Zvětšit obrázek

Model slona Elephas antiquus. Les nikde v dohledu. Kredit: Friera, Wikimedia Commons.

Když je ve střední Evropě řeč o přírodě, tak si lidé obvykle představí hustý smrkový les, kde v ponurém tichu není nic kromě závějí jehličí, borůvek a několika druhů hub. To, co se nám lesníci snaží vydávat za přírodu, ale není příroda, nýbrž plantáže na prkna, které jsou asi tak cenné a biologicky zajímavé, jako plantáže na kukuřici nebo na brambory, od produkčních lesů odlišené nižším vzrůstem a vzácnějším výskytem hájoven.

Zvětšit obrázek

Mastodont si vychutnává volnou krajinu. Kredit: Charles R. Knight

Když by měl takový „les“ být přírodou, ve které si příjemně odpočineme, tak proč si smrkové plantáže nevysazujeme kolem svých domů? Ve skutečnosti se naši předci osídlující střední Evropu hustých hvozdů vždy báli, kromě bláznů v nich nikdo nikdy nebydlel a teprve romantizující šílenství 19. století do takových lesů vehnalo turisty. Přesto se ale dodnes v lese necítíme dobře – schválně si sami zkuste na celý den vyrazit do vzrostlého lesa, obvykle začneme mít záhy utkvělý pocit, že nás něco sleduje. To ale v žádné případě není náhoda. Averze vůči lesu je naprosto všudypřítomná u lidských etnik po celém světě. I když některé kmeny třeba žijí ve stromových domech, rozhodně to nejsou lesní lidé a okolí svých obytných stromů pečlivě vyčistí a přemění na volné prostranství. Ve vztahu k lesu se tvrdě hlásí historie naše druhu. V genech máme sklon být spokojení nikoliv v příšeří lesních velikánů, ale v rozvolněné krajině, kde jsou tu a tam osamocené velké stromy, občas keře a mezi nimi spousta volného prostoru. Vůbec není náhoda, že naše parky a zahrady, kam rádi chodíme hledat novou energii, tak hodně připomínají krajinu, v jaké náš druh vzniknul a kde jsme prožili naprostou většinu naší dosavadní evoluci. Anglické parky, nikoliv lesy, si nosíme ve svých genech a srdcích.

Ve skutečnosti je to s dnešními lesy ještě horší. Lidé se často domnívají, že až do příchodu moderního člověka se od oceánu k oceánu táhly nekonečné hvozdy a že to je ta „příroda“ ke která by mělo směřovat naše ochranářské snažení. Kdyby lidstvo najednou zmizelo, tak by se prý zase vrátil mlčenlivý neprostupný les. Podle všeho je to celé nesmysl.

Zvětšit obrázek

Slon likviduje strom v jižní Africe. Kredit: FANTOMAS2005.

Množství fosilních nálezů, rekonstrukce pravěké přírody, naše vlastní zkušenost s dnešní přírodou různě po světě i prostý selský rozum, to vše nám ukazuje, že neprostupný tichý prales nikdy neexistoval. Zapomínáme totiž na jednu podstatnou věc. Než do Evropy, Ameriky i na další místa, kde by teoreticky mohl růst mohutný les, dorazil Homo sapiens, tak tu nebylo vzduchoprázdno. Krajině vládla jiná velká zvířata – v Evropě například slon Elephas (Palaeoloxodon) antiquus nebo pratur Bos primigenius a mnozí další. Pokud si někdo myslí, že vliv slonů či praturů na krajinu nedá srovnat s lidmi, tak asi nikdy neviděl místa, kde rozpustile skotačili sloni. Oblasti mírného klimatu celé planety byly plné stád velkých zvířat, která aktivně vytvářela krajinu parkového či chcete-li lesostepního typu. Prales by tu vzhledem ke klimatu mohl vyrůst, takhle ale neměl naději.

Zvětšit obrázek

Anglický park ve Veltrusech. Kredit: iDnes.

Přesně takový obrázek potvrzují nejnovější výzkumy Jacquelyn Gill z University of Wisconsin v Madisonu a jejích spolupracovníků. Před 15 tisíci lety, když odcházela další doba ledová, se na severoamerických pláních proháněla megafauna - mamuti, mastodonti, velbloudi, koně, i obří lenochodi s obřími bobry. Nikde nebyly žádné veliké hvozdy, velká zvířata jim nedovolila vyrůst. Byla to pestrá krajina – tu lesík, tam zase močál a mezi nimi travnaté pláně. Gill to se svými kolegy vysledovala s pomocí analýzy pylů, zuhelnatělého dřeva a spor hub osídlujících trus velkých zvířat, pocházejících ze vzorků jezerního sedimentu Appleman Lake v Indianě a z lokalit v New Yorku. Podle jejich závěrů začal zhruba před 14,8 tisíci let klesat počet velkých zvířat a asi před 13,8 tisíci let došlo k závěrečnému dramatickému poklesu jejich stavu. Od té doby se ve vzorcích už téměř nevyskytují spory hub osídlujících trus, protože už ho neměl kdo vyrábět. Příroda severní Ameriky se v krátké době drasticky změnila – všechno zarostl rozsáhlý listnatý nebo smíšený les, který do té doby velká zvířata držela na uzdě.

Proč ale severoamerická megafauna tak náhle zmizela? Je to kupodivu velmi zpolitizovaná otázka, protože se okrajově dotýká klimatického bláznění. Lidé, kteří jsou přesvědčeni, že moderní civilizace je zlá a ničí planetu, si obvykle také myslí, že naši předci byli ušlechtilí divoši, kteří se cpali fazolemi a mamutovi říkali bratře. Je pro ně nepřijatelné, že by takové ušlechtilé bytosti mohly vybít stáda mamutů a lenochodů, tak raději usilovně hledají jiná komplikovaná vysvětlení, v nichž často hraje roli osvědčený padouch klima nebo případně pády kamení z vesmíru. Vymírání megafaun všude po světě ale tak krásně souhlasí s příchodem lidských lovců, že je to do očí bijící. Velká zvířata nedávnosti minulosti podle všeho opravdu zlikvidovali ušlechtilí divoši.

Zvětšit obrázek

Středověký les, přátelský vůči přírodě. Kredit: Sarah Wroot.

Pikantní je, že pestrou parkovou krajinu plnou úžasných organismů na velice dlouhou dobu zachránilo zemědělství. Roli snězených slonů nebo přežvýkavců převzala hospodářská zvířata. Až donedávna se totiž páslo v lesích a ty vypadaly úplně jinak, než dnes. Katastrofální je pro středoevropskou krajinu až zhruba posledních 100 let, kdy jsme zalezli do měst a nevypustili žádná další velká zvířata. Les se utrhl ze řetězu a pokud s tím něco rychle neuděláme, tak se brzy zaroste i poslední zbytky hezké přírody a my se budeme moct rozloučit se spoustou vzácných a zajímavých druhů.

Les na Šumavě. Národní park, ale stejně je prázdný. Kredit: NP Šumava.

Pramen:  Science Daily 20. 11. 2009.