„Kdyby měl klasické antidopingové testy schválit americký Úřad pro potraviny a léčiva na základě kritérií, podle kterých povoluje laboratorní testy pro diagnostiku chorob, musel by je zamítnout,“ napsal Berry ve stati otištěné prestižním vědeckým týdeníkem Nature.
Co má Berry antidopingovým laboratořím za zlé? Světová antidopingová komise podle něj určuje notně nestandardním způsobem hodnoty, jejichž překročení je považováno za důkaz dopingu. Jde hlavně o látky, které vznikají v těle přirozenou cestou a které se používají k nedovolenému zvýšení sportovních výkonů.
Příkladem je hormon testosteron, kterým měl dopovat diskvalifikovaný vítěz Tour de France z roku 2006 americký cyklista Floyd Landis.
Landis byl během celého závodu testován celkem osmkrát. Sedmkrát prošel kontrolou bez problému. Až po vítězství v klíčové etapě ve francouzských Alpách, kterým se vyhoupl do celkového vedení, měl pozitivní dopingový test na testosteron. Berry dokazuje, že při pětadevadesátiprocentní spolehlivosti analýzy byl závodník vystaven riziku falešně pozitivního dopingového testu s pravděpodobností 34%. Ani spolehlivost 99% by zcela nevyloučila, že závodník skončí s pozitivním testem i v případě, že nedopoval. Pro tento případ spočítal Berry riziko falešně pozitivního výsledku dopingového testu na 4%. Americký biostatistik navíc upozorňuje na fakt, že specificita a spolehlivost dopingových testů není známá a antidopingové laboratoře se jejich zjištěním nijak zvlášť netrápí.
Berryho argumenty ostře odmítli například pracovníci Švýcarské laboratoře pro dopingové testy v Lausanne. Další odborníci však dávají Berrymu zapravdu.
„Je to jako závan čerstvého vzduchu v začouzeném světě dopingových kontrol,“ říká Matthew Fero, který se zabývá problematikou klinických testů ve Fred Hutchinson Cancer Research Center v americkém Seattlu.
Berry se dovolává podstatně přísnějšího prověřování antidopingových testů, jež by zaručilo, že v síti kontroly neuvíznou nevinné oběti, u kterých se sečte laboratorní chyba s abnormální reakcí organismu a výsledné hodnoty testů pak překročí chybně nastavený limit. Pokud se podobné prověrky antidopingových testů prováděly, nedopadly nejlépe. Nedávno zveřejnili švédští biochemici studii o spolehlivosti testů na doping testosteronem. Podali dobrovolníkům injekci tohoto hormonu a následujících patnáct dní u nich prováděl dopingové testy. Výsledky byly silně ovlivněny genetickými dispozicemi testovaných osob. Polovina dopovaných mužů s příhodnou dědičnou vlohou testem bez problémů prošla. A naopak, čtrnáct procent mužů s opačnou dědičnou vlohou přesáhlo povolenou mez bez toho, že by jim vědci píchli testosteronovou injekci.
Honba za testy, které neobviní z dopingu nevinného, má i svou odvrácenou tvář. Nese s sebou riziko, že odhalení budou snáze unikat skuteční dopingoví hříšníci.
„Pozitivně testovaní by pak byli jen ti, kdo neumějí doping pořádně zamaskovat,“ tvrdí na stránkách Nature odborník na klinickou chemii Geoffrey Baird z University of Washington.
Tato situace zjevně hrozí při odhalování dopingu nechvalně proslulým erytropoetinem, který užívají vytrvalostní sportovci pro zvýšení počtu červených krvinek. Tým dánských vědců vedený Carstenem Lundbym dopoval pod lékařskou kontrolou osm dobrovolníků erytropoetinem a vzorky jejich moči poslal k analýzám ve dvou laboratořích Světové antidopingové agentury. Jedna z laboratoří doping neodhalila vůbec, druhá jen v některých případech.
Diskuze:
