Větrné elektrárny spotřebují víc energie, než samy vyrobí, tvrdí občas odpůrci větrných elektráren. Nevím, kde jsou ve větrné elektrárně ty spotřebiče. Naprostým bludem je názor, že větrná elektrárna se při startu roztáčí elektromotorem – pravda je, že  to po odbrždění a natočení listů hydraulikou do pracovní polohy obstará velmi rychle, během dvou tří otáček rotoru sám vítr, který roztočí rotor do provozních otáček. Regulaci chodu, včetně startů, ovládá elektronika a jedno olejové čerpadlo pro hydrauliku sloužící k ovládání natáčení listů a brzdu, další motor s příkonem do 10 kW zvládne natáčení gondoly proti větru a kromě ventilátorů pro chlazení oleje při vyšších venkovních teplotách a  napájení měřidel a řídící elektroniky, případně několika zářivek či připojení pro montážní lampy či nářadí a pro vnitřní osvětlení a provoz osobního výtahu elektrárny pro potřebu servisu uvnitř tubusu a gondoly žádné spotřebiče v elektrárně nejsou. Možná ještě zásuvka, aby si mohl údržbář uvařit kávu. Některé elektrárny v zimě spotřebovávají proud k vyhřívání listů proti námraze.

Zvětšit obrázek

O větrných poměrech na lokalitách větrného parku Kryštofovy Hamry svědčí i tento snímek. Foto B.Koč

 Tato vlastní spotřeba činí podle měření na našem největším větrném parku Kryštofovy Hamry v Krušných horách (21 větrných elektráren Enercon s výkonem po 2 MW) asi 1 % z reálné produkce elektřiny, v zimě při vyhříváním listů při hrozící námraze maximálně 3 %.  Uvedené skutečnosti byly publikovány při evropském workshopu o problematice kooperace větrných elektráren se sítěmi v březnu t. r. v Praze (viz www.ewea.org/index.php?id=1598). Zpráva pochází od provozovatele sítě, k níž jsou Kryštofovy Hamry připojeny (ČEZ Distribuce, a. s.) a její závěr zní: „Roční provoz farmy VTE Kryštofovy Hamry byl z pohledu el. sítě téměř bezproblémový“. Větrná farma Kryštofovy Hamry je a asi ještě dlouho bude největší skupinou větrných elektráren, připojených v jediném bodě k síti, v tomto případě k vedení 110 kV. Instalovaným výkonem představuje v současnosti asi čtvrtinu výkonu všech větrných elektráren v Česku a její negativní, ba až katastrofické vlivy na síť nebyly zaznamenány.

Zvětšit obrázek

Výroba elektrické energie na „top-ten“ lokalitách s moderními větrnými elektrárnami za rok 2008 a využití jejich instalované kapacity

  Také názor, že větrné elektrárny spotřebují na svou vlastní výrobu a stavbu více energie, než samy za dobu životnosti vyrobí, je naprostý nesmysl – skutečnost je taková, že větrná elektrárna vrátí energii spotřebovanou na vlastní výrobu, včetně základů, za dobu kolem 6 měsíců (přičemž některé studie uvádějí i kratší dobu). Ze zprávy ERÚ o provozu větrných elektráren v ČR v roce 2008 je možné zjistit, kolik GWh výkonu větrné elektrárny dodaly do sítě a jaké bylo využití instalovaných kapacit na moderních strojích s výkony od 1,5 MW (viz tabulku). Větrné elektrárny přitom v loňském roce vyrobily více elektrické energie, než všechny hydroelektrárny, s výjimkou přečerpávacích. 

 Bylo by v této souvislosti nanejvýš záslužné zpracování studie porovnávající v našich podmínkách jednotlivé druhy elektráren. Větrná elektrárna totiž nemá důvod, proč by měla být v porovnání s jinými zdroji hýřivější – spíš opak je pravdou. A bylo by možné porovnávat jak hmotnost stavební části (beton, ocel…), tak konstrukční ocel tubusu, materiál křídel, materiál a hmotnost strojovny, to vše v přepočtu na instalovanou jednotku (MW) výkonu, stejně jako potřebu zastavěné plochy. Větrné elektrárny s klasickými zdroji obstojí i při několikanásobném „jištění“ jejich instalovaného výkonu (a počtu) vzhledem k průměrnému 25% využití jejich kapacity podle větrných poměrů. 

Zvětšit obrázek

Trafostanice pro připojení větrných elektráren větrného parku Kryštofovy Hamry na Měděnci v Krušných horách. Foto B. Koč

Větrná elektrárna totiž nepotřebuje  to, co tvoří podstatnou část každé tepelné elektrárny, ať už  spalující (při 35% účinnosti) uhlí, plyn, ropu, nebo využívající jaderné energie, a to celou technologii, která dodává parní turbině každým okamžikem tuny páry, tzn. obří kotle, čerpadla pro oběh vody, věže pro chlazení páry, energeticky náročné zařízení pro odsiřování spalin uhelných elektráren se spotřebou, těžbu a dovozem vápence (pro neutralizaci spalin, a v případě „jádra“ pro neutralizaci kyseliny sírové ze spodních vod po chemické těžbě uranu). Je třeba vidět i  celou těžbu  a logistiku přísunu energetické suroviny či štěpných materiálů a řešení vznikajících produktů spalování, nebo radioaktivních odpadů. To vše představuje stovky elektromotorů, kilometry tlakových potrubí z kvalitních ocelí, několikanásobné jištění klíčových technologických prvků (zejména u jaderných elektráren), miliony kubíků betonu a zpevněných ploch, stovky metrů betonových komunikací i železničních přípojek, obří chladicí věže, čtvereční kilometry ploch. A tím i permanentní částečné energetické „sebepožírání“ systému. K větrné elektrárně místo toho přiteče „hotové“ a přímo použitelné energetické médium – vítr – zcela zdarma, působením přírodních sil a nezbude po něm ani pytlík odpadů. Právě  započtení nezbytně souvisejících a objektivně existujících technologických i finančních vkladů  znamená objektivní komparativní výhodu větrných elektráren. 

 A ne všechny náklady, související s provozem klasických elektráren jsou přitom v ceně elektrické energie započítány. Získali snad těžaři uhlí doly za cenu, zahrnující miliony kubíků skrývky nad vrstvami uhlí, stěhování obcí i měst, i proslulého kostela v Mostu? Kdo platí (a ještě desítky let bude platit) každoročně miliardy za asanace „ekologických zátěží“ na desítkách čtverečních kilometrů území s podzemními vodami, vlastně roztoky kyseliny sírové po chemické těžbě, naplánované na celá desetiletí?