Zvětšit obrázek

Marseillevirus v různých stadiích svého vývoje v těle měňavky. (Credit: Raoult / URMITE)

Nový velikán mezi viry byl objeven v tělech měňavek. Měňavky (amoeby) jsou jednobuněčné jaderné organismy. Mnohé z nich jsou lidskými a zvířecími parazity a mohou způsobovat celou škálu potíží. Nejvíce jich žije ve vodě, vlhké půdě a v mokřadech. Měňavky se umí pohybovat a za potravu jim slouží různé druhy mikroorganismů – požírají viry i bakterie.

Zvětšit obrázek

Marseillevirus má tvar dvacetistěnu o průměru 250 tisícin milimetru. (Kredit: Raoult / URMITE)

Virové částice nově objeveného viru mají genom ze 736 000 bází, tvoří 49 proteinů a několik messenger RNA. Genů má marseillevirus více než mnohá bakterie. Na zapsání do Guinessovy knihy rekordů to ale nestačí, tam se uvelebil jeho kolega mimivirus s 800 000 bázemi.

Podle toho, co má marseillevirus ve svém genomu to ukazuje na to, že si přivlastňuje genetický materiál od svých hostitelů. Virus má ve svém těle geny, které evidentně pocházejí z eukaryontů (jaderných organismů). A kdyby jen to, přivlastnil si také geny, jež přináleží jiným bakteriálním parazitům a jejich symbiontům. Jeho genom je z deseti procent tvořen geny zcizenými bakteriím. Pět procent si tento slon mezi viry nasyslil od měňavek.  Je to slušný handlíř. Odborně se tomu říká horizontální přenos genů.

Didier Raoult (CNRS/Université Aix-Marseille 2): „Měňavky jsou tavícím kotlem mikroevoluce.“

Didier Raoult neobjevil jen jeden z dalších největších virů. Díky tomu, že „rozebral“ genom viru, zjistil, že je vlastně jakousi chimérou obsahujíci DNA i RNA.

Mimivirus (zeleně) parazitující uvnitř buňky prvoka. Titul největšího viru světa si zatím udržel. (Kredit: Brian Austin)

Porovnáváním genetického materiálu s jinými dříve známými organismy pak došel k poznání, že měňavky jsou jakýmisi „tavícími kotly“ mikroevoluce. Místem, kde se míchají dohromady geny různých organismů (bakterií, archeí,virů i amoeb) a kde z toho všeho vznikají nové živé formy, včetně nyní objeveného gigantického marseilleviru.

Pramen:
CNRS/Université Aix-Marseille