Zvětšit obrázek

Nepenthes rafflesiana je doma na Borneu. Kredit: Laurence Gaume, University of Montpellier

Láčkovky (Nepenthes) jsou velmi rozmanitý druh pozemních nebo epifytických masožravých rostlin. V přírodě dorůstají až do velikosti 20 m. Jejich pasti jsou různě tvarované i zbarvené a liší se i velikostí svého lapacího zařízení. Nejmenší má obsah jen několika mililitrů, největší až tři a půl litru. V těch největších pastech o velikosti až 50 cm, najdou svojí smrt i ještěrky a žáby.

Zvětšit obrázek

Laurence Gaume

Jakoby patent na objevy u láčkovek měli Francouzi. První zmínka o láčkovkách  je od francouzského guvernéra E. Flacourte. Týká se zajímavého nálezu na Madagaskaru a popisu láčkovky madagarské. Vědecké jméno (Nepenthes) ji následně přidělil C. Linné. Učinil tak pro celý rod a bylo to roku 1723.

Dosud se mělo zato, že láčkovky chytají svoje oběti jednoduše do pasti. Laurence Gaume a Yoel Forterre, francouzští přírodovědci z CNRS, pracující na University of Montpellier a University of Marseille ale nyní přišli na další z roztomilých triků těchto masožravců. Na objev je přivedly až záběry z videa. Na zpomalených záznamech z vysokorychlostní kamery si všimli toho, že hmyz chycený do tekutiny v rostlinné pasti je prakticky okamžitě smočen a obalen tekutinou, která mu neumožňuje se pohybovat. Zatímco z normálních tekutin, byť jsou v nich trávicí enzymy, jsou mravenci a létací hmyz schopni uniknout, lepivá látka vylučovaná masožravkami je lapí dokonale. Stačí se jí jen dotknout. Tuto znehybňující nebezpečnou vlastnost si tekutina uchovává dokonce i tehdy, když je více než z 90% naředěna vodou.  To je fantastická vlastnost, kterou se rostlina adaptovala na místní podmínky. S takovým vybavením ani déšť účinnost těchto důmyslných rostlinných pastí neomezí a ani tropický liják, pro hmyz, který se tekutiny obsahující tuto látku dotkne, není vysvobozením. Čím více se oběť snaží uniknout, tím hůř. Elastická lepivá látka působí podobně jako past ze sypkého písku – čím více se živočich mrská, tím více je znehybňován. 

Zvětšit obrázek

Yoel Forterre

Chytání hmyzu masožravkami nás fascinuje už od dob Charlese Darwina. Ve všech učebnicích a vědeckých pojednáních se ale dočtete, že obsah jejich pastí tvoří trávicí tekutiny a že sekrety mají co do činění s enzymy a kyselostí, jež mají za cíl rozkládat živočišný materiál. Objev viskózně elastických vláken je tak po dlouhé době novým poznatkem z tajů těchto tropických rostlin, s pomocí kterých se jim daří obstát v konkurenčním boji o místo na slunci i v prostředí kde by jinak neměly šanci.

Zajímavá je na tomto objevu ještě jedna věc. Rostlinný elastický sliz je podobný látce, jež se vyskytuje ve slinách a kterou někteří plazi a obojživelníci používají k obdobným účelům. Její přesné složení zatím není známo. Toto tajemství ale nebude trvat dlouho. Vědci naznali, že by se látka dala využít k ochraně zemědělských plodin. Proti takovému použití v boji proti hmyzím škůdcům by veřejnost nemusela mít výhrady. Jednalo by se totiž o ošetřování rostlin látkou přírodního původu.     

Elastická vlákna odhalily záběry z vysokorychlostní kamery. Kredit PloS ONE.

Pramen: Public Library of Science (2007, November 24). Carnivorous Plants Use Pitchers Of "Slimy Saliva" To Catch Their Prey.