Když vybuchne hvězdný gigant  
… tak se může rozletět úplně celý a nezůstane po něm žádná černá díra. Již několik desetiletí je známý teoretický model supernovy, která rozmetá i jádro své původní supermasivní hvězdy. Jednoznačnější důkaz správnosti předpokladů však poskytla až supernova 2007bi. Odborný článek o jejím objevu uveřejňuje dnešní vydání časopisu Nature.

6. dubna 2007 odhalil automatický vyhledávací systém, operující v rámci americko – francouzského projektu Nearby Supernova Factory neobyčejně zářivou a mimořádně dlouho trvající supernovu, která získala označení SN 2007bi. Astronomové předpokládají, že jde o ukázku, jak v raném vesmíru zanikaly supermasivní hvězdy první generace, tvořené téměř výlučně vodíkem a heliem. Supernova 2007bi zazářila v jedné z trpasličích galaxií, vzdálené asi 1,6 miliardy světelných let. Jádro původní hvězdy mělo podle výpočtů stonásobek hmotnosti našeho Slunce a tak astronomové odhadují, že celá hvězda byla 200 krát hmotnější než ta naše „tuctová“. Takové obry z naší Mléčné dráhy neznáme a i pozorovaní hvězdní veleobři dosahují „jenom“ několika desetinásobků hmotnosti Slunce.

Zvětšit obrázek
Takto supernovu 2007bi viděl 2,5 metrový dalekohled Sloanova digitálního průzkumu oblohy (Sloan Digital Sky Survey). Mlhavé nic na ještě mlhavějším flíčku bezejmenné trpasličí galaxie. Před 1,6 miliardy let v ní vybuchla gigantická hvězda. Světlo nám poselství přineslo před 32 měsíci.
Kredit: SDSS

 

Ale předpokládá se, že hvězdy vznikající v raném vesmíru – hvězdy první generace tak obrovské byly. Původní hvězda, která jako SN 2007bi vybuchla, je připomínala nejen hmotností, ale i svým složením – vznikla převážně z vodíku a helia a obsah těžších prvků byl nižší, než například v mladém Slunci. Jejím hnízdem byla trpasličí galaxie, která je – na rozdíl od hvězdy – výrazně menší, než jsou současné „běžné“ galaxie. V naší Mléčné dráze svítí asi 200 až 400 miliard hvězd, v galaxii v Andromedě je jich podle odhadů přes bilion. Ale trpasličí galaxie, které nejsou zřídkavé, jen jsou malé a méně zářivé, tvoří „jenom“ několik miliard hvězd. Dosud patřily spíš k okrajovým cílům astronomických pozorování, i když v mnohém připomínají první galaxie a představují vhodné modely pro výzkum vývoje vesmíru. Teď se ale situace nepochybně změní, nejen díky citlivějším kamerám se stále se zdokonalující elektronikou, ale zejména díky předpokladu, že by se v nich mohlo nacházet více velmi hmotných kandidátů na supernovu s takzvanou párovou nestabilitou, jakou byla právě supernova 2007bi.

 

Párová nestabilita urychluje zánik supermasivních hvězd 


Na otázku, co zůstane po explozi vskutku „hypermasivní“ hvězdy, by před odpovědí „černá díra“ asi zaváhal jen málokdo. Pro jistý rozsah hmotností však teorie přiřkla hvězdám jiný osud: Ve hvězdný prach se obrátíš. Ve fázi jejich agonie souboj mezi gravitací a tlakem záření končí knockoutem gravitační přitažlivosti a tlak záření rozdrtí i hvězdné jádro.


Když je hvězda asi 140 až 250 krát hmotnější než Slunce, její život je krátký a zánik velmi dramatický. Probíhající jaderná fúze proměňuje v jejím jádře vodík a helium na kyslík. Jako klesá množství „paliva“ pro termojaderné reakce, odstředivý tlak záření postupně slábne, silná gravitace pak hvězdu úměrně k tomu stlačuje. Tím v jádře hvězdy roste teplota, tedy i energie emitovaného elektromagnetického záření. Při dostatečně velké teplotě se dostane do oblasti záření gama. A pokud přesáhne hodnota energie jednotlivých fotonů tohoto záření jistou mez (rovnající se dvounásobku klidové energie elektronu, tedy 2x 511 keV), fotony začnou interagovat s hmotou (s elektrickými poli jádra) a výsledkem je vznik elektron – pozitron párů. Energie původních fotonů se tak transformuje do hmotnosti částic a do jejich kinetické energie. Proto se tento typ supernovy označuje jako supernova s párovou nestabilitou. Tvorba hmotných částic na úkor světelných kvant však celý kolaps ještě urychlí, protože tlak gama záření se tím sníží. Gravitace to pak bere útokem a hvězdu stále více stlačuje. Tlak a teplota v jádře narostou natolik, že o překot začnou probíhat fúzní reakce, při kterých vznikají těžší prvky. Podobně jako u „klasické“ supernovy. Jenomže v případě hvězdy s tak obrovskou hmotností jsou i tyto děje extrémní – fúzní reakce se rozběhnou s takovou razancí, že tlak jejich záření nerozmetá jenom vnější vrstvy hvězdy, jak to známe, ale i samotné jádro. Nezůstane ani černá díra, ani neutronová hvězda, nebo bílý trpaslík, v jakého se jednou promění naše, 200 krát „lehčí“ Slunce.

