Po stopách měření inteligence  
Inteligence je považována za jedno z nejkontroverznějších témat na poli psychologie. Přesto se dá říci, že měření IQ je považováno za její největší úspěch. Jak k tomu došlo? Komu za to psychologie může poděkovat? A je vlastně za co děkovat?

 

(zdroj: http://galton.org/)
(zdroj: http://galton.org/)

V druhé polovině 19. století, kdy byla populární kraniometrie, psychologové věřili, že je přímá souvislost mezi velkou hlavou a inteligencí. V roce 1884 dokonce Francis Galton postavil antropometrickou laboratoř, kde měl v úmyslu měřit fyzické a mentální vlastnosti lidí s úmyslem dopracovat se k závěru ohledně inteligence (The Open University, 2014).

 

(Alfred Binet, zdroj: https://en.wikipedia.org)
(Alfred Binet, zdroj: https://en.wikipedia.org)

Mladý francouzský vědec Alfred Binet, který po boku Jeana-Martina Charocota, který je považovaný za zakladatele moderní neurologie, studoval rozmanitosti dětského vývoje, mentálních nemocí a hypnózy, se taktéž začal zajímat o kraniometrii. Ve své psychologické laboratoři na Sorbonně v Paříži dlouhé roky studoval vztahy mezi inteligencí a velikostí hlavy. Jediné, co se mu však podařilo prokázat, bylo to, že děti, které mají ve škole horší výsledky, mají ve většině případů větší hlavy, než děti které ve škole vynikají. Binet se tedy stal hlasitým odpůrcem kraniometrie a jeho bádání se začalo ubírat směrem k psychometrii.

 

Výrazný zlom na poli inteligence nastal v roce 1904, kdy se francouzská vláda rozhodla zavést povinnou školní docházku a narazila na problém rozdílné vyspělosti u dětí stejného věku. Na vyřešení tohoto problému byla vytvořena komise, do které patřil Binet a mladý doktor Théodore Simon. Tak vzniknul první Binet-Simonův test inteligence, který zaznamenal celosvětový úspěch. Srovnával chronologický věk dětí s jejich intelektuálním stupněm, neboli mentálním věkem. V roce 1908 byl test americkým psychologem Henrym Goodardem přeložen do angličtiny a v roce 1916 ho jeho kolega Lewis Terman upravil a pojmenoval Stanford-Binetův test. Po popularizaci na území Spojených států začal být Stanford-Binet považován za zlatý standard testů inteligence (Murdoch, 2007). Test se používá dodnes, každých 20 let je upravován a jeho pátá verze byla publikována v roce 2003 (Aiken and Groth-Marnat, 2006).

 

Protože Stanford-Binet test je všestranně zaměřený (obsahuje oblasti slov, čísel, kreslení a abstraktního myšlení) považoval britský psycholog Charles Spearman za přirozené, že může měřit celkový stupeň intelektu jedince, který pojmenoval „g“ (všeobecná inteligence).


Závěry ze studií všeobecné inteligence Spearmana nebyly nijak silné a tak se počátkem 20. století přihlásil o slovo německý psycholog William Stern, který zavedl pojem IQ = Inteligenční kvocient tak, jako ho dnes známe. Opřel se Binetovu představu mentálního a chronologického věku a jejich vydělením se dopracoval k výši IQ. Následně Terman (autor Stanford-Binet testu) vynásobil tento vzorec číslem 100 a dopočítal se k tomu, že když dítě, které má např. 9 let a vypracuje úkoly v testu jako devítileté, tzn. jeho mentální věk se rovná věku chronologickému, bude jeho IQ = 100.

(zdroj: http://casopis.mensa.cz/)
(zdroj: http://casopis.mensa.cz/)

Dle toho je možné říci, že průměrná hodnota IQ u lidí různých věků se rovná 100.

 

Inteligence, tak jako mnoho dalších jevů v našem světě a v přírodě se řídí křivkou normálního rozdělení (Gaussova křivka). 68,2 % lidí má IQ v rozmezí od 85 do 115 IQ bodů. 95,4 % populace má IQ od 70 do 130 IQ bodů a 2,3 % tvoří extrémy na obou stranách křivky zvonovitého tvaru.

 

I kdyby se mohlo zdát, že o všem již bylo rozhodnuto a problematika IQ je vyřešena, debaty o účinnosti měření IQ a vůbec schopnosti se dohodnout na tom, co pojem inteligence znamená, přetrvávaly nadále.

 

V roce 1970 Raymond Cattell vyvinul teorii inteligence, která spočívá v rozdělní „g“ faktoru na inteligenci fluidní, tj. vrozenou, biologicky ovlivněnou, která představuje schopnost myslet logicky a řešit problémy bez závislosti na dosažených vědomostech a předchozích zkušenostech a na inteligenci krystalizovanou, která je naopak ovlivněna prostředím, učením, zkušenostmi a kulturou.

 

Podnětem pro Cattella v otázce rozdělení inteligence mohl mimo jiné být i tzv. „Army testing programme“, který pro americkou armádu vyvinul Robert Yerkes. Alfa a Beta Testy (alfa test pro anglicky mluvící vzdělané muže a beta test pro muže bez znalosti anglického jazyka a psacích dovedností), ale hlavně závěry prezentované z výsledků po otestování více než 1,7 milionů rekrutů vyvolaly vlnu kritiky v oblasti předsudků vůči rozdílným rasám, kulturám a sociálním třídám. Přes to všechno se ale jednalo o první test ve smyslu „papír – tužka“, který umožňoval otestovat velké množství lidí ve stejný čas (Gould, 1996) a takto ho známe dodnes.

 

(zdroj: http://www.pearsonclinical.com/psychology)
(zdroj: www.pearsonclinical.com/psychology)

Psychology po celém světě je dnes nejčastěji využívaná čtvrtá verze testu WAIS-IV (Weschler Adult Intellignece Scale) z roku 2003. Jeho první verzi v roce 1939 vytvořil americký psycholog David Wechsler. Později byla vyvinuta i verze pro děti. Test sice uznává výpočet celkové IQ hodnoty (g), ale přichází se čtyřmi okruhy otázek, které se hodnotí samostatně. Zkoumá verbální chápání, vjemové uvažování, pracovní paměť a rychlost. Je nutné podotknout, že od počátku, i když byl test rozdělen pouze na dvě části – verbální a neverbální, byl určen vždy pro konkrétní jazyk a nebylo ho možné používat bez znalosti té řeči, ve které byl dotazovanému předložen.

 

 

(zdroj: http:// www.pinterest.com/)
(zdroj: http:// www.pinterest.com/)

Více kulturně svobodný a nezávislý na znalosti jazyka je test, který se nazývá Ravenovy progresivní matrice, který byl následně začleněn do dalších testů, jako např. WAIS. První test byl vytvořen v roce 1930 britským psychologem John C.Ravenem a jeho poslední publikovaná verze je z roku 1990. Obsahuje 60 tzv. „matrix problems“, ve kterých je nutné doplnit chybějící tvar podle předchozích vzorů ve stupňující se obtížnosti. I když snahou bylo vytvořit naprosto „kulturně svobodný“ test, dá se i v tomto případě o tom polemizovat, neboť už i tužka a papír se dá považovat za „nástroj kultury“. (Richardson, 1998). Otázkou je, zdali je vůbec možné vytvořit jeden, univerzální test pro všechny, aby splňoval to, co splňovat má, přihlížel na všechny odlišnosti kultur a zároveň ještě pořád měřil to, co měřit má.

 

Další zápletku do problematiky obecné chytrosti neboli inteligence a jejího testování přinesli v roce 1990 dva američtí psychologové, Peter Salovey a Jonhn D. Mayer použitím termínu emoční inteligence. Snažili se prokázat, že dobrá výkonost v IQ testech zdaleka nemusí znamenat nepostradatelnost v pracovním prostředí. Bez čeho se ale nedá obejít na pracovišti je vytrvalost, empatie, schopnost ovládat své emoce a dokázat vyjít s ostatními lidmi (Cherniss, 2000). Byly vytvořeny testy, které se zaměřují na čtyři oblasti emocí: vnímaní, rozumění, použití a jejich řízení (The Open Univerzity, 2014). Emoční inteligenci zpopularizovala v roce 1995 kniha Daniela Golemana: Emoční inteligence: Proč může být emoční inteligence důležitější než IQ. Takže vedle zkratky IQ = inteligenční kvocient, o jehož významu dodnes není zcela jasno, do našeho slovníku přibyla další zkratka EQ = emoční kvocient. Je to záležitost poměrně nová, oblast zatím neprobádaná, ale už se objevují názory, že lidi s vysokým IQ pracují pro ty s vysokým EQ.


A tak určitě nejen psychologové si denně kladou otázku, co znamená být chytrý a zdali se chytrými rodíme, či se nimi v průběhu života stáváme. Jak moc je inteligence ovlivněná heritabilitou a jak moc vzděláním, kulturou či sociálním prostředím ve kterém vyrůstáme? Odpověď je dle všeho v nedohlednu a debaty na úrovni akademické půdy při hypotézách o vývoji lidstva, stejně tak jako v rodinném kruhu při rozhodování o budoucnosti potomků, zdaleka nekončí.

 

Není vůbec jasné, co inteligence je. Zdali je důležitá, či nikoli. Jestli je to nástroj nevyhnutelné pomoci při rozhodování, či nechtěné diskriminace.

 

Jedno je však jisté. Už lidé v starověkém Řecku si pokládali otázky, proč je někdo chytrý a někdo hloupý a jaký se narodil. Inteligence je posedlost. Téma, o kterém se nepřestává mluvit. Zimník, který nevychází z módy. Inteligence a její měření je fenomén.

 

Vždyť proč by jinak den co den sedaly tisíce dětí po celém světě do lavic a tisíce žadatelů o práci za stoly, aby vykonaly někde dobrovolný, někde povinný test, který rozhodne o jejich budoucnosti?

Datum: 11.10.2016
Tisk článku

Budoucnost lidstva - Kaku Michio
 
 
cena původní: 397 Kč
cena: 349 Kč
Budoucnost lidstva
Kaku Michio

Diskuze:




Pro přispívání do diskuze musíte být přihlášeni
















Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace