Astrofyzici prozkoumali rekordní gama záblesk GRB 221009A, přezdívaný B.O.A.T. a potvrdili, že šlo o supernovu, tedy kolaps a následnou explozi velké hvězdy. Zároveň se ale ukázalo, že šlo o běžnou, nikoliv výjimečně silnou supernovu a že při této explozi oproti očekávání zřejmě nevznikly velmi těžké prvky jako zlato či platina.

Trio pozemních gravitačních observatoří loni na jaře spustilo čtvrtou sérii pozorování v moři gravitačních vln. Hned zpočátku ulovily pozoruhodnou srážku ze vzdálenosti 650 milionů světelných let, která zahrnovala neutronovou hvězdu a objekt o hmotnosti 2,5 až 4,5 Sluncí. Asi černá díra, ale černé díry s takovou hmotností by neměly existovat.

Důvodem k radosti je objev jubilejní komety. Mnohde se lze dočíst, že se na úspěchu podílí Praha. Není to nepravda, ale sluší se dodat, že objevitel je amatérský astronom z jihu Číny, který u nás momentálně jen studuje.

Data emeritního vesmírného infrateleskopu Spitzer opět prokázala, jak nesmírně mohou být užitečná. Posloužila k důmyslnému dokladu vázané rotace u exoplanety LHS 3844b, která jednou za 11 hodin oběhne svého červeného trpaslíka. Gravitační síly ji přinutily, aby byla ke hvězdě natočená stále stejnou stranou.

Když dojde satelitu na orbitě šťáva, je s ním obvykle konec. Z šikovného zařízení se stane satelitní odpad. Teď by to měl změnit orbitální tanker APS-R (Astroscale Prototype Servicer for Refueling), který zajistí doplňování paliva satelitům na oběžné dráze. Zájem amerických vesmírných sil naznačuje, že půjde o technologický průlom strategického významu.

Supermasivní černá díra chytla zvláštní škytavku. Pozoruhodné vysvětlení počítá se sežráním neopatrné hvězdy a obíháním druhé, mnohem menší černé díry, která párá akreční disk supermasivního partnera dvakrát při každém oběhu. Zřejmě jsme objevili systém dvou dramaticky různých černých děr.

Estonští lovci nadkup galaxií vytěžili z dat průzkumu oblohy Sloan Digital Sky Survey (SDSS) 662 nadkup, které jsou součástí kosmické pavučiny. Gigantickým monstrem je mezi nimi nadkupa Einasto, vzdálená od nás asi 3 miliardy světelných let. Její velikost je asi 360 milionů světelných let, zhruba trojnásobek v porovnání s naší skromnou Místní nadkupou galaxií.

Systém oranžového trpaslíka HD 110067 se šesti malými planetami přetéká matematickou estetikou. Odborníci SETI zjišťovali, zda v tom nemají prsty nějaké pokročilé civilizace. Průzkum starších rádiových dat nepřinesl vůbec nic. Vědci ale s pozoruhodným systémem, který patří k největším, co známe, nejspíš jen tak neskončí.

Dnes došlo k dalšímu zlomu v návratu na Měsíc. Po startu soukromou raketou Falcon 9 firmy Space X a týdenním letu dorazil měsíční modul Odysseus firmy Intuitive Machines k Měsíci, a nakonec úspěšně přistál. Opět to bylo v blízkosti pólu, tentokrát ještě jižněji. Jde o návrat USA na Měsíc po dlouhých téměř 52 letech a také první soukromé přistání. Podívejme se tak na tuto událost i další novinky z povrchu našeho souputníka podrobněji.

Ve vzdálenosti zhruba 400 světelných let se vlní masivní plynová struktura Radcliffova vlna. Je to pořádná příšera o délce téměř 9 tisíc světelných let. Vypadá jako by tvořila páteř spirálního Ramene Orionu, v němž se nacházíme i my. Navzdory blízkosti obestírají Radcliffovu vlnu záhady. Proč se vlní a jak vlastně vznikla?

Standardní černá díra by měla mít horizont událostí a uvnitř singularitu. Fyziky to ale stresuje a snaží se hledat alternativy, které by nebyly plné nekonečna. Daniel Jampolski a Luciano Rezzolla vytěžili z Einsteinových rovnic nestar, exotický objekt, který tvoří gravastary uvnitř gravastarů.

Klenotníci od nepaměti tvrdí, že apatit je „nositelem vizí do budoucnosti i pohledu do minulosti“. Nutno přiznat, že nynější objev jim v tom dává za pravdu. Tedy alespoň co se Měsíce týče.