Zvětšit obrázek
Schematické znázornění materiálu vyvrženého ze supernovy 2009bi.V centrální části (bílá) je hodně radioaktivního niklu, který se rozpadá na kobalt, přičemž emituje gama paprsky a pozitrony. Ty excitují atomy ve vzdálenejších vrstvách (žlutá textura), které obsahují hodně těžkých prvků, jako je železo. Vnější vrstvy (tmavé) se skládají z lehkých prvků, jako jsou kyslík a uhlík a kde se musí nacházet všechno helium. Tato tmavá oblast nepřispívá k složce viditelného spektra.
Kredit: Berkeley Lab

 

Při fúzních reakcích v takové extrémní supernově vzniká i mnoho radioaktivních izotopů těžkých prvků, které pak s jinými atomy tvoří součást prachoplynného, rychle se rozpínajícího oblaku. Teorie, potvrzená pozorováním supernovy 2007bi předpokládá fúzi obrovského množství radioaktivního niklu 56Ni - odhady na základě reálných měření uvádějí 3 až 5 hmotností našeho Slunce. Tento izotop se s poločasem rozpadu 6,1 dne rozpadá na kobalt 56Co a ten dál s poločasem rozpadu 77 dnů na stabilní železo 56Fe.

Radioaktivní záření pak po dlouhou dobu ionizuje okolní atomy a rozzařuje celý oblak. Díky těmto procesům astronomové pozorovali pomalu pohasínající supernovu 2007bi celý rok a půl od objevu. Právě světelné křivky s netypicky dlouhým zjasňováním a zejména extrémně dlouhým velmi pozvolným pohasínáním svítivosti SN 2007bi jsou také důkazem, že jde o zřídkavou supernovu s párovou nestabilitou.

 

Po stopách objevu


Supernovu 2007bi 6. dubna 2007 zaregistroval Oschinův 1,2 metrový dalekohled, který CALTECH před šedesáti lety vybudoval v kalifornském pohoří Palomar. V době objevu již bylo přes týden po největším ohňostroji. Prvé spektrum, získané automatickým vyhledávacím systémem bylo netypické a vzbudilo okamžitý zájem a aktivitu astronomů Kalifornské university v Berkeley. Záhy získali i přesnější spektra z větších teleskopů – z desetimetrového Keck 1 a z čilského interferometru Very Large Telescope (VLT). Pak se spolu s izraelským týmem, vedeným Avishay Gal-Yamem z Weizmannova vědeckého institutu pustili do systematických pozorování po celou dobu pohasínání supernovy. 


Kromě spekter je pro poznání supernovy důležitá i světelná křivka – časový průběh vzestupu i poklesu jasnosti. Přestože SN 2007bi byla odhalena trochu později po dosáhnutí své největší jasnosti, v CALTECHu se nevzdali a zalovili v starších měřeních z jiných celooblohových přehlídek i dalších průzkumů. Našli záznamy, které poskytly informace o SN 2007bi před její maximální fází a umožnily vypočítat vzestupnou část světelné křivky. I tato doba rozsvěcování byla neobvykle dlouhá - až 70 dnů. A to je další důkaz pro typ supernovy s párovou nestabilitou. 


I když to tak media prezentují, SN 2007bi pravděpodobně není první svého druhu. 18. srpna 2006 byla v 238 miliónů světelných let vzdálené galaxii NGC 1260, v souhvězdí Perseus pozorována supernova 2006gy. Zářivostí stonásobně převyšovala „běžné“ supernovy a také se 70 dnů postupně zjasňovala, než dosáhla svého maxima, kdy svítila desetkrát více, než celá její domovská galaxie a 50 miliard krát více než Slunce. Předpokládá se, že SN 2006gy také patřila mezi supernovy s párovou nestabilitou. Do úvahy přichází i SN 2005ap, objevena 3. března 2005 ve vzdálenosti 4,7 miliardy světelných let.

Výzkum vybuchujících „hypermasivních“ hvězd je bezesporu zajímavý. Jsou to gigantické výhně, kde se kují těžké prvky, které jsou pak beze zbytku rozmetány do vesmírného prostoru a představují základ pro vznik planetárních soustav i možného života v nich. Je velmi pravděpodobné, že mnohé ze supernov, které se zažínaly v raném vesmíru, byly díky párové nestabilitě úplně rozmetány a umožnily tak zatím netuctovým tvorům na tuctové planetě, u tuctové hvězdy, v tuctové galaxii luštit tajemství vesmíru.

