 |
Ve vědních oborech, kde mezi sebou na sklonku života soutěží převážně ješitní dědkové, je často komplikované určit, kdo z nich je lepší. Je to jako když běžíte hodně dlouhý maraton a na jeho konci neznáte vítěze. Pokud bychom chtěli seřadit vědce po vzoru soutěží Miss, pak promenádou v plavkách by byly nepochybně odborné publikace. Na zapadě platí, čím víc publikuješ, tím výš jsi na kariérním žebříčku. Toto pravidlo se vztahuje jak na vědce v primárním výzkumu, tak i kupříkladu na (některé) klinické lékaře, i když já bych si svého zubaře podle počtu publikací nevybíral. U nás zpravidla platí jiná úměra - čím víc publikuješ, tím víc lesa je kvůli tobě vykáceno. Na autory vědeckých prací je často pohlíženo ostatními kolegy s lehkým despektem ("ty náš vědátore"). Možná proto se u nás žádný zásadní výzkum příliš neodehrává. A pokud ano, tak jde spíš o serendipity, jejichž výsledky jsou spěšně předány tam, kde jsou na to podmínky. Tím pouze konstatuji status quo, ale netvrdím, že by u nás výzkum probíhat neměl.
|
