Jan Havlíček

Nejrůznější druhy obratlovců si vybírají své partnery na základě jejich pachu. Významnou roli v tom hrají geny hlavního histokompatibilního komplexu (MHC). Produkty těchto genů však hrají zásadní roli ve fungování imunitního systému a dlouho nebylo jasné, jak by mohly ovlivňovat tělesný pach. Nová studie ukazuje, že u člověka podobně jako u jiných obratlovců by klíčovou roli mohly hrát peptidové ligandy.

O tom, že lidé mohou mít krevní skupinu Rh+ nebo Rh –, se děti dozvědí snad již při výuce čtení písmene R. Ovšem proč tomu tak je bylo dlouhou dobu záhadou. Několik nedávných studií ukazuje, že by v tom mohl mít prsty parazitický prvok Toxoplasma gondii.

Nejrůznější druhy obratlovců mají tendenci dávat přednost pachu partnerů, kteří jsou odlišní v rámci genů hlavního histokompatibilního komplexu (MHC). Tyto geny hrají klíčovou roli ve fungování imunitního systému při rozpoznávání cizorodých elementů, které většinou pocházejí z nějakého patogenu. Preference pro MHC odlišné jedince tak zajišťuje, že vzniklé potomstvo bude odolnější vůči většímu spektru infekcí.ˇ

Ne každá chemická látka má to štěstí, že se dostane do všeobecného povědomí. Testosteron toto privilegium již nějaký pátek požívá.

Scény v nichž se policejní pes s čenichem u země nadšeně žene za pachovou stopou prchajícího zločince patří nejen k tradičním klišé detektivního žánru, ale i k dennímu chlebu reálných kriminalistů. Zkuste si však na místě čenichajícího psa představit člověka.

Je relativně známý fakt, že náš zrak je schopen vnímat i velmi rychlé podněty, které na nás mohou mít vliv, aniž bychom je ovšem vědomě zaznamenali.

Nakažené ženy častějí porodí syna.

Mezi jednu ze starých učebnicových "pravd" v oblasti evoluce lidského chování patří tvrzení o tom, že ovulace u člověka je zcela skrytá a u žen v průběhu cyklu nedochází k žádným změnám jejich vzhledu či chování.

Nové technologie využívané ve výzkumu poznávacích schopností jako je např. magnetická rezonance nebo tomografie se velkou měrou zasloužily o to, že nás vědci téměř denně bombardují novinkami o fungování mozku. Nicméně i některé na první pohled starosvětské techniky, jako třeba elektroencefalogram, mohou stále přinášet velmi zajímavé objevy. Jeden z nich představuje i práce týmu Andreye Anokhina z Washingtonské univerzity, která se objeví v nadcházejícím čísle časopisu Brain Research, a je o tom, jak zpracováváme vizuální erotické podněty.

Obvykle se má za to, že jevy jako popularita jsou typickým znakem lidských komunit a ve zvířecím světě není pro obdobné věci příliš místa. Série experimentů provedených Martinem Kavaliersem a kolegy (vyšlo v březnovém čísle Proceedings of the National Academy of Science) ukazují, že se však může jednat o náš samolibý předsudek.

Studie zabývající se čichem a feromonální komunikací zaznamenávají v posledních letech skutečný boom. Hlavním milníkem v této oblasti bylo v 90. letech objasnění způsobu, jakým jsou čichové vjemy zpracovávány mozkem. Za tuto práci byli v loňském roce Linda Bucková a Robert Axel oceněni Nobelovou cenou. Tím se ovšem zájem badatelů o čich nezmenšil, ba právě naopak.

Tendence prosazovat se, být asertivní nebo dominantní patří k vlastnostem, které zásadně ovlivňují, zda daný jedinec vynikne ve svém oboru či ve své komunitě. Ponechme v tuto chvíli stranou, jak je asertivita důležitá k prosazení se v jednotlivých oborech lidské činnosti. Důležitější pro nás je, že tato vlastnost je znatelně výraznější u mužů a je často odměněna přízní druhého pohlaví. Jinými slovy větší sexuální aura se dá očekávat u Václava, který se právě probojoval do čela místních dobrovolných hasičů ve srovnání s jeho vrstevníkem Karlem, který tráví většinu času lepením modelů letadel.