Galaxie ZF-UDS-7329 je nápadně červená, neaktivní a velice masivní na to, že ji pozorujeme ve vesmíru před 11,5 miliardami let. Podle pozorování Webbova dalekohledu obsahuje hvězdy, které vznikly dokonce před 13 miliardami let. Tehdy ovšem nemělo být dost temné hmoty na to, aby takové galaxie mohly vzniknout. Kosmologií se šíří praskliny.

Data vesmírné rentgenové observatoře Chandra a pozemní soustavy radioteleskopů Karl G. Jansky Very Large Array prozradila, že supermasivní černá díra Sgr A* v srdci Mléčné dráhy velice rychle rotuje, křiví tím časoprostor a shromažďuje energii a hmotu na pořádnou pecku, kterou v budoucnu odpálí. Nejspíš to bude parádní podívaná.

Náš vesmír se nejen rozpíná, ale jeho rozpínání zrychluje. Kosmology to zahnalo do kouta, kde museli vymyslet temnou energii. Ta ale zůstává stále záhadnou a některé vědce to irituje. Jan Ambjørn a Yoshiyuki Watabiki nabízejí fascinující alternativu v podobě mnohovesmíru, v němž se vesmíry navzájem požírají.

Astronomové mají představy o povaze a vývoji trpasličích galaxií. Webbův dalekohled objevil trpasličí galaxii PEARLSDG, vzdálenou 98 milionů světelných let, která tyto představy staví na hlavu. Podle všeho je úplně izolovaná a současně bez nových hvězd, což by podle dosavadních modelů nemělo být možné.

V raném vesmíru vznikaly prvotní trpasličí galaxie. Podle nových simulací, které zahrnuly interakci kosmického plynu s temnou hmotou, by tyto galaxie měly být maličké a současné velice jasné. To je práce pro Webbův dalekohled a další výkonné přístroje, které se brzy pustí do pozorování vesmíru. Pokud prvotní trpasličí galaxie nebudou jasné, možná máme problém teoriemi o temné hmotě.

Kvantová teorie pole počítá s tím, že kromě „pravého“ vakua, které se pojí s energií v globálním minimu, existují i „falešná“ vakua, což jsou vlastně lokální minima. S mechanismem „rozpadu“ falešného vakua se počítá v úvahách o Velkém třesku a raném vývoji vesmíru. Až doposud to bylo zhola teoretické. Italsko-britský tým udělal první experiment.

Webbův dalekohled hledí až k počátku času. Uviděl tam rané galaxie, které se vůbec nepodobají těm dnešním. Nejsou eliptické, ani nepravidelné, ani spirální. Jsou jako bagety nebo pivní tyčky. Nebo třeba housenky, které se prokousávají realitou starou pár set milionů let. Takhle nějak zřejmě vypadal zárodek Mléčné dráhy.

Ve vzdálenosti asi 9,2 miliard světelných let pozorujeme největší a druhou největší strukturu ve známém vesmíru. Ke Gigantickému oblouku z roku 2021 přibyl nedávno objevený Velký prsten. Obě struktury se nacházejí v prakticky stejné části oblohy, což je pozoruhodné a zároveň zneklidňující. Mainstreamová kosmologie si s těmito strukturami moc neví rady.

Výzkumná skupina Dark Energy Survey zveřejnila výsledky analýz 1 499 supernov typu 1a, pozorovaných 758 nocí během 6 let, zpracovaných s využitím algoritmů strojového učení. Nevyloučily standardní kosmologický model, ale ještě lépe prý na data sedí model, v němž temná energie slábne s rozpínáním vesmíru.

Představte si velkou spirální galaxii, jako je Mléčná dráha nebo Galaxie v Andromedě, se stejnou hmotou a stejným pohybem, ve které ale zmizely všechny hvězdy. To je objekt J0613+52, který pozorujeme ve vzdálenosti 270 milionů světelných let. Odborníci jen zírají. Je to jako zázrak na obloze.

Gravitační událost GW190521 z roku 2019 je divná. Podle opatrného mainstreamového názoru jde o srážku černých děr o hmotnosti 85 a 66 Sluncí, což je ale na hraně, ne-li za hranou dnešních modelů černých děr. Mohla to být srážka dvou bosonových hvězd, neviditelných a průhledných gravitačních příšer bez singularity a horizontu událostí?

Vesmír je plný nezměrných magnetických polí. Možná jde o primordiální magnetická pole, která vznikla snad už během 1 sekundy po Velkém třesku. K jejich detekci bychom mohli použít minihala temné hmoty, jejichž přítomnost by byla důsledkem působení primordiálních magnetických polí.

Neutronové hvězdy jsou extrémní samy o sobě. V jejich nitru je nesmírně stlačená a z našeho pohledu velice exotická hmota. Otázkou je, zda je stlačená natolik, že v ní existují víceméně volné kvarky a gluony. Další důkaz ve prospěch existence kvarkové hmoty nedávno přinesly superpočítačové výpočty.

