Egypt, 22°01"06" severní zeměpisná šířka, 26°05"16" východní zeměpisná délka – to jsou souřadnice místa, kde před několika tisíci lety dopadl meteorit. Se Zemí se srazil rychlostí asi 3,5 kilometrů za sekundu. V přehledné poušti po něm zůstal kráter a italským vědcům se ho podařilo najít již koncem roku 2008 díky družicovým snímkům v Google Earth. Nazvali ho Kamil. Stránka Google Maps umožňuje si ho interaktivně prohlédnout.
Ve dvou etapách - začátkem loňského i letošního roku - perfektně zachovalého Kamila podrobně prozkoumal italsko – egyptský tým pod vedením Luigiho Folcy, geochemika z Università di Siena, který je i správcem sbírky meteoritů v univesitním Museo Nazionale dell"Antartide. Výsledky přináší nejnovější vydání internetového Science Express.
Kráter Kamil má průměr 45 metrů a od hřebene kruhového valu, který se při dopadu vytvořil okolo prohlubně, po původní dno má hloubku 16 metrů. Zvýšený lem 3 metry přečnívá nad okolní terén. Těleso, jež kráter vyhloubilo, se při dopadu rozpadlo na mnoho tisíc úlomků. Podle odhadů byl jeho původní průměr 1,3 metry a celková hmotnost 5 až 9 tun. Vědci odhadují, že na lokalitě se nacházely až 4 tuny materiálu v podobě železných meteoritů a mikročástic.
Již to ale neplatí a hledači meteoritických pokladů by se měli před následujícími informacemi nadechnout. Skupina výzkumníku systematicky prohledávala terén a pro velké množství drobných meteoritů si stanovili spodní limit odběru na 10 g. Nejdříve se zaměřili na centrální oblast, kde na ploše 450 x 450 metrů našli 3 634 meteoritů s úhrnnou hmotností asi 1,2 tuny. Největší nález má 83 kg (obrázek pod článkem). Do vzdálenosti 1,7 km od středu kráteru pak našli dalších 1 544 kousků vážících dohromady asi půl tuny.
Po odstranění kosmických šutrů s vysokým obsahem železa vědci podrobně prozkoumali terén protonovým magnetometrem, aby odhalili případné jádro původního impaktního tělesa pohřbeného hlouběji v zemi. Bez úspěchu a z toho usuzují, že došlo k jeho rozpadu při nárazu. Z míst lokálních magnetických anomálií odebrali vzorky písčité zeminy na podrobný průzkum. Analýzy by měly zpřesnit dobu dopadu. Kromě meteoritů se na lokalitě nachází i množství tektitů – sklovitých kousků teplem spečeného sedimentu, které vznikly prudkým roztavením a ochlazením písku v místě dopadu.
I když Země musela být, vzhledem na svou velikost, mnohem více bombardována meteority než Měsíc, impaktní krátery jsou na zemském povrchu raritou. Z kosmu přilétající tělesa (meteroidy), které mají vstupní velikost menší (do asi 1 - 1,5 m), se rozpadnou a shoří v atmosféře. Samozřejmě to závisí od složení a relativní rychlosti vzhledem k Zemi. Většina těles dopadá do oceánu, jenž pokrývá více než dvě třetiny planety. Geologické procesy, jako zvětrávání, ale zejména pak desková tektonika a s ní spojené jevy - horotvorné procesy a recyklace oceánské kůry v subdukčních zónách a v oceánských hřbetech - způsobily, že v současnosti víme „jenom“ o 176 pozemských impaktních kráterech – podle katalogu kanadské University of New Brunswick. Mapa odkrytých i pohřbených impaktních kráterů je na této stránce.
| Největší 83kilogramový nález - „drobná“ pozůstalost po původně asi 1,3metrovém tělese, z kterého část shořela pří průletu atmosférou a zbytek se rozpadl ještě před dopadem na zem. Kredit: L. Folco et al./Science Express 22. 7. 2010 | Nábrus jednoho z meteoritů odhaluje vnitřní strukturu postiženou prudkým zahřátím a ochlazením povrchové vrstvy při průletu atmosférou. Schreibersit v malých inkluzích je železo-niklový fosforit. Kredit: L. Folco et al./Science Express 22. 7. 2010 |
Obrázek vpravo: Pro mnohé, ale ne zcela všechny, železné meteority jsou typické Widmanstättenovy obrazce, které se objeví po naleptání vybroušeného povrchu. Jde o dlouhé, různě se překrývající železo-nikelnaté krystaly. Tato vnitřní struktura vzniká miliony let trvajícím, pomalým chladnutím většího kosmického tělesa. Předpokládá se, že železné meteority pocházejí z jader velkých asteroidů, jež se gravitačně diferencovaly na těžkou Fe-Ni hmotu jádra a lehčí kamenný obal. Vzácné železité meteority jsou úlomky takového jádra tělesa, které se pravděpodobně po srážce s jiným rozpadlo.
V kráteru Kamil nalezené železné meteority mají také strukturu vytvářející Widmanstättenovy obrazce, jen jsou velmi drobné. Meteorit na obrázku je ilustrativní, není z kráteru Kamil. Kredit: Randy Korotev.
Poznámka: Článek je souhrnem informací vyhledaných z různých, již novinářsky zpracovaných zdrojů a možná se v něm vyskytují menší nepřesnosti. Až práce vyjde v „klasickém“ vydání časopisu Science, případné nepřesnosti opravíme a článek doplníme o další zajímavé informace, které jsou zatím pro nás nedostupné.
Zdroje: Science Express, Space.com
Skepse kolem kráteru v Antarktidě Autor: Jaroslav Petr
Kde vznikly železné meteority? Autor: Miroslava Hromadová
Kráter po dopadu tunguzského meteoritu Autor: Jaroslav Petr
První meteority z pozorovaného asteroidu Autor: Pavel Koten
Nový meteorit s rodokmenem se jmenuje Košice Autor: Vladimír Wagner
Chyť padající hvězdu Autor: Vladimír Wagner
Prach z komet v Antarktidě Autor: Stanislav Mihulka
Vypsat celou diskuzi
Aha, já o voze a vy o koze Jaroslav Santner 29.07.2010 v 21:11 |
||
|
Myslím, že se původně v článku psalo o "železných meteoritech". Najednou nejsou železné a třeba to ani nejsou meteority. Obrázek se pochopitelně nevztahuje k tomu, o čem se píše, ale k meteoritu, který spadl úplně jindy a úplně jinde. Ach jo, okurková sezóna je okurková sezóna. Ale to už věděl kdysi Jaroslav Hašek, když psal o kočkopsech. Nakonec se tam člověk v popisku dozví, že i ta struktura byla u egyptského meteoritu naprosto jiná, než ta, co je na obrázku. Máte ode mne jedničku s hvězdičkou. To jsou mistrovsky utajené housle. | ||
Odpovedět |
||
Dagmar Gregorova 30.07.2010 v 07:05 |
||
|
Promiňte, ale fakt nechápu. Kráter Kamil fakt vyhloubil železný meteroid, ze kterého zůstalo obrovské množství železných meteoritů. Tak to v článku bylo a je a nic jsem na tom neměnila... |
||
Dagmar Gregorova 30.07.2010 v 07:32 |
||
|
kdyby jste se rozhodl, že tuto ne moc šťastnou diskuzi byste raději na síti neměl, napište na ja(zavináč)osel.cz. Administrátor ji vymaže, protože do ní nevstoupil nikdo jiný a je to jen duel... |
||
Přesto si dovolím i nadále silně pochybovat Jaroslav Santner 25.07.2010 v 20:47 |
||
|
To, že meteorit vybuchnul před dopadem, svědčí o tom, že byl zahřát na vysokou teplotu. Jak známo, při rychlosti 3,5 km za sekundu za normálních okolností dochází k velmi silnému aerodynamickému ohřevu a železo je mimiřádně dobrým vodičem tepla. Protože se při průchodu plynným obalem Země ohřívalo nejméně po dobu 20 sekund a teplota na povrchu byla přinejmenším 2 500 stupňů, dosáhla teplota ve většině objemu tělesa o průměru 1,3 m teplotu rekrystalizace feritu, který je jedinou fází želesa, ve kterém může Widmanstättenova struktura vznikat. Připouštím, že se na Zemi mohou dostat kousky feritu s původní Widmanstättenovou strukturou, ale za naprosto jiných okolností. Nakonec, je velmi dobře známo, jak rychle se roztavil raketoplán, když mu odpadla keramická destička tepelného štítu, a to měl aerodynamický tvar a pečlivě zvolenou brzdnou dráhu. | ||
Odpovedět |
||
Dagmar Gregorova 25.07.2010 v 21:53 |
||
|
1/ neuvazujete o vstupni teplote okolo -250 st.C... |
||
Dovolím si drobnou pozmámku Jaroslav Santner 25.07.2010 v 16:08 |
||
|
V metalurgii Widmanstättenova struktura vzniká ve feritu v (ocelových) předmětech při rychlém ohřevu a následném chladnutí (například při sváření elektrickým obloukem). Jedná se o zhrubnutí zrn krystalů rekrystalizací při teplotě nad 500 stupňů C. Myslím si, že k obdobnému jevu došlo i v "železném" meteoritu, tedy k prudkému ohřátí na rekrystalizační teplotu feritu a následnému ochlazení. Původní krystalická struktura bude tedy jen ztěží na výbrusu pozorovatelná. Domnívám se, že takovouto patlaninu o krystalických strukturách železných meteoritů nemohl napsat odborník. | ||
Odpovedět |
||
Dagmar Gregorova 25.07.2010 v 19:17 |
||
|
Widmanstättenovy obrazce jsou typické i pro velké železné meteority, které se |
||














