Tento článek není vědeckou prací. Je pouhou pseudovědeckou provokací. Proto také neobsahuje žádné odkazy na literaturu. Ale kdo chce tento pamflet vyvrátit, měl by se o odbornou literaturu vskutku opřít.
Otázka, kterou jsem již osobně i síťově položil mnoha lidem, sociologům, historikům, politikům…, plédujícím nejprve za vstup do EU a dnes za Ústavu EU a federalizaci, jež je vzhledem k startovní čáře vlastně centralizací, zní poměrně prostě: Co je „fenomén Evropa“? Proč právě Evropa a Evropané jsou takovou planetární historickou výjimečností?
Co způsobilo, že zrovna Evropané v Evropě (původně a donedávna jenom v Evropě) se stali tak výrazným akcelerátorem vývoje lidstva?
Proč Evropané objevili Japonsko a nikoli Japonci Evropu? Proč Egypťané nevynalezli při výrobě skleněných lahviček čočku a dalekohled a mikroskop a tyto prosté předměty musely čekat až na Evropany? Proč Ameriku neobjevili Číňané či Japonci, ale Evropané (a hned dvakrát, heč)? Proč chemická technologie nebyla vyvinuta v ropou bohatých oblastech Předního východu? Proč se rozvoj matematiky do dnešní závratné šíře i hloubky neodehrál v Indii, ale v Evropě? Proč Austrálii nekolonizovali Indonésané nebo Arabové? Proč statisícové armády indiánských říší byly jen dýmovým sloupkem před dechem hloučků pologramotných conquistadorů? Jak je možné, že každých sto roků vývoje evropské literatury přineslo více žánrů než libovolných tisíc let písemnictví kterékoli jiné kultury? Jak to, že evropská hudba, vysoká i konsumní, odsoudila všechna neevropanská hudební díla do posice pouze přechodně módního „etna“ (Číňané drobné zveličení jistě prominou)? Proč v Evropě vzniklo více stavebních slohů než v celém ostatním světě dohromady? Jak to, že přírodní vědy jsou vybudovány ryze a výhradně evropsky?
Čím to, že relativní přelidnění v Evropě vedlo k průmyslové revoluci a posléze zvýšení individuální svobody člověka, zatímco relativní přelidnění kdekoli jinde vedla k hladomorům, válkám, despociím? Takovýchto zneklidňujících otázek je…
Zobecňující odpověď se musí opřít o nějakou vlastnost typickou pro evropský subkontinent a výhradně pro tento kousek planety, nebo vlastnost společnou pro Evropany a výhradně pro Evropany. Tato vlastnost však musí být příčinou evropanství, nikoli jeho následkem.
Upřímně – jediné společné a výhradní, co jsem při velmi kritickém zkoumání nalezl, jsou nepoužitelné blbosti, například psaní zleva doprava. I když píšeme různými znakovými systémy (nejde jen o rozdíl mezi azbukou, latinkou, alfabetou a donedávna švabachem – jde i o to, že například znaky latinky užívané třeba Angličany zastupují úplně jiné zvuky než tytéž znaky užité Katalánci či Finy; česká „nabodeníčka“ nebo německé, polské a maďarské spřežky snad netřeba ani připomínat), všichni píšeme zleva doprava. To je asi jediná výhradní a společná „eurovlastnost“. Že by však zrovna toto bylo onou mimořádnou evoluční výhodou? Sám se tomu chechtám. Obdobnou blbostí je třeba to, že když jíme kompletním příborem (který je ostatně evropským produktem), držíme nůž v pravé a vidličku v levé ruce. Žádnou rozumnou společnou výhradní všeevropskou vlastnost jsem však nenalezl – a nikdo jiný mne na ni též nenavedl a všechny pokusy a návrhy byly jen fatální záměnou příčiny a následku či neoprávněnou generalizací z neznalosti.
Ergo východiska nutno upravit: musí jít o kombinaci několika jevů, které sice nejsou výhradní nebo nejsou všeevropské, ale výhradní a celoevropsky dominantní je právě jejich kombinace. A musí jít přitom o vlastnosti, které buď přinášejí velkou civilisačně evoluční výhodu, nebo sice žádnou výhodu nepřinášejí, ale svou existencí zabírají místo pro jinou vlastnost, jež by byla evolučně civilisační nevýhodou.
I vymyslel jsem si tyto evropotvorné jevy:
a) Rasa
Většina Evropanů jsme Indoevropany. Těch pár málopočetných neindoevropských národů se natolik vnějším zjevem i národními zvyklostmi „poindoevropštilo“, že zdrcující většina Evropanů jejich cizost neodhalí, dokud nepromluví svou mateřštinou. Indoevropská rasa je zřejmě výhodou – jsme chytří, máme velké mozky, jsme fanatickými „škatulkovači“ a tvůrci systemizací, tabulek a grafů a co nám chybí na pigmentu, to nám přebývá na chlupatosti (no – ženy to moc netěší). Nicméně i mimo Evropu žijí přemnozí Indoevropané a jejich úspěšnost je více než pochybná. A za všechno a všechny snad stačí uvést rozdíl mezi systemizací Vátsjájanovou a Linného: zatímco prvá zůstala jen hříčkou, druhá napomohla změnit tvářnost světa. Ale i mezi námi v Evropě žijí Indoevropané, kteří úspěšní nejen nejsou, ale jichž indoevropanství je neznalými s oblibou popíráno – Rómové. A konečně – mongoloidní rasa má poměrově větší mozky a měřitelně vyšší průměrný inteligenční kvocient.
Tedy naše indoevropanství, naše rasa, vzdor přáním mnoha rasistů tím výlučně určujícím není. Nicméně také platí, že žádná neindoevropská kultura se s námi Evropany zatím historicky měřit nemůže.
b) Zemědělství
Zdrcující většina našich předků po několik posledních tisíc let byli zemědělci – rolníci. Ale rolnické zemědělství existuje dlouhodobě i v jiných koutech planety – a bez naší expansivní kultury. Samotné zemědělství nestačí. Teprve sezónní zemědělství – zemědělství v podmínkách výrazného střídání příznivých a nepříznivých ročních období nám dalo evolučním tlakem svůj nejvzácnější plod: princip odložené spotřeby. Ale ani to není výlučné evropské, i když, pomineme-li přímořské rybáře, je to aspoň všeevropské. (Že pastevectví tento přínos nemá, to snad objasňovati netřeba.) Ale sezónní zemědělství se vyskytuje i v jiných částech světa a přes to tam moderní svobodná a technologická civilizace nevznikla.
c) Klima
Dlouhé a kruté zimy sice nejsou typické pro úplně celou Evropu, ale přesto je můžeme považovat za v Evropě dominující. A krutá a dlouhá zima dává přežít jen tomu, kdo se na ni připraví. A čím je zima delší, tím více a intensivnější práce nutno pro přežití sebe i svých dětí před ní vynaložit, tím důvtipněji též nutno tuto práci zaměřit. Generace a generace našich předků se po několik tisíciletí vždy celé léto a podzim připravovaly na přežití zimy, a to je naučilo plánování, strategickému plánování. Naučilo nás to myslet „pro futurum“. Kdo z dávnějších Evropanů toto nezvládl, toho potomci mezi námi nejsou. Pravda, Inuité a Laponci žijí v ještě větší zimě a nic z toho nemají. Jejich zima je totiž permanentní – nemají se kdy a na co připravovat.
d) Monogamie
Ač by se mohlo zdát, že jde o „výmysl křesťanský“, historické prameny ukazují na předkřesťanský charakter evropské afinity k monogamii. Předkřesťanští Řekové, Římané, Iberové a Keltiberové, Galové, Germáni, Slované i Baltové byli dominantně monogamní. Monogamie byla natolik samozřejmá, že každá individuální odchylka od ní byla hodna kronikářského zaznamenání – vždy provázeného údivem. Polygamie byla vždy a všude v Evropě našimi ještě předkřesťanskými předky považována přinejmenším za podivnou – křesťanství jen zasilo na zoraném poli. Co dobrého, výjimečně prospěšného, nám monogamie přináší? To nevím – určitě však brání polygamii, která je zjevně a nepochybně škodlivou pro své marnotratné zacházení s genofondem i jednotlivými osobami a jejich reprodukčním potenciálem. (Návod, jak zacházet s přebytečnými muži, kteří si své 4 manželky nemohou opatřit, nám dnes názorně poskytuje al-Kajdá a Hamás; granátový opasek nebo bomba na krku to prostě jistí.)
e) Křesťanství
Křesťanství našich předků je dalším společným, byť ne výhradním, rysem. Známý aforismus o nutnosti při výchově člověka začít s jeho babičkou zde byl naplněn měrou vrchovatou.
Podle lokality 45 až 70 generací předků dnešních Evropanů bylo pravidelně, minimálně jednou týdně (ale dříve v reálu mnohem častěji – za Habsburků u nás bylo dokonce uzákoněno přes 90 povinných účastí na mši ročně) vystaveno „ideologické masáži“, při níž byly do jejich hlav vnášeny hodnoty někdy i jdoucí proti přirozenosti lidské povahy. Lidský život jako nejvyšší hodnota a láska jako největší dovednost, primát milosrdenství před spravedlností, pravidelné sebezpytování s obecným odsouzením kritiky druhých, rozmnožování (reprodukce) jako plnění Boží vůle, úcta k manuální práci a prací se živícími lidmi, životní optimismus proti stoické skepsi a víra v řád věcí proti vyznávání náhody a osudu. Dříve nepochopitelná představa o rovnosti lidí, o svobodném uzavírání manželství, o vzájemné a hlavně nezištné pomoci, o prioritě odpuštění před pomstou… Ale také zákaz zákazu libovolných potravin z ideových důvodů, uznání „práva na zábavu a veselí“, právo a povinnost odpočinku od práce, principiální potírání magických praktik a magického myšlení (a tedy vytvoření prostoru pro myšlení vědecké, pro kritický racionalismus); nejvíce ze všeho pak snad důraz na individuální odpovědnost a tedy zásadní popření kolektivní viny. (I když to trvalo patnáct set let, nakonec se například decimace vojenských jednotek zastavit podařilo.) Tyto hodnoty nám za generace natolik přešly do myšlení a obecného chování, že si velká část Evropanů ani neuvědomuje jejich původ. Ovšem nelze zamlčet, že dříve celý Přední východ a celá severní Afrika byly homogenně křesťanskými, a nikoli krátkou dobu, a nic. A i když se třeba v Africkém rohu udrželo křesťanství dominantně, k moderní civilisaci jim to nestačilo.
f) Roztříštěnost
Svárlivost, nehomogenita, rozmanitost, divergence… hlavně ale politická rozdrobenost je tím, co udělalo Evropu Evropou. Evropa nikdy nebyla politicky homogenní. Nikdy nikomu se nepodařilo Evropu sjednotit. Dokonce ani skorosjednotit. Kdokoli se o to pokusil, musel tak činit krví a ohněm a nakonec na to doplatil a jeho vždy územně omezené dílo padlo s ním. Rozdrobení politické mapy subkontinentu na maličké mnohosousedství zabránilo vzniku kontinentální totality a trvalé despocie a kdykoli v některém státečku vývoj nepřál svobodě myšlení, bylo kam utéci rychle a levně. Kdykoli v některém státečku dominovala nesnášenlivost či nekompromisní idea, bylo odkud provádět ideologickou diversi či organizovat odpor. Žádný pidistát nikdy nedokázal ohlídat celé své hranice. Ani před nežádoucími myšlenkami, ani před pašovaným zbožím. A samozřejmě také mnoho států znamená možnost vyzkoušet mnoho politických a ekonomických cest. Nic se nedá totálně utajit, nic se nedá totálně zmanipulovat, nic se nedá totálně ovládnout. Potměšilých záškodníků má kolem sebe každý dost a dost.
A proto Kolumbus u čtvrtého (nebo pátého?) dvora uspěl a finance, lodě a lidi na objev Ameriky získal. Proto žádný umělecký směr nezabránil svému překonání a žádná „akademie“ nezglajchšatisovala architekturu, malířství, hudbu ni literaturu. Proto každá myšlenka a každá idea mohla být a také byla napadnuta, prozkoumána, překonána nebo zesměšněna. Žádná vědecká teorie nebyla dlouho obdivována a všichni schopní se vždy snažili o její vyvrácení. V Evropě nikdy nic nebylo a není definitivní a trvalé. Protože každý buřič a bořič vždy nalezl někde nějaké zastání a žádná centrální moc ho nemohla dohonit všude. Snad jen Rusko se od porážky Zlaté hordy a jejích nástupců odlišovalo a vytvořilo poměrně homogenně ovládanou velkou část subkontinentu – a možná proto tak mnozí dnes europoidnost Ruska popírají (z trapné neznalosti – i Rusko je Evropou a Rusové jsou Evropany, byť tu nadměrně velkou část subkontinentu homogenně ovládají nadměrně dlouho). Ale ani politická rozdrobenost není postačující podmínkou - lecjaký jiný koutek světa je nebo aspoň dříve byl roztříštěný a přesto planetě nedominuje, bárs Indočína či Indie, Nová Guinea i Střední Afrika.
g) Židé
Zda diaspora v Evropě přinesla prospěch Židům, to si hodnotit netroufám. Jejich přínos pro Evropu je však nepochybný. Zřejmě právě rozptýlení Židé byli tím přenašečem podstatných ideí a překonávačem negativních důsledků politické fragmentace shora adorované.
Jejich všadepřítomnost a rasová i kulturní odlišnost, mimořádně velké schopnosti a ekonomická úspěšnost byly oním trvalým a všeobecně evropským impulsem soupeřivosti. Ale také hromosvodem negativních vášní a uklidňovačem posledních z posledních: i nejubožejší křtěný Indoevropan zde měl někoho, kdo formálně právně stál pod ním.
Že Židé byli impulsem a mírou vzdělání a věd, to dnes zpochybní málokdo; ani to, že judaismus byl trvalým zrcadlem křesťanství, nelze zpochybňovat. Jejich rasová a náboženská soudržnost překonávající i nejtěžší politické rozpory hostitelských států téměř dva tisíce let bránila totálnosti politické roztříštěnosti Indoevropanů a zachovávala obchod i mezi nepřáteli „na život a na smrt“. Jejich zásluhy o bankovnictví přes hranice evropských států a státečků a o akumulaci kapitálu pro průmyslovou revoluci jsou známy nejen makroekonomům.
Že je těch jevů zrovna 7, to mne drtí. Vypadá to tak blbě mysticky. Nedokázal jsem však žádnou odejmout – už mi ten pamflet tak dobře neseděl. Nenalezl jsem ani žádnou další k přidání. Pokud mně v tom někdo pomůže, budu jedině rád.
Ale těžko kdo mi positivně pomůže. Spíše očekávám všeobecný odpor a zesměšnění a odsouzení do pytle „selfgeniů“ a cimrmanovsko-mýtinkových visionářů. Předpokládám, že toto seskupení hodnot totiž většinu lidí zastávajících kolektivněji presentované názory intensivně rozčílí. Každý příklonce k té či oné dominující ideové řece najde zde něco, s čím zásadně a principiálně nebude souhlasit.
Jaký div, když každý z těchto jevů je dnes i isolovaně zesměšňován, hanoben, popírán a ničen. Naše minulost, náš původ, naše identita je napadána ze všech stran.
Slovo rasa je už skoro úplné tabu a nadávka. Mluvit o rase je riskováním osobní svobody a ve většině evropských států musí být člověk opatrný na verbalizaci své rasové identity.
„Multikulturalismus“ a „anacionalita“ je hodnotou dne, pohrdání vlastním původem a potlačování vědomí o něm. Vše neindoevropské je hodnotově zveličováno a oficiosně propagováno. Odmítání vlastní rasy jde až do těch malicherností, že ženy se zbavují všeho ochlupení a přirozenými i nepřirozenými prostředky si ztmavují pokožku, blondýny jsou předmětem vtipů a muži si tetují kůži jako papuánští náčelníci lovců lebek. Nově přistěhovalé neindoevropské obyvatelstvo v některých zemích již dosahuje snad i 10 % populace.
Z doby, kdy 98 % Evropanů se živilo zemědělstvím, nám nezbylo prakticky nic. To, že ve většině zemí poklesl počet rolníků pod 5 % a zdrcující většině evropských dětí periodicita zemědělských prací nic neříká, zemědělské nářadí neznají, rozdíl mezi pšenicí a žitem je pro ně neuchopitelný, to by samo o sobě asi až tak nevadilo. Ale průšvih je, že rolnický princip odložené spotřeby je vystaven každodenním útokům a kdo není zadlužen, nejde s dobou. Dluhy mají vlády, podniky, domácnosti. Spoření a spořivci jsou vysmíváni, přísloví „napřed práce, potom koláče“ se stává nesrozumitelným. Na splátky se jezdí dokonce i na dovolenou a slovo leasing, ač dosud nemá českou podobu, je známější a užívanější než pojem „vlastní zdroje“ nebo „samofinancování“. Zásoby jsou překážkou prosperity a rychlý obrat minikapitálu, pokud možno vypůjčeného, je nejvyšší metou. A evropské vlády to vše podporují a zadluženost daňově zvýhodňují a kdo nemá u banky takový či onaký úvěr je osobou nedůvěryhodnou. Za dluhy se vůbec nikdo nestydí a šetrnost vůbec nikdo nepodporuje, ostatně je nazývána lakotou či hamižností. Dehonestace prvotního zemědělství se začala objevovat i ve vědeckých článcích…
Příprava na zimu má pro řadu lidí již jen podobu plánování lyžařské dovolené. Vytvářet zásoby na zimu? Proč? Elektřina, plyn, teplo a teplá voda jsou dodávány stále, spotřebitel nemusí nic plánovat. Zásoby uhlí a dřeva nejsou pro většinu lidí potřebné, zásobám potravin by se oprávněně vysmál každý. Zimní zásobování a úklidy veřejných prostranství plánuje čím dál menší okruh profesionálů a většina populace o této činnosti ani neví. Průmyslová příprava potravin a rozvinutost mezinárodního obchodu nás také zbavuje schopností a dovedností předků, vytvořených při přípravách na nebezpečně neplodnou část roku. Všechno si kdykoli koupíme v produkční kvalitě. Nebýt školní docházky (prázdnin) našich dětí ztratil by smysl i sám kalendář. A roční období jsou už jen příležitostí módních tvůrců a obchodníků s hadříky.
Klasická monogamní rodina, trvalé soužití jednoho muže a jedné ženy s jim imanentní reprodukcí nejen fysickou, leč i duchovní, je předmětem nejtvrdších útoků. Boj proti důsledkům monogamie – rodinným soužitím podmíněné dělbě práce mezi muži a ženami – nabývá až hysterických podob. Podporou interrupcí a antikoncepce ke snížení počtu dětí se s jásotem omezuje vzájemná závislost partnerů a pevnost jejich svazku. Zjednodušením rozvodů a akceptací opakovaných sňatků byla zavedena jakási postupná polygamie. Až satyrským šklebem do tváře klasické monogamní rodiny je zavádění homosexuálních „quasimanželství“. Věrnost je podivná a vícedětnost vysmívána, role otce poklesla na platiče alimentů. Právní uznání skupinového manželství již asi není daleko, stejně jako zrušení trestnosti incestu.
Jak je potlačováno, pomlouváno, hanobeno a osočováno křesťanství, nejpronásledovanější náboženství všech dob, to zejména v Čechách netřeba příliš objasňovat. Povzbuzením pro české militantní ateisty jistě je i postup Paříže či Berlína, kde se pod záminkou boje proti terorismu zakazují křesťanské symboly; jakož i procesy v Anglii, Holandsku, Belgii proti duchovním pro „zločin“ homofobie. Potíže Rocca Buttiglioneho s usednutím do EUkomisařského křesla pro soulad slov se svědomím jsou jen symptomatickou špičkou ledovce rozbujelosti protikřesťanského tlaku v EU. Historie je přepisována, přínos křesťanství popírán, mnohé křesťanské hodnoty zpochybňovány, křesťanské prvky v právu a organisaci společnosti demontovány. Podporovány jsou naopak podivné kulty a pověry, importovaná a naší povaze cizí náboženství (většinou ještě v deformované podobě), New Age či scientismus se prosazují na všech úrovních a ve všech evropských zemích. Kostely jsou vykrádány, kněžím a řádovým sestrám je zakazován vstup do škol. Už zase přibývá i skutečných křesťanských mučedníků.
Postupný vývoj evropské integrace až po současnou Evropskou unii s výhledem brzkého ústavního zakotvení její federalizace – tedy vytvoření skutečného společného státu - ničí odvěkou politickou rozdrobenost a může přinést až netušené důsledky. Jednotný hospodářský prostor místo svobody přinesl do většiny zemí nová výrobní omezení.
Připravovaný jednotný právní prostor rozboří právní vědomí zejména v těch zemích, které budou muset svůj právní řád nejvíce pozměňovat. A samozřejmě to zruší potenciální asyl a exil – nebude kam odejít od těch, s nimiž ta či ona výjimečná mysl nevyjde. Jednotný politický prostor musí zákonitě následovat a udělá z řady menších národních uskupení jen obtížně zastupitelné a prosaditelné menšiny, vznik nových politických směrů bude prakticky znemožněn. To povede k již dnes podporovanému jednotnému kulturnímu prostoru a celoevropské glajchšaltisaci ducha. Vítejte pane Orwelle ve svém světě.
Většinu evropských Židů nám vyvraždili Němci a většina zbytku přeživších z Evropy prchla. „Domácího“ Hebrejce dnes v Evropě obtížno hledat, antisemitismus však přežívá. Hlavně u těch, kteří se nikdy s žádným Židem nepotkali a pokud ano, vůbec to nepoznali. Positivní přínos židovské diaspory z Evropy zmizel spolu s ní.
Europogenní seskupení rasa-rolnictví-klima-monogamie-křesťanství-rozdrobenost-židé bere za své a eroduje kousek po kousku i ve velkých kusech; pomíjí tvářnost světa nám známého a původního. Je to dobře nebo špatně? Nevím. Možná je to dobře, neboť se tak uvolňuje prostor pro někoho jiného někde jinde, výsledkem ale také bude něco jiného a ne již našeho. A mně je pocit příslušnosti k zániku velmi nepříjemný a nějak se s ním nemohu spokojit. Prostě – mám vážný pocit, že aktuální změny v můj prospěch rozhodně nejsou.
Co s tím a kam prchnout?
Diskuze:
