Zase ti psi. A lišky  
Je domestikace psa výsledkem umělého výběru se strany člověka, nebo se vlk domestikoval sám? Co nám k tomu říkají experimenty se sibiřskými liškami? Znovu vychází Dawkinsova Největší show pod sluncem.

Clinton Richard Dawkins (Foto: Matthias Asgeirsson from Iceland)
Clinton Richard Dawkins (Foto: Matthias Asgeirsson from Iceland)

Richarda Dawkinse, autora memetiky a memu sobecký gen, asi čtenářům Osla netřeba představovat. V řadě nových vydání populárně-vědeckých knih, na něž je letošní rok celkem bohatý, došlo i Dawkinsonu Největší show pod sluncem. Kniha je vlastně výčtem důkazů evoluce, což je samo sobě poněkud triviální, ale v rámci tématu přináší popisy celé řady zajímavých biologických jevů.

 

Recenze v časopisu Vesmír v době prvního vydání prezentovala Největší show jako nejlepší Dawkinsovu knihu. Sám mám určitě radši Sobecký gen a zejména (trochu opomíjený, ale dle mého vynikající) Příběh předka, ale to je jistě do značné míry věc vkusu. Následující úryvek z Největší show přinese ne tak tradiční pohled na domestikaci vlka přes vlkopsa po psa, který je vykládán jako aktivní proces vlků, nikoliv lidí. Opět dojde i Beljajeva a jeho fascinující přítulné lišky.

Neméně fascinující luštění cest evoluce popisuje i úryvek Do vody a na souš: cesty tam a zase zpátky (Sciencemag). Zde se pro změnu podíváme, jak komplikovaný je příběh želv. Migrací sem a tam bylo nejspíš více; a želvy měly jeden čas mimochodem asi půlku krunýře.

 

Nyní už ale k vlastnímu úryvku.

Již jsme si řekli, že psi jsou domestikovaní vlci, to si však zaslouží trochu rozvést, zejména s přihlédnutím k fascinují teorii o evoluci psa, kterou nejvýstižněji zformuloval Raymond Coppinger. Hlavní myšlenkou je, že evoluce psa nebyla v žádném případě pouze záležitostí umělého výběru. Mnohé z prvopočátečních domestikací byly ve skutečnosti spíš auto-domestikacemi, ve kterých neměl prsty umělý, ale přírodní výběr. Dávno předtím, než lidé začali s umělým výběrem, už přírodní výběr vymodeloval vlky do podoby auto-domestikovaných potulných psů, a to bez jakéhokoliv lidského zásahu. Až později se lidé ujali těchto synantropně žijících vlko-psů a transformovali je na celou plejádu rozmanitých plemen, která jsou dnes ozdobou (je-li „ozdoba“ to pravé slovo) světových výstav a přehlídek krásy (je-li „krása“ to pravé slovo).

Největší show pod Sluncem -- Důkazy evoluce.  Autor: Richard Dawkins
Největší show pod Sluncem -- Důkazy evoluce. Autor: Richard Dawkins

Coppinger poukazuje na to, že když se domestikovaní živočichové vymaní z lidského područí a znovu zdivočí, obvykle se po několika generacích začnou znovu podobat svým původním divokým předkům. Proto bychom měli očekávat, že zdivočelí psi se po čase začnou opět podobat vlkům – k tomu však nedochází. Místo toho se začnou podobat všudypřítomným potulným psům – tulákům, kteří obcházejí lidská sídla po celém třetím světě. To povzbudilo Coppingerovo přesvědčení, že šelmy, kterých se kdysi chopily lidské ruce, už dávno nebyly vlky, ale něčím, co bychom dnes nejspíš označili za toulavé vořechy; možná něco na způsob australského dinga.

 

Praví vlci loví ve smečkách. Toulaví psi jsou většinou samotáři a živí se mršinami a odpadky na smetištích a skládkách. Vlci také sbírají odpadky, ale kvůli své velké útěkové vzdálenosti se neradi přibližují k lidským sídlům. Když se pomalu přibližujete ke zvířeti, které se krmí, v určité chvíli uteče, přestože vás muselo vidět již o hodně dříve – to se nazývá jeho útěkovou vzdáleností. Pro každý druh a každou situaci existuje určitá optimální útěková vzdálenost, která leží někde mezi příliš brzkým a příliš pozdním útěkem. Jedinci, kteří při nebezpečí utečou příliš pozdě, doplatí životem na toto nebezpečí samo, zatímco ti, kteří zbaběle berou nohy na ramena při prvním náznaku rizika, se nikdy pořádně nenažerou. Lidé často přehlížejí, že i nadměrná opatrnost má svoje úskalí. Často se divíme při pohledu na zebry nebo antilopy, jak se klidně pasou před očima obcházejících lvů, po kterých jen občas střelí okem. Divíme se proto, že nás samé podvědomá snaha neriskovat nic drží na sedadlech terénních vozů, a to dokonce i když není jisté, jestli je široko daleko vůbec nějaký lev. To proto, že nemáme nic, co by náš strach vyvažovalo – po návratu ze safari do hotelu se můžeme nacpat k prasknutí, a to kolikrát a kdy budeme chtít. Naši předci by měli pro zebry víc pochopení, neboť také museli neustále zvažovat riziko, že je něco sežere, s rizikem, že oni sami nebudou mít co jíst. Ano, lvi sice mohou kdykoli zaútočit, ale když je vaše tlupa dost početná, vždycky existuje poměrně velká šance, že chytí a sežerou někoho jiného. Když se nikdy neodvážíte na dobrou pastvinu nebo k napajedlu, stejně zemřete – hladem nebo žízní. Je to stejný ekonomický princip „něco za něco“, na který jsme narazili již dvakrát.

Tuto odbočku jsme učinili pro ilustraci faktu, že divoký vlk si stejně jako jakýkoli jiný živočich průběžně stanovuje optimální útěkovou vzdálenost, která je vyváženým kompromisem mezi přílišnou odvahou a přílišnou ustrašeností. Přírodní výběr bude na útěkové vzdálenosti dále pracovat, bude ji prodlužovat nebo naopak zkracovat podle toho, jak se během evoluce organismu mění související podmínky. Když do světa vlků přibudou nové bohaté zdroje potravy v podobě sídelních smetišť, optimální útěková vzdálenost se na spektru posune poněkud blíže k bodu „neutíkat, vydržet“, protože každá vteřina navíc znamená možnost plného břicha, které v přírodě vůbec není samozřejmostí.

Představme si divoké vlky, kteří paběrkují mezi odpadky na kraji vesnice. Většina z nich má velkou útěkovou vzdálenost, neboť se bojí lidí, jejich kamenů a oštěpů. Takoví vlci utečou, jakmile se člověk jen objeví. Někteří jedinci však díky náhodné genetické mutaci mají tuto vzdálenost o něco kratší než ostatní. Jejich „odhodlání“ podstoupit určité riziko – jsou odvážnější, ale přiměřeně – jim zajistí více potravy než jejich opatrnějším rivalům. Přírodní výběr pak generaci za generací upřednostňuje čím dál kratší útěkovou vzdálenost, a to až k bodu, kdy se dalšímu zkracování postaví do cesty protiváha v podobě skutečného ohrožení ze strany lidí. Díky novému zdroji potravy se optimální útěková vzdálenost posunula.

Podle Coppingera bylo něco takového jako posun útěkové vzdálenosti prvním krokem při domestikaci psa a došlo k tomu působením přírodního výběru, nikoli výběru umělého. Zkracování útěkové vzdálenosti je etologickou změnou, kterou bychom mohli nazvat také „zvýšení krotkosti“. V této fázi celého procesu si ovšem lidé ještě nevybírali krotké jedince k úmyslnému chovu, jedinou interakcí mezi nimi a prapsy bylo nepřátelství a strach. Pokud někdo domestikoval vlky, byli to vlci sami. Záměrná domestikace ze strany člověka přišla až později.

Máme kupodivu velmi dobrou představu, jak může dojít – přírodní i umělou cestou – k přeměně divokého zvířete na zvíře krotké, a to na základě novodobých experimentů s domestikací ruských stříbrných lišek pro potřeby trhu s kožešinami. Celý případ je dvojnásob zajímavý, neboť nám o domestikačním procesu přináší ponaučení daleko za hranicemi poznatků Darwinovy doby, a to především o vedlejších účincích selektivního křížení a o podobnosti mezi umělým a přírodním výběrem, které Darwin tak dobře porozuměl.

Stříbrná liška je pouze barevnou variantou běžně známé načervenalé lišky obecné (Vulpes vulpes); ovšem variantou, která je vysoce ceněna pro svoji kožešinu. V 50. letech 20. století byl ruský genetik Dmitrij Beljajev pověřen řízením liščí kožešinové farmy. Později byl vyhozen, protože se jeho přístup ke genetice dostal do rozporu se zcela anti-vědeckou ideologií pseudobiologa T. D. Lysenka, jenž se vetřel do Stalinovy přízně a převzal faktickou kontrolu nad celou sovětskou genetikou a zemědělstvím, které se mu podařilo na dvacet let zruinovat. Beljajev si však svou lásku k liškám i ke genetice uchoval a mohl ji zužitkovat, když se později vrátil do výzkumu jako ředitel Sibiřského institutu genetiky.

O psech viz také: Geniální psi chodí mezi námi

Divoké lišky jsou těžko zvladatelné, ale Beljajev se přesto odhodlal šlechtit je na krotkost. Jako každý šlechtitel své doby se zaměřil na přirozené odchylky (genetické inženýrství ještě neexistovalo) a ke křížení vybíral takové jedince, kteří se nejvíce blížili požadovanému ideálu. Ke křížení by mohl vybírat nejpřítulnější nebo nejroztomilejší jedince – i to by možná fungovalo – on však byl vědec. Proto k výběru systematicky využíval metriky založené na útěkové vzdálenosti, o níž jsme již hovořili v souvislosti s vlky, pouze adaptované pro mláďata. Se svými kolegy a posléze i následníky (experimenty pokračovaly i po jeho smrti) podrobil liščí štěňata standardizovaným testům, při nichž experimentátor nabízel mláďatům z rukou potravu a zároveň se je pokoušel hladit a laskat. Liščata pak rozřadili do tří tříd. Třídu III tvořila mláďata, která před experimentátorem prchala nebo se ho snažila pokousat. Liščata třídy II na sebe nechala sáhnout, ale tím jejich vstřícnost vůči experimentátorovi končila. Třídu I tvořila nejkrotší mláďata, která s experimentátorem navazovala kontakt, vrtěla ocasy a blaženě kňučela. Beljajev pak systematicky křížil pouze lišky z nejkrotší skupiny.

 

Po pouhých šesti generacích křížení se lišky tak změnily, že experimentátorům nezbylo, než přidat „elitní“ kategorii: liščata, která „kontakt s lidmi přímo vyhledávala, kňučela při nedostatku pozornosti a dokonce vědce olizovala jako psi“.i Na začátku experimentu v této kategorii nebyla žádná liška. Po deseti generacích tvořila takováto liščata 18 % všech mláďat, po dvaceti generacích 35 % a po pětatřiceti generacích už to byly dokonce tři čtvrtiny celé experimentální populace.

 

Takové výsledky samy o sobě nejsou až tak překvapující, snad s výjimkou udivující rychlosti i rozsahu výsledků – třicet pět generací je v geologickém čase neměřitelný okamžik. Opravdovým překvapením byly zato naprosto fascinující a zcela neočekávané vedlejší efekty, ke kterým při tomto selektivním křížení došlo. Milovníka psů Darwina by uvedly v nadšení. Ochočené lišky se nejen chovaly jako domestikovaní psi, začaly se jim i podobat. Jejich stříbrná srst se změnila v černobíle strakatou, jako u velšské kolie. Vztyčené slechy, charakteristické pro divoké šelmy, slehly a začaly jim plandat jako klasické psí uši. Konce ocasů se stočily jako u psů vzhůru, místo aby směřovaly dolů jako smeták, a samice začaly hárat dvakrát do roka jako feny, místo jednou do roka, jak je u lišek obvyklé. Podle Beljajeva dokonce vydávaly i zvuky podobné psím.

Tato psovitost byla zjevně vedlejším efektem, neboť nikdo z experimentátorů nic takového nezamýšlel; lišky byly šlechtěny pouze na krotkost. Všechny tyto charakteristicky psí vlastnosti se zkrátka svezly s geny pro krotké chování.

 

O psech viz také: Geniální psi chodí mezi námi.

Autor: Pavel Houser
Datum: 17.10.2017
Tisk článku

Mačkací figurka pes -
Knihy.ABZ.cz
 
 
cena původní: 113 Kč
cena: 100 Kč
Mačkací figurka pes

Související články:

RNA svět - polemika o počátku života     Autor: Pavel Houser (26.09.2005)
Evoluce: Hranice mezi vědou a metafyzikou     Autor: Pavel Houser (10.01.2006)
Jak se to má s "dobrem druhu"?     Autor: Pavel Houser (30.03.2006)
Ateistické tažení Richarda Dawkinse     Autor: (10.02.2010)



Diskuze:




Pro přispívání do diskuze musíte být přihlášeni




















Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace