Slunéčko východní versus domácí borci  
Zatímco na pěstitele brambor po druhé světové válce přišla zkáza v podobě „amerického brouka“ ze západu, na vinaře se nyní valí červeno-černá pohroma z východu.

 

Zvětšit obrázek
Nenechte se zmást libozvučným názvem čeledě „slunéčkovití“. Lépe je charakterizuje jejich podřád „všežraví“. Poznat to můžete na těch, které se k vám přišly na zimu schovat. Okolo vánoc začnou mít v paneláku hlad a žízeň a v tu dobu není dobrý nápad chytat je holou rukou. (Kredit Bruce Marlin)


 

Zvětšit obrázek
Životní cyklus slunéčka východního. Načevenalé zbarvení boční linie s trny je charakteristý znak, kterým jiná slunéčka obdařena nejsou. (Kredit: Wikipedia)

Slunéčko východní, někdy též asijské, případně beruška mnohotečkovaná, latinsky Harmonia axyridis, pochází z oblasti Číny a Japonska. Je pověstné svým apetitem. Nežere jen mšice, ale i vajíčka svým evropským slunéčkovým sokyním, motýlům a nešetří ani užitečná krásnoočka. Jak pažravé jsou jejich larvy a co všechno vetřelci dopomáhá k úspěchu zajímalo nizozemské vědce.


Jak je poznáme?
Asijský vetřelec má mnoho barevných variant. Nejčastěji se odívá do světle červené s devatenácti černými tečkami. Když je chladno, tak jsou jeho tečky větší a mohou se i vzájemně se dotýkat. Asi deset procent jedinců má tak velké černé skvrny, že vytváří dojem celých černých slunéček, na jejichž krovkách jsou někdy dvě nebo čtyři malé červené body. Druhý barevný extrém jsou jedinci narození při vyšších teplotách. Ti zase mohou být zcela bez teček a jejich krovky jsou čistě červenooranžové. Zatím se ale slunéčku východnímu nikdy nepodařilo vytvořit formu podobnou té naší - se sedmi tečkami. I když brouky slunéčka od těch našich lze někdy rozeznat jen těžko, u larvy se zmýlit nemůžeme. Je černá a na bocích má nápadné načervenalé pruhy s výčnělky připomínajícími trny.

 
Asijská beruška se podle některých autorů dostala do Evropy již začátkem osmdesátých let. Francie oficiálně hlásila její výskyt počátkem 90. let. V Nizozemsku ji poprvé použili ve sklenících a sadech kolem roku 1996. U nás to začalo v roce 2006 a o rok později již entomologové hlásili nálezy z většiny krajů republiky. Nějakou dobu náporu odolávala Vysočina, ale invazi dál na východ nezastavila. 

 

Nač ten povyk?

Zvětšit obrázek
Pravěpodobné trasy šíření predátora. (Kredit: Lombaert, E a kol., 2010, PLoS ONE)

Proč je okolo cizího slunéčka najednou takový poprask, když se z Asie vozilo do skleníků a i nyní je našim polím spíše ku prospěchu? Pravdou je, že škůdce stále ničí spolehlivě a často lépe než jedovaté postřiky. Problém dělá jeho chuť na sex a plodnost. Když slunéčkům východním dojdou jako potrava mšice, spokojí se sladkou šťávou ovoce. Na rozdíl od našich domácích slunéček se vesele množí ve vinohradech i jen na bobulích vinné révy. Sexuální choutky je bohužel drží dlouho do podzimu a to i v době, kdy ty naše původní druhy se už dávno chystají k zimnímu spánku. Když je teplo, tak samičky slunéčka východního kladou vajíčka ještě začátkem října. Ve své obraně proti predátorům, hlavně ptactvu, jsou si všechna slunéčka rovna. I ta východní mají ve svých tělech hořké alkaloidy. A právě ty se dostávají do vylisovanému moštu. Protože berušek je na sladkých bobulích hodně, dokážou dát konečnému produktu takovou pachuť, že i tu skrytou pravdu přehluší.


Co stojí za úspěchem vetřelce?

Zvětšit obrázek
Slunéčko východní se odívá do mnoha kamufláží (Kredit: Entomart )

Nizozemští výzkumníci se snažili zjistit proč slunéčko východní je v Evropě tak úspěšné. Z laboratorních pokusů bylo již dříve známo, že souboj s domácími druhy vetřelec vyhrává. Nyní si ale vědci posvítili na jeho larvy. Provedli nové testy, ale tentokrát ne na Petriho miskách v laborce, ale v podmínkách, jaké panují ve volné přírodě. Chování slunéček sledovali přímo na rostlinách. Dva roky pro ně pěstovali sazeničky lípy dokud nebyly vysoké půl metru. Pak na nich uspořádali jakési larví zápasy. Soupeřit nechali tři druhy: slunéčko sedmitečné (Coccinella septempunctata), slunéčko dvoutečné (Adalia bipunctata) a slunéčko východní  (Harmonia axyridis). Kladli je na vrcholek stromečků na protilehlé listy asi 50 cm od sebe. Pak scénu sledovali po dobu tří hodin. Celkem vědci shlédli 416 soubojů. Zápasy soudcovali přísně a zaznamenávali zda došlo ke kontaktu, kdo si začal, kdo utekl a kdo koho sežral. Ukázalo se, že to nebyla zase až tak krvavá řežba v jakou doufali. I když se larvy sešly na jednom listu, byla to nuda neboť o vzájemné hrátky moc nestály. Ke střetu došlo jen asi ve třetině případů a ani pak to neznamenalo, že bylo na co koukat. Do křížku se pouštěly jen asi v třinácti procentech z těch případů, kdy došlo na vzájemné očichávání. Cizácký vetřelec byl agresivnější a útočil. Našinec s holubičí povahou ustupoval a občas volil taktiku mrtvoly s pádem na zem. Pokud došlo na nejhorší, okupant vyhrával v 86 % střetů. Vědátoři přicházejí s poznatkem tak trochu s křížkem po funusu. Vetřelec ve své cestě směrem ke své původní domovině si již stačil podrobit Slovensko, Maďarsko a začíná se roztahovat v Rumunsku. Otázkou je, co by to na situaci změnilo, i kdyby se svým poznatkem přišli včas.


Prameny: 
Raak-van den Berg CL, De Lange HJ, Van Lenteren JC (2012) Intraguild Predation Behaviour of Ladybirds in Semi-Field Experiments Explains Invasion Success of Harmonia axyridis. PLoS ONE 7(7): e40681. doi:10.1371/journal.pone.0040681

 

Datum: 01.08.2012 20:57
Tisk článku

Související články:

O červech a nejen v potravě     Autor: Dagmar Gregorová (04.05.2023)
Americký „super-brouk“     Autor: Dagmar Gregorová (20.02.2022)
Prapodivný let pidibroučka     Autor: Dagmar Gregorová (21.01.2022)
Čmeláci zvládli základy fotbalu     Autor: Josef Pazdera (28.02.2017)
Pohár z nanotrubiček se sám plní vodou i na poušti     Autor: Josef Pazdera (14.06.2014)



Diskuze:

Žádný příspěvek nebyl zadán

Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce








Zásady ochrany osobních údajů webu osel.cz