 


Animace výbuchu supernovy, kterou v roce 1054 pozorovali Číňané po dobu 23 dnů a viditelná byla i přes den. Dnes je na jejím místě rychle rotující neutronová hvězda (pulsar) a obrovský, rozpínající se plyno-prachový oblak hmoty – Krabí mlhovina, která kdysi tvořila vnější vrstvy původní hvězdy. Tento typ supernov je určený pro hvězdy, které jsou jenom 1,4 až 2,1 krát hmotnější, než Slunce.

 

 


Zdroje: Nature News, Lawrence Berkeley National Laboratory News Center , Science News
Wikipedia

Datum: 03.12.2009 20:20
Tisk článku

Související články:

Nebyl to vzkaz? SETI pátrá po technosignaturách u blízké supernovy     Autor: Stanislav Mihulka (15.06.2023)
V ramenu Větrníku se rozzářila supernova     Autor: Dagmar Gregorová (29.05.2023)
FBOT „Kráva“ byl tou nejméně symetrickou vesmírnou explozí     Autor: Dagmar Gregorová (05.04.2023)
Zuřivé rozervání hvězdy supermasivní dírou vyslalo extrémně jasný záblesk     Autor: Stanislav Mihulka (01.12.2022)
Rentgenový signál „ohnivé koule“     Autor: Dagmar Gregorová (09.06.2022)



Diskuze:

Re: animace

Stanislav Brabec,2009-12-06 21:41:45

Největší relativní pohyb by měly vykazovat nejbližší hvězdy. Těch je poměrně nejméně, ale na druhou stranu jsou nejblíže, a tudíž relativně nejjasnější.

10 světelných let za sekundu sice realistických není, ale zapomněl jste na dilataci délek. Takže pro dostatečně vysokou (ale stále ještě podsvětelnou) rychlost by skutečně teoreticky bylo pozorovatelné cosi vzdáleně podobného. Naše Galaxie by z tohoto pohledu byla plackou o tloušťce menší než Sluneční soustava v klidu, a kosmonaut by jí proletěl za pár hodin přeletěl, zatímco v Galaxii by uběhly statisíce let.

Jenže viděl by asi něco zcela jiného: Fialový posun vpředu by byl natolik brutální, že se naprosto neodvažuji odhadovat, co by vlastně bylo vidět. Do viditelného spektra by se dostaly velmi dlouhé radiové vlny. Možná by tedy před sebou viděl reliktní záření a vše ostatní by bylo tvrdé záření, před kterým by se bylo třeba dokonale chránit. Rudý posun vzadu by z celého Vesmíru učinil dokonale černé místo, kde by bylo možné párkrát za život spatřit slabý záblesk ze spršky toho nejtvrdšího kosmického záření.

Srážka tak rychlé kosmické lodi s jakýmkoliv tělesem by byla zcela fatální. Loď i těleso by se proměnily v oblak kvark-gluonového plazmatu.

Urychlení člověka na takové rychlosti však bude ještě dlouho zcela nereálné. Ne-li navždy. Vždyť dilatace času je i pro jednotlivé protony na LHC ještě o pět řádů nižší!

Odpovědět

Dotaz k animaci..

Truska Ladislav,2009-12-04 03:17:11

Dlouho mně vrtá hlavou, jestli jsou takovéto animace realistické.. Podle mého názoru není možné, aby se při simulaci průletu obrovskou rychlostí vesmírem takovýmto způsobem zobrazovaly přibližující se hvězdy.. Podle mého se můžou nějakým způsobem v zorném úhlu pohybovat, ale většinou se nemůže několik hvězd najednou přiblížit (nedejbože zvětšovat) a mizet za námi.. Podle mého skromného (a laického) názoru by se při takovém průletu pohybovaly hvězdy vůči sobě jenom minimálně a jenom ta nejbližší by měla šanci na nějaký hezčí efekt.. :-) Mám pravdu..?

Odpovědět


-

Zdeněk Jindra,2009-12-05 22:46:59

K dosažení takového efektu by se muselo letět tak 10 světelných let za sekundu, což realistické není. Navíc by to kvůli Dopplerovu jevu udělalo z veškerého světla minimálně rentgen, ne-li gamu, takže astalavista, narušiteli relativity!

Odpovědět


JiříVesecký EgonEgon,2009-12-23 15:52:33

V animaci je zrychlen reálný čas pohled je na časový úsek 500-1000 let proto se projevují relativistické artefakty.

Odpovědět


oprava!!

JiříVesecký EgonEgon,2009-12-23 15:53:49

V animaci je zrychlen reálný čas pohled je na časový úsek 500-1000 let proto se neprojevují relativistické artefakty.

Odpovědět


Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce








Zásady ochrany osobních údajů webu osel.cz