Slunce je běžný žlutý trpaslík. Taková hvězda neurazí, ale ani moc nepřekvapí. Když se ale dvě hvězdy hmotností podobné Slunci srazí, tak je to jiná káva. Dojde k pozoruhodné hvězdné explozi, ve které se navíc ještě zrodí nová hvězda, pochopitelně větší než ty předešlé. Přesně tohle mohli lidé na Zemi pozorovat v roce 1670. Tehdy se na obloze v souhvězdí Lištičky rozžehla nová, jasná a rudá hvězda. Dlouho to ale hvězdě nevydrželo. Záhy její záře velmi pohasla a dnes je vidět jenom ve výkonných teleskopech. V nich je patrné, co zůstalo po srážce hvězd – velká setmělá hvězda, kterou obklopuje rostoucí oblak zářícího materiálu.
Od exploze hvězd, které dnes známe jako CK Vulpeculae, uplynulo nějakých 350 let. Teď přišli na řadu Tomasz Kamiński z centra Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics v Cambridge, Massachusetts, a jeho spolupracovníci, kteří prostudovali pozůstatky hvězdné show v CK Vul se soustavami radioteleskopů ALMA (Atacama Large Millimeter / submillimeter Array) a NOEMA (Northern Extended Millimeter Array). Ze získaných dat vyčetli přesvědčivé stopy radioaktivního izotopu hliníku-26, který tvoří s fluorem radioaktivní fluorid hlinitý. Jejich výzkum publikoval časopis Nature Astronomy.
Je to první detekce molekuly s nestabilním radioaktivním izotopem za hranicemi Sluneční soustavy. V tomto případě jde o izotop s poločasem rozpadu 717 tisíc let, který se přeměňuje na hořčík-26. Rovněž jde o odhalení prvního známého objektu ve vesmíru, který aktivně produkuje hliník-26. Podle Kamińskiho jde o významný milník v průzkumu molekul ve vesmíru. Vědci odhalili radioaktivní verzi molekul AlF v záření z materiálu kolem CK Vul, tedy na místě vzdáleném asi 2 tisíce světlených let. Jak tyhle molekuly rotují ve vesmíru, tak emitují specifické záření na milimetrových vlnách. A to lze pozorovat.
Když vědci loví otisky molekul v záření, které k nám letí z okolního vesmíru, tak obvykle čerpají jejich vzory v experimentech se zářením takových molekul v pozemských laboratořích. V případě hliníku-26 to ale bylo komplikované, protože tenhle radioizotop se na Zemi prakticky nevyskytuje. Kamiński s kolegy proto museli odvodit záření molekul s tímto izotopem s využitím stabilního a běžného izotopu hliníku-27.
Vědci si pochvalují, že svým pozorováním pronikli za závoj tajemství, která obklopují pozoruhodný objekt CK Vul. Podle Kamińskiho vlastně pozorují stopy „střev“ hvězd, tedy materiálu z jejich hlubokých vrstev, které byly vyvrženy do okolního vesmíru při kataklyzmické explozi. Badatelům se také podařilo určit, že se dotyčné srážky zúčastnily dvě relativně malé hvězdy. Jednou z nich byl červený obr o hmotnosti 0,8 až 2,5 násobku Slunce.
Astronomové již delší dobu vědí, že v Mléčné dráze máme hliník-26 o celkové hmotnosti odpovídající asi 3 Sluncím. Dozvěděli se to ale díky gama záření a vůbec nebylo jasné, odkud tento materiál pochází. V okolí CK Vulpeculae je tohoto izotopu tolik, že by to vyvážilo tak asi čtvrtinu Pluta. Podobné objekty jsou navíc velmi vzácné, takže Kamiński a spol. z toho usuzují, že zdrojem hliníku-26 v Mléčné dráze nebudou jenom splynulé hvězdy. Odhady prý ale ještě nejsou úplně pevné, aby si mohli být v rozumné míře jistí.
Literatura
National Radio Astronomy Observatory 30. 6. 2018, Nature Astronomy online 30. 7. 2018.