Lidé jsou vrahouni, ale mezi primáty je to normální  
Nová studie vraždění u tisícovky vybraných druhů savců odhaluje evoluční kořeny lidského zabíjení. Jsme primáti a sklony k vraždění jsou nám vlastní. Proti surikatám jsme ale učinění břídilové.

 

Takoví normální zabijáci. Kredit: Charlesjsharp / Wikimedia Commons.
Takoví normální zabijáci. Kredit: Charlesjsharp / Wikimedia Commons.

Kteří savci se mezi sebou nejvíc vraždí? Nejspíš byste to neuhodli. Nejsou to lidé, ani zdaleka. Nejsou to ani obávané velké šelmy. Největšími vrahouny jsou surikaty, malé šelmičky, které na mnoha snímcích pózují v roztomilých pozicích. Když se ale fotograf nedívá, tak se surikaty mezi sebou bezskrupulózně vraždí. Téměř 20 procent surikat, především mláďat, zastihne smrt z čelistí a drápů soukmenovce.

 


Zabíjení ve světě savců zatím nejvíce detailně prozkoumal španělský badatel José María Gómez z Univerzity v Granadě a jeho spolupracovníci. Jak už to u podobně citlivých témat bývá, jejich studie, kterou jistě s potěšením otiskl prestižní Nature, ihned získala punc kontroverzního výzkumu. Gómez a spol. sehnali data o vraždění u více než tisícovky rozmanitých druhů savců a potvrdili, že lidé rozhodně nejsou jedinými zabijáky mezi savci. Třeba proti zmíněným surikátám, kterým by se mělo říkat spíš vraždokaty, jsme vyložení břídilové. Ostatně, už dlouho není tajemstvím, že naši nejbližší příbuzní šimpanzi jsou zabijáci, jak se patří. Vraždění a válčení berou jako něco naprosto normálního, plánují ho a připravují se na něj, zvažují možné důsledky, a když se rozhodnou vraždit, tak se snaží to udělat s co nejmenšími náklady.

 

José María Gómez. Kredit: Universidad de Granada.
José María Gómez. Kredit: Universidad de Granada.


V seznamu Gómezova týmu překvapí kromě surikat i řada dalších zajímavých savců. Do TOP 50 zabijáků mezi savci se dostali například koně, gazely a jeleni. Také činčily, které se mezi sebou zabíjejí častěji než tygři nebo medvědi. Chuť vraždit očividně nesouvisí s velikostí savce, jeho tělesnou výbavou, ani s jeho nebezpečností z lidského pohledu, pokud by si to snad někdo myslel. Kdo kdy viděl živou činčilu, která se většinu dne nenávistně mračí na celý svět, tak se jejich vražedných choutkám až tak divit nebude. Savci se jinak mezi sebou zabíjejí docela často – zhruba u 40 procent z tisícovky studovaných druhů, i když obvykle nejde o příliš četná úmrtí. Králíci se zabíjejí jenom vzácně, stejně jako netopýři nebo kytovci. Šelmy to dělají častěji, mezi těmi největšími zabijáky savců ale kupodivu nefigurují. Někteří vědci, jako Richard Wrangham z Harvardu, ale varují, že Gómezův tým smíchal nejrůznější typy vraždění – od infanticidy až zabíjení mezi soky v lásce.

 

 

Steven Pinker. Kredit: S. Pinker.
Steven Pinker. Kredit: S. Pinker.


Proč tohle vlastně Gómez a spol. zkoumali? Jejich cílem nebylo velebit surikaty nebo lemury, kteří se mezi zabijáky rovněž umístili velice slušně. Chtěli aplikovat fylogenetické metody na studium kořenů lidského chování. Badatelé díky tomu dokázali porovnat zabijáctví lidí s ostatními savci. Z jejich výsledků vyplývá, že lidé v době svého vzniku během evoluce byli asi šestkrát většími zabijáky, nežli by byl průměrný savec s asi 0,3 procenty zavražděných ze všech úmrtí. Zároveň ale zjistili, že mezi primáty nejsme ničím výjimečným. Zabíjíme se právě tak, jak je mezi primáty obvyklé. V tomto směru tedy nejsme žádnými úchylnými zhýralci, jak se nám občas snaží namluvit někteří myslitelé, ale prostě jenom obyčejní primáti.

 

 

Roztomilý zevnějšek by nás neměl zmást. Štěstí, že jsme o dost větší než oni. Kredit: Amada44 / Wikimedia Commons.
Roztomilý zevnějšek by nás neměl zmást. Štěstí, že jsme o dost větší než oni. Kredit: Amada44 / Wikimedia Commons.

Gómezův tým došel k závěru, že v době svého vzniku našeho druhu zahynulo rukou jiného člověka asi 2 procenta lidí. Čili každý padesátý. To je řekněme přirozená úroveň vraždění. Když Gómez a spol. analyzovali data pro 600 lidských societ od nejmladší doby ledové, tak se ukázalo, že během paleolitu bylo vražděno 3,4 až 3,9 procent lidí. Pokud dostupné záznamy nelžou, tak během krvavého středověku rukou jiného člověka zemřelo asi 12 procent lidí. V posledních staletích jsme svědky nezadržitelného sestupu těchto hodnot, navzdory světovým válkám. Bez ohledu na četné řeči o neblahém vlivu civilizace, nás naše moderní společnost aktivně a velmi účinně chrání před násilím. To bude dobré mít na paměti, až zase budeme poslouchat nějaké bláznivé populisty.

 


A proč jsou primáti takovými extrémními zabijáky v rámci savců? Je to asi úplně jednoduché. Jsme teritoriální a zároveň sociální. To je zaručený recept na vraždu, u surikat i u lidí. Když jsme začali žít ve kmenech a pak v královstvích, tak lidské násilí kulminovalo. Jak ale říká Steven Pinker z Harvardu, když se objevily moderní státy, tak jejich zákony postupně násilí omezily. Ve skutečnosti se dnes vraždí a zabíjí ve válkách tak velice málo – vzhledem k počtu lidí, že to ani nestojí řeč. Velmi názorně ukazují velikou moc institucí států v ochraně obyvatel knihy Timothyho Snydera Krvavé země a Černá zem, které autor komentáře velmi doporučuje k přečtení.


Literatura
Atlantic 28. 9. 2016, Nature online 28. 9. 2016.

Datum: 30.09.2016
Tisk článku

Související články:

Jsme méně násilní, než kdykoli v historii     Autor: Stanislav Mihulka (23.10.2011)
Biblické násilí     Autor: Jan Špaček (03.11.2013)
Jak se pátrá po kořenech terorismu     Autor: Stanislav Mihulka (28.01.2015)
Psychologové vyzývají média: Přestaňte šířit nákazu masového vraždění!     Autor: Stanislav Mihulka (05.08.2016)



Diskuze:


Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce








Zásady ochrany osobních údajů webu osel.cz