Objekty ve velmi mladém vesmíru jsou pro nás velmi vzdálené, a také ne zcela srozumitelné. Vesmírný dalekohled Jamese Webba má tu moc, že dohlédne dál, než jsme doposud dokázali. Díky tomu jsme se dozvěděli, že to, co vypadalo jako velká galaxie HFLS3 s extrémní tvorbou hvězd, je ve skutečnosti něco jiného.

Objev, s nímž se na svých stránkách pochlubil Webbův tým NASA, odhaluje složitost kategorizace těles, jež na hvězdu mají nízkou hmotnost, ale zároveň je nelze označit za planety.

Co může být v dnešní době svátečnějšího, než jaderná exploze, která zachrání bezpočet životů? Vědci laboratoří LLNL vyvinuli nový sofistikovaný model pro simulace použití jaderné zbraně v planetární obraně, při odvracení přilétající planetky a hrozícího dopadu s devastujícími důsledky.

Stephen Hawking před půlstoletím navrhl, že by naše staré dobré Slunce mohlo obsahovat „endoparazitickou“ primordiální černou díru. Jak by se hvězda podobná Slunci v takovém případě chovala? A za jakých okolností bychom takový pozoruhodný hvězdný ekosystém mohli nalézt?

Kupa galaxií ve Vlasech Bereniky ukrývá přízračné monstrum. Je to masivní hvězdný proud, největší co známe, který teče od nikud do nikam. Sotva rozlišitelný se tam jen tak vznáší a provokuje astronomy. Působí nesmyslně, ale simulace Illustris-TNG50 potvrzuje, že se takové věci mohou ve vesmíru vyskytovat, byť velmi vzácně.

K výpočtu Hubbleovy konstanty, která charakterizuje rychlost expanze kosmického prostoru, vedou tři nezávislé cesty. Každá však směřuje k jiné hodnotě. Rozdíly se astronomům jeví příliš velké na to, aby mohlo jít o chyby měření, a mluví proto o problému, rozporu či hádance, jež je vzrušující výzvou.

Nejtěžší chemické prvky ve vesmíru, pokud víme, vyrábějí neutronové hvězdy během svého zrodu, zániku či srážky. Nový výzkum ukazuje, že v jejich výhni mohou vznikat opravdu extrémně těžké prvky, přinejmenším s nukleonovým číslem 260, což zhruba odpovídá lawrenciu. Něco takového jsme zatím nenašli nikde kromě fyzikálních experimentů.

Hubbleova konstanta je jablkem sváru astrofyziky. Nebo spíš jablkem zoufalství. Měření se potvrzují, ale nedávají smysl. Jako by Hubbleova konstanta nebyla tak úplně konstantní. Vysvětlením by prý mohlo být, že žijeme v gigantické kosmické prázdnotě o poloměru 1 miliardy světelných let, která očividně není úplně prázdná, ale o pětinu řidší než okolní vesmír.

Představte si, že bychom někde sehnali maličké černé díry, zhruba o velikosti atomu. Dvojice čínských fyziků se odvázala v myšlenkovém experimentu a navrhuje tyto černé díry využívat k těžbě elektrické energie. Byly by jako nabíjitelné baterie a nepatrné jaderné reaktory zároveň.

21. května 2021 narazila do pozemské atmosféry částice kosmického záření, které nesla energii asi 240 EeV (exaelektronvoltů). Spršku záření po této divoké srážce zachytila observatoř Telescope Array v utažské poušti. Částice, kterou pojmenovali Amaterasu po šintoistické bohyni, je druhou nejvíce energetickou částicí svého druhu v historii. Zřejmě přiletěla z Lokální prázdnoty, což jen prohlubuje záhadu kolem těchto monster.

Výzkum tajuplných vesmírných explozi FBOTů nabral šokující obrat. Astronomové zcela nečekaně objevili v místě Tasmánského čerta, detekovaného 7. září 2022, „zombie záblesky,“ stejně jasné jako původní FBOT. Jen tentokrát trvaly jen pár minut až hodin. Zřejmě jde o projev kompaktního objektu typu černé díry nebo neutronové hvězdy, konkrétní mechanismus ale zůstává neznámý.

V říjnu 2022 zasáhl Zemi monstrózní gama záblesk o energii 18 TeV. Poslal do kolen astrofyziky, a také výrazně změnil elektrickou vodivost v ionosféře, což vedlo ke značnému kolísání ionosférických elektrických polí. Na záření, které přiletělo ze vzdálenosti 2,4 miliard světelných let, to není špatný výkon.

Návratový modul čínské mise Čchang-e 5 přivezl vzorky regolitu z oblasti lunárních dómů Mons Rümker, které obsahovaly nepatrné kousky lunárního skla, vytvořeného v žáru dopadu dávných meteoritů na Měsíci. Jejich detailní analýza odhalila, jak se sklo chová, když ho miliardy let trýzní tvrdé kosmické záření.

Webbův dalekohled spojil síly se starou dobrou rentgenovou observatoří Chandra a společně pozorovali pradávnou galaxii UHZ1 s rekordně vzdálenou supermasivní černou dírou. Astronomům pomohla gravitační čočka vytvořená kupou galaxií Abell 2744, která zvětšuje obraz galaxie z úsvitu vesmíru asi čtyřikrát.

Nově objevená „téměř temná galaxie“ Nube, vzdálená od nás asi 350 milionů světelných let, je asi desetkrát méně jasná a zároveň třikrát větší než typická ultradifuzní galaxie. Tato galaktická rarita s hvězdami o celkové hmotnosti asi 390 milionů Sluncí je opravdovým halloweenským přízrakem.

Podle nové studie britských vědců může rozpínání vesmíru kompenzovat rostoucí vzájemnou přitažlivou sílu dvou černých děr gravitačně vázaných v binárním systému.

Když v roce 1952 na Observatoři Palomar snímkovali oblohu, vyfotili na jednom snímku trojici jasných hvězd. Na dalším snímku stejné oblasti, pořízeném za necelou hodinu, tyto tři hvězdy scházejí. Věrohodné vysvětlení není po ruce, ve hře jsou jen naprosté náhody a velice nepravděpodobné události.

Radioastronomové rozpitvali data z pozorování slavného zdroje opakovaných rádiových záblesků FRB 20121102A a objevili v nich doposud neznámé ultrarychlé rádiové záblesky, jejichž trvání se měří v mikrosekundách. Jak je u rádiových záblesků zvykem, to je prakticky vše, co o nich s jistotou víme.

Webbův dalekohled nenašel v Mlhovině Orionu jen zvláštní JUMBO objekty o velikosti planet. Na vlnové délce kolem 1,16 mikronů blízce infračerveného záření vystopoval záhadné temné stíny (dark absorbers), které obklopují řadu objektů v mlhovině. Mohlo by jít o chladné neutrální helium, ale přesvědčivé důkazy zatím scházejí.

Dvojice fyziků Australian National University shrnula dosavadní tepelnou historii vesmíru do diagramu, který zahrnuje všechny podstatné objekty všech měřítek. Ve spodní části se na ně usmívá instanton, který by mohl být na počátku vesmíru namísto singularity, zatímco horní část naznačuje, že se celý pozorovatelný vesmír možná nachází v černé díře, pokud ho obklopuje Minkowského prostor s nulovou hustotou.

Stále nevíme, co jsou rychlé rádiové záblesky (FRB), které k nám přilétají z okolního vesmíru, zač. Důvtipná analýza dvojice japonských astronomů spojuje rádiové záblesky z opakujících se zdrojů s hvězdotřesením na neutronových hvězdách. Mají-li pravdu, tak přinejmenším část rychlých rádiových záblesků pochází z exotického nitra těchto oharků masivních hvězd.

Objekty CUDO Sluneční soustavy jsou tak extrémně husté, že máme problém vymyslet, z čeho se vlastně skládají. Pokud nejde o nějakou trapnou technickou chybu, tak je to doopravdy záhada. Typickým představitelem je planetka (33) Polyhymnia z Hlavního pásu, jejíž odhadnutá hustota je naprosto absurdní. Fyzici koketují s vysvětlením, které zahrnuje ostrov stability v periodické soustavě.

Jestli temnou hmotu tvoří axiony a pokud se chovají podle představ fyziků, mohly by jejich existenci odhalit pulsary. Měly by vyrábět axiony jako divé a jejich extrémně silné elektromagnetické pole by mělo část axionů přeměňovat na fotony elektromagnetického záření. Průzkum záření 27 blízkých pulsarů ale skončil naprostým neúspěchem.

V jedné blízké galaxii se v roce 2009 najednou extrémně zjasnila masivní hvězda. Vypadalo to, že už už vybuchne jako supernova. Ale pak najednou zhasla. A nic. Teleskopy tam tehdy neobjevily nic zajímavého. Teď se zdá, že strašidelnou záhadu vyřešil brilantní Webbův teleskop. Jeho pozorování všechny překvapilo.

V atmosféře pozoruhodné exoplanety K2-18 b byly přičiněním velkých teleskopů objevena celá řada zajímavých molekul, které by mohly naznačovat obyvatelnosti, nebo dokonce obydlenosti, a před nedávnem vyvolaly menší senzaci. K2-18 b však rozhodně není žádná druhá Země, ale pořádně podivný svět, kde naše pozemské zkušenosti nemusejí platit.