Kolem šesté hodiny večer našeho času se účastníci bostonského maratónu vydali na trať. Zhruba ve stejné době zahájila svůj maratónský běh i astronautka na kosmické stanici. Stala se tak první osobou, která se pokusila tuto vzdálenost překonat ve vesmíru.
Běh na oběžné dráze je poněkud komplikovanější záležitostí než v podmínkách zemské tíže. Astronauté zde pravidelně trénují na běžícím pásu, ke kterému jsou ovšem připoutáni popruhy. Jinak by se v beztížném stavu na pásu jen těžko udrželi. Členové posádek na něm cvičí každý den, aby zpomalili ztrátu hmoty svalů a kostí. O „oblibě“ tohoto přístroje svědčí slova současného velitele stanice Michaela Lopez-Alegrii: „Je to ve skutečnosti druh mučícího přístroje.“
Sunita Williamsová se stala členkou posádky stanice 9. prosince loňského roku. Poprvé začala cvičit na běžícím pásu o dva týdny později. A její svaly už mezitím stihly ztratit na pružnosti. Jak sama přiznává: „Když jsem se na to postavila poprvé, nebyla jsem schopná uběhnout ani míli. Moje nohy se roztřásly.“ Nicméně postupným tréninkem se dostala zpět do formy. V některých dnech posledních týdnů byla schopná zaběhnout až 24 kilometrů.
Zatímco se účastníci pozemského maratónu potýkali se silným deštěm a větrem, na Sunitu Williamsovou čekaly jiné nepříjemnosti. Například již zmíněné popruhy drží běžce kolem pasu a za ramena. I při běhu na kratších vzdálenostech jsou tyto části těla otlačené. Williamsová proto během svého maratónu dělala pravidelné přestávky, aby si její ramena i pas ulevily.
Komplikací je i pot - v pozemských podmínkách poměrně banální záležitost. Nicméně ve stavu beztíže nestéká ale zůstává viset na těle dokud nevytvoří kapičky, které poté volně plují v prostoru. Proto se běžkyně v průběhu maratónu převlékala. Další nepříjemností je samotný běžící pás. Aby v průběhu cvičení nenarážel do stěn kosmické stanice, není k nim pevně připojený a mírně se posunuje. I to činí podle Williamsové běh v kosmu těžší.
Na rozdíl od skutečného maratónu v ulicích města je běh v kosmické stanici poněkud nudnou záležitostí. Nikde žádné zástupy diváků, omezené vnitřní prostory stanice. Williamsová navíc svůj pokus absolvovala v době, kdy posádka spí. Pro rozptýlení proto sledovala různé programy na jednom z notebooků. Její ruský kolega Oleg Kotov ji ovšem povzbuzoval i během nočního klidu.
Sunita Williamsová rozhodně není na maratónských tratích žádným nováčkem. V loňském roce absolvovala maratón v Houstonu v čase 3 hodiny a 29 minut. Vzhledem ke zmíněným komplikacím předem počítala s tím, že její „kosmický“ čas bude horší. Naplánovala si tempo zhruba 1 km za necelé 6,5 minuty. A to se jí nakonec i povedlo. Kosmický maratón absolvovala v čase 4 hodiny, 24 minut, zatímco vítězka letošního bostonského běhu Ruska Lidia Grigorjevová na jeho překonání potřebovala 2 hodiny a 29 minut.
Zdroj:
NewScientist.Com
Diskuze:
zajimave
DRK,2007-04-18 11:05:55
Zni to zajimave, nicmene na ten jeji cas bych nekoukal. Precejen nebezela v zadnych, byt jen vdalene, srovnatelnych podminkach. Nedovedu si predstavit zpusob jak zajistit stejne podminky v prostredi bez gravitace (ty pruziny u tela pusobi zcela jinak), jako behem zavodu (a to ani nemluvim o tom ze letos meli pekne mizerne pocasi).
na čas bych koukal
jarda petr,2007-04-18 13:07:55
Já bych na ten čas koukal a vysoce bych ho hodnotil. Kdo si zkusil jet třeba doma na kole na trenažéru, tak ví, co je to za duševní muka tu nudu vydržet. Zůstat v tom zařízení přes čtyři hodiny - kloubouk dolů. Já bych byl po třech zralý na blázinec.
Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce
