Mýty mají svůj vlastní život, tedy i nezávisle na svém původním kontextu. Ne vždy je však použití mýtu mimo původní kontext šťastné. (Viz článek Použité mýty.) Někdy se z mytického příběhu použije jenom jedna izolovaná položka a postaví se do úplně jiného světla. To je případ paradoxu zvaného „Théseova loď“, který chce ukázat, jak problematická je identita čehokoli proměnlivého.
Původním mytickým kontextem je odvážná plavba athénského prince Thésea na Krétu, kde v Knóssu zabil Minotaura a tím osvobodil Athény od kruté povinnosti lidských obětí. Průběhu a okolnostem Théseovy plavby chci věnovat jiný článek – a stejně tak i tématu theórie, tedy pouti na Délos (s použitím téže lodi), která se kupodivu stala předlohou toho, čemu říkáme teorie.
V tomto článku nejprve stručně popíšu onu loď; pak různé podoby formulace paradoxu, včetně některých odpovědí; nakonec diskuzi možného „řešení“, spíše vyrovnání se s povahou života a nejspíš i existence jako takové.
Loď mytická i skutečná
Podle jedné verze vyprávění se od doby, kdy se Théseus vrátil ze své výpravy na Krétu, jeho loď stále používala k slavnostním poutním výpravám na Délos, tedy k tzv. theóriím. Musela to být právě tato loď. Při plavbě na Krétu, když míjeli kykladský ostrov Délos, na němž se narodil Apollón, prý totiž Théseus slíbil, že když přežijí, tak budou Athény pořádat pravidelné poutě na Délos k poctě Apollóna. Takové poutě se opravdu konaly po většinu antiky a zmiňuje je už homérská Odysseia.
Théseova loď ovšem není pouze tématem mýtů, ale bývala to taky opravdová loď, která stávala v některém z athénských přístavů, nejspíš v Pireu. Prý to byla třicetiveslice s plachtami. Dokonce jednou do roka vyplouvala se slavnostní theórií, tedy s poutí na posvátný ostrov Délos. Podle Plútarcha byla v Athénách uchovávaná přinejmenším do rané helénistické doby, tedy do doby kolem roku 300 před n. l. Jiná věc je, že už dávno nikdo nemohl s jistotou vědět, jestli to opravdu je ta loď, na které kdysi Théseus odplul na Krétu a vrátil se jako vítěz. Théseus sám je totiž postavou mytickou. S notnou dávkou optimismu bychom ho mohli považovat za postavu protohistorickou, pak bychom ho zkusmo „datovali“ do rané fáze pozdní doby bronzové, třeba do 15. století před n. l., někdo opatrnější do 13.století před n. l. Po tisíci letech už nikdo nemohl nic z toho kriticky ověřit, zbývala buď důvěra, nebo pochybnosti. Nebo směs obojího. (Našinec si to může představit jako otázku identity pluhu Přemysla Oráče, pokud by jej uchovávali někde ve Stadicích nebo v Praze na Hradě a každoročně s ním vykonali rituální orbu jedné brázdy, takže by se musel občas opravovat. Místo toho se prý v Praze na Vyšehradě po většinu středověku uchovávaly Přemyslovy lýkové střevíce a plátěná mošna, ale nikam se s nimi nechodilo, takže se opravovat nemusely.)
Z antiky samozřejmě nemáme žádné fotky, zato několik maleb Théseovy lodi na keramice. U žádné z nich ale nemáme úplnou jistotu, že cílem bylo zobrazit právě tuto loď. Na různých malbách, počínaje už 8. stoletím před n. l., jsou evidentně různé lodě, navíc neodpovídají literárnímu popisu té Théseovy. To nemusí znamenat nic víc, než že vázoví malíři pracovali podle svých vlastních představ, aniž respektovali skutečnou loď nebo aspoň popis lodi v legendě – nebo šlo o obrázky jiných lodí a naše identifikace byla unáhlená.
Přinejmenším po celou klasickou dobu však Théseova loď řádně existovala, totiž v tom smyslu, že při zahájeni theórie byla rituálním ověnčením zádi loď označena jako Théseova. O poutních plavbách „této“ lodi jsou četné a velice spolehlivé doklady. Na její návrat musela čekat i poprava Sókrata, protože během posvátné výpravy na Délos se popravovat nesmělo.
Každopádně i největší skeptici vždy uznávali, že Théseova loď je pozoruhodný objekt, akorát je otázka, v jakém smyslu pozoruhodný, v jakém smyslu „je“ – a zvláště, v jakém smyslu je to „ta“ Théseova. O této poslední pochybnosti pojednává onen slavný paradox, aniž by si nějak zvlášť všímal výše uvedených problémů, má totiž dost těch svých.
Paradox
Paradox Théseovy lodi se objevil nejspíš jako testovací otázka ve sporech mezi různými athénskými filosofickými školami o povahu existence a zvláště o pojetí identity. V nové době se z něj stalo oblíbené téma britské a americké filosofie. Podobu paradoxu v době kolem roku 100 n. l. stručně referuje Plútarchos:
„Třicetiveslici, na které se Théseus s mladými lidmi plavil a na níž se i šťastně vrátil, uchovávali Athéňané až do doby Démétria Falérského. Prkna, která shnila, vyjímali a vkládali na jejich místo jiná, pevná a spojovali je tak, že loď slouží dokonce i filosofům jako důkaz pro i proti. Jedni totiž tvrdí, že je to stále táž loď, kdežto druzí, že to již není táž loď.“
Je to po několikanásobné výměně patrně všech prken ještě Théseova loď? No, třeba Karlův most je na tom jenom o trochu líp, aspoň