Již některé dřívější poznatky naznačovaly souvislosti mezi hladinou ghrelinu v krvi a návykovými problémy, jakými jsou nutkavost v přejídání.  Nyní o tom píšeme, protože se jedná o opakované potvrzení této souvislosti. Nové poznatky lze dokonce interpretovat jako součást mechanismu, který nám v mozku řídí závislosti na obecnější úrovni. Vše úzce souvisí s limbickým dopaminergním systémem odměny. Jinak řečeno, máme tu možná co do činění s  něčím, co řídí náš sklon jak k přejídání, tak na lécích, alkoholu a možná i na dalších závislostech k návykovým látkám.

Za tyto výsledky vděčíme experimentům na Španělích. Vědci tam přesvědčili 417 dobrovolníků, z nichž 138 jich prošlo protialkoholní léčbou a 279 jich bylo v kontrolní skupině. U všech provedli vyšetření na polymorfismus nukleotidů (SNP-  single nucleotide polymorphisms)  v oblasti pro sekreční receptor pro hormon ghrelin a růstový hormon (GHS-R1A). Po vyhodnocení pokusu vyšla najevo souvislost. Jednoduchá  záměna nukleotidů v jedné části řetězce sledovaného úseku genomu jasně charakterizuje těžké alkoholiky. Jiná záměna jediného nukleotidu (na jiném místě, ale ve stejném genu) zase charakterizuje jiný typ alkoholiků, a to těch, kteří jednak holdují nezřízenému pití a současně se svým ohromným apetitem se nedokážou vymanit z koloběhu přejídání a vzniku nadváhy.  

Peptid ghrelin

Nejen, že tyto jedinečné genové varianty (mající pod kontrolou hormon ghrelin a jeho receptor) se vyskytují u alkoholiků, ale též se zdá, že mají pod palcem tvorbu energetických rezerv a nárůst hmotnosti.  Když to domyslíme, tak to vlastně znamená, že jde v praxi velmi snadno určit, zdali jsme nebo nejsme nositeli těchto genových variant. Můžeme to o sobě zjistit v době, kdy se na nás tyto neřesti ještě neměly možnost projevit. Kdo takovou informaci bude nyní chtít vědět, bude mít tu možnost. Zjišťování SNP polymorfismu totiž patří k těm nejlevnějším a nejsnadnějším genetickým testům. Od toho, když víme, na čem jsme, je už jen krůček k případnému  vyvarování se chyb vedoucích ke zmíněným závislostem.

Hormon ghrelin byl dosud spojován především s otázkou zvyšování aktivity, včetně té mozkové. Mocné kouzlo ghrelinu je dáno evolučně. Jeho vztah k hladu a ovlivňování růstu nejsou jeho jedinými funkcemi, má také přímý a rychlý účinek na hippokampus, tedy na  tu část mozku, která je nejdůležitější pro poznávací, intelektové funkce. Ghrelin, který cirkuluje v krvi, vstupuje v mozku do hippokampu. V něm se váže na neurony a svojí přítomností podporuje jejich vzájemné propojování. Nejvyšší hladiny ghrelinu máme tehdy, když máme prázdný žaludek. Inu myšlení bolí a hlavně je energeticky náročné. Proto nám mozek také neběží stále na „plný výkon“ a může se zapínat a vypínat. V dobách strádání, například zde zmíněného hladu, je logické, že je čas vyburcovat paměť na maximum. Hlad je jedním z nejvýznačnějších stresujících faktorů, neboť nás ohrožuje na životě a bylo by spíš s podivem, kdyby hormon hladu neměl dostatečně dlouhé prsty, které by nedosáhly na „spínač“ našeho myšlení. Teď se ukazuje, že ghrelin  není vázán jen na náš apetit, máme tu další důkaz jeho ovlivňování našich reakcí na alkohol. Návykové chování má spletité cestičky a ghrelin v nich vyšlapává mocnou stopu. Na konci této cesty, jak vidno, jsou „závisláci“. Nejde přitom o závislost jednoho typu, ale přinejmenším dvou. Je dokonce možné, že brzy počet závislostí dále naroste. Je to nemilé zjištění. Má ale i svou lepší stránku. Na ghrelin a jeho receptor se nyní mohou zaměřit laboratoře farmaceutických firem a v brzké době dát do placu zcela nové typy léků, jež by zabránily mnoha smutným koncům lidských osudů.ˇ

Pramen: Association of Pro-Ghrelin and GHS-R1A Gene Polymorphisms and Haplotypes with Heavy Alcohol-Use and Body Mass. Alcoholism: Clinical & Experimental Research, December, 2008