Oblast kolem Lagoa Santa, kde se nachází velké množství jeskyní. V nich byly nalezeny lebky "dlouholebců", které otevřely celou řadu otázek.

O záhadách okolo lidských šlápot v Americe se na Oslovi již psalo v článku  Stopy lidí v Americe a v článku Lidské šlápoty staré milion roků. Pokusme se tyto nálezy dát do kontextu s poznatky, které poskytuje antropologie a genetika.

Zvětšit obrázek

Jedna ze lebek, které proměřoval Walter Neves. Lebka vykazuje spřízněnost s Australany.

Ve většině učebnic se můžeme dočíst, že do Ameriky původní obyvatelé přišli přes Beringovu úžinu. Tato teorie je známá více než 100 let a nejvíce se o její propagaci postaral náš slavný antropolog Aleš Hrdlička. Otázka kdy se tak stalo, zůstávala delší dobu otevřená.

Podle archeologických dokladů ne dříve než před 15 000 lety. Protože v archeologických kulturách Ameriky došlo ke čtyřem výrazným posunům, předpokládá se, že migrace přes Beringovu úžinu proběhla v čtyřech hlavních vlnách.


Tomu odpovídají i čtyři antropologické typy místních obyvatel:

Zvětšit obrázek

Jedna z mála detailnějších fotografií dnes již nežijících lidí kmene Ona

•dlouholebí a výrazně asijští Eskymáci
•krátkolebí indiáni severozápadu a středu Severní Ameriky
•krátkolebí brachykefální indiáni Severní a Střední Ameriky
•dlouholebí jihoameričané (ti se vyskytují i na severovýchodě Severní Ameriky)

V šedesátých letech přišel s teorií tří oddělených migračních vln lingvista Joseph Greenberg.

Indiánská žena ze severní Ameriky

Podle anlýzy indiánských jazyků, kterou provedl, existují tři různé jazykové skupiny:

•nejstarší nazvaná amerindiánská, která okupuje celou jižní, střední a jih, východ a západ Severní Ameriky, ta přišla přibližně před 20 tisíci lety
•skupina Na-dene, která se vyskytuje hlavně v severozápadní části Severní Ameriky, ale také v Novém Mexiku, přišla před 10 tisíci lety
•poslední třetí skupina jsou Inuité (Eskymáci), kteří přišli (nebo spíše připluli na kanoích) před 2-3 tisíci lety.

Tato teorie našla mnoho odpůrců, ale ti utrpěli drtivou porážku v devadesátých letech 20 století, když genetické analýzy Chromozomu Y domorodců z celého Amerického kontinentu poskytly úplně stejné výsledky, jaké navrhl Greenberg. Tři různé typy chromozomu Y, které stářím i rozložením přesně odpovídají Greenbergovu návrhu.

Zvětšit obrázek

Eskymácká žena

Otázka osídlení Ameriky se zdála být uzavřená. Byly tady pouze dva drobné problémy. První se týkal mitochondriální DNA, která vykazuje v celé Americe pozoruhodnou jednotu a sestává všude pouze ze dvou linií. Pouze v severozápadní Americe se vyskytuje linie X, která se jinak nachází v nepatrném množství ve východní Evropě. A pak ten výskyt dlouholebců v Jižní a na severovýchodě Severní Ameriky. Co s tím? Většinou se to nebere v úvahu. Nad měřením lebek se dnes už může mávnout rukou. Jednak to dost zavání rasismem a také to není až tak moc “vědecké” ve srovnáním se analýzou DNA. A ta podivná linie X? Možná nějaký “zatoulaný” vzorek

Zvětšit obrázek

Žena z Papui Nové Guinei pri pohřebním obřadu.

Co se však nepřihodilo. Někteří šťouralové prováděli analýzy mitochondrální DNA archeologických ostatků indiánů z Jižní Ameriky a zjistili, že i zde se vyskytuje ona podivná linie X. Tím padl  onen zatoulaný vzorek i  fantastické teorie o amerických potomcích vikingů nebo o cestách pravěkých lovců z Evropy přes Atlantik. Zdá se, že tato X linie se vyskytovala dříve po celé Americe.

Další zajímavá informace publikoval nedávno Walter Neves z University v Sao Paulo. Měřil parametry 55 lebek z archeologických nalezišť v Jižní Americe v oblasti Lagoa Santa (v jihovýchodní Brazílii) staré 7500 až  8500 let a zjistil, že se mnohem více podobají výrazně dolichokefálním a dlouholebým Novoguinejcům a obyvatelům Nové Británie než současným indiánům.  

Typický Australoid (obyvatel Australie, Nové Guinei a přilehlých oblastí).

Co si o tom máme myslet?  Již dříve někteří antropogové upozorňovali, že staré lebky indiánů z kmene Ona a Manekent, kteří dříve žili v Patagonii a v Ohňové Zemi jsou až příliš podobné lebkám domorodců z Nové Guinei a Austrálie. Vznikly dokonce teorie o tom, jak byla Jižní Amerika osídlena z Nové Guinei a přidružených Šalamounských ostrovů před mnoha tisíci lety neuvěřitelnou mnohatisícikilometrovou plavbou přes Tichý oceán.

Zvětšit obrázek

Současný typický indián.

Walter Neves není až tak radikální a domnívá se, že nejstarší migrační vlna na Amercký kontinent měla dvě části, tu první spojuje s obyvatelstvem spřízněným se současnými Papuánci a Australskými domorodci, které mohlo dříve dominovat celé Asijské oblasti a dostalo se přes Beringův most až do Ameriky. Později bylo zatlačeno dalšími příchozími z Asie až na nejjižnější část Amerického kontinentu. K tomu ovšem chybí archeologické nálezy nějakých těch australců-papuánců v Severní Americe a ve východní Asii. Také genetická anlýza neprokázala žádnou souvislost mezi Papuánci a jihoameričany. Walter Neves však má pravdu, když říká, že genetické testy se provádí na současném, příchodem Evropanů silně zdecimovaném obyvatelstvu, jehož genetická podstata mohla být dříve úplně jiná. A dokládá to právě poměrně nedávnou, dnes už neexistující, přítomností mitochondriální linie X v Brazíli. Poukazuje také na slabinu genetických testů, ty totiž vypovídají pouze o příbuznosti v mužské a v ženské linii (například určuje pouze dva předky z řekněme 1024 v desátém koleni).

Studie Watera Nevese přinesla nakonec mnohem více otázek než odpovědí, ale tak už to ve vědě někdy chodí.

Pramen: Scientific  American