Zvětšit obrázek

Prstenec kolem bílého trpaslíka.
(Kredit – Mark A. Garlick)

Hvězdy jako je naše Slunce se v závěrečných fázích svého života „nafouknou“ do rudého obra. V jejich rozsáhlé ale řídké atmosféře se odpaří blízké planety. Atmosféra je později úplně odfouknuta do okolního vesmíru a na místě původní hvězdy zůstane neaktivní jádro, které nazýváme bílým trpaslíkem. Podobný scénář čeká v daleké budoucnosti i naši Sluneční soustavu. Lze předpokládat, že fázi červeného obra nepřežijí planety od Merkura až po Zemi. Vědce proto enormně zajímají jiné světy, ve kterých už touto cestou vývoj proběhl. Prachové disky obklopující bílé trpaslíky se podařilo objevit už v několika případech, ale nyní přinesl tým vedený Borisem Gaensickem (University of Warwick) zatím nejlepší důkazy o tom, že takový disk vznikl roztrháním malé planetky.

Zvětšit obrázek

Budoucnost naší Sluneční soustavy 1. (Kredit – Boris Gaensicke, University of Warwick.)

Astronomové zkoumali hvězdu typu bílý trpaslík, která nese označení SDSS 1228+1040. Data o hvězdě byla získána 2,5m dalekohledem SDSS na Apache Point Observatory, 4,2m William Herschel dalekohledem na Kanárských ostrovech a orbitální observatoří GALEX. Spektra ukázala, že bílý trpaslík obsahuje „velmi neobvyklé emisní čáry vápníku v blízkosti červeného konce spektra, které by bílý trpaslíci mít neměly,“ uvedl Boris Gaensicke. Kromě vápníku byly ve spektru nalezeny rovněž čáry horčíku a železa. To ukazuje na existenci rotujícího prachového disku v blízkosti hvězdy.

Disk se rozprostírá ve vzdálenosti 100krát menší než je oběžná dráha Merkura v naší Sluneční soustavě. Intenzivní záření hvězdy ohřívá plyn v disku na teploty kolem 5000 stupňů. Rovněž v atmosféře samotného bílého trpaslíka se nachází stopy hořčíku. To ale znamená, že na hvězdu musí dopadat materiál bohatý na tento a další prvky. Těžší prvky tvořící samotného bílého trpaslíka se už totiž vlivem jeho velké gravitace „potopily“ do nitra hvězdy a nemohou tak zářit v její atmosféře.

Zvětšit obrázek

Budoucnost naší Sluneční soustavy 2.

Jako vhodné vysvětlení těchto napozorovaných skutečností proto vědci navrhují asteroid, který se „neopatrně“ příliš přiblížil hvězdě, která jej gravitací roztrhala, v důsledku čehož vznikl prachový disk bohatý na kovy. Pro tuto myšlenku hovoří také poloha disku: „Ukazuje se, že asteroid by měl být zničen skutečně právě v této vzdálenosti,“ říká Tom Marsch (University of Warwick).

Zvětšit obrázek

Budoucnost naší Sluneční soustavy 3.

Bílému trpaslíku ale předcházela fáze červeného obra, při které byla všechna blízká tělesa odpařena. Kde se tedy nyní v blízkosti hvězdy objevila planetka? Musela sem být postrčena z vnějších částí planetárního systému. Vědci navrhují, že pokud v těchto oblastech přežily některé další planety, mohla některá z nich gravitačním působení poslat tuto planetku na dráhu, která ji posléze přivedla právě do „náručí“ centrální hvězdy.

Nový objev byl přivítán Benjaminem Zuckermanem (University of California, Los Angeles), který už dříve publikoval některé práce zabývající se důkazy pro existenci prachových disků kolem bílých trpaslíků. „Ukazuje se, že pravděpodobně mnoho planet a asteroidů může přežít červeného obra a fázi planetární mlhoviny ve hvězdném vývoji,“ říká astronom. Rovněž Ted von Hippel (University of Texas, Austin), který se také zabývá tímto tématem, souhlasí s navrženým vysvětlením pozorovaných dat.

Zvětšit obrázek

Budoucnost naší Sluneční soustavy 4.

Astronomové mají tedy před sebou pravděpodobný scénář vývoje naší Sluneční soustavy. Zatímco vnitřní planety zaniknou, Mars, Jupiter, Saturn a další planety včetně hlavního pásu asteroidů by fázi červeného obra měly přežít. V budoucnosti se pak může klidně stát, že například Jupiter svým gravitačním vlivem „postrčí“některý z asteroidů směrem k bílému trpaslíku – pozůstatku našeho Slunce – a astronomové v jiné planetární soustavě budou moci pozorovat stejný jev.

Pozorovaný bílý trpaslík má nyní hmotnost kolem 75% hmotnosti Slunce. Původně se ale jednalo o hvězdu, která měla 4 nebo 5 hmotností Slunce. Jelikož si astronomové nejsou jisti, zda i takto těžké hvězdy mohou mít vlastní planety, může jim tento objev napomoci také s řešením této otázky. „Ačkoliv jsme nespatřili planetu přímo, máme poměrně silný důkaz, že zde skutečně musí být,“ říká Boris Gaensicke.

Zdroj:
University of Warwick
NewScientist.Com
Space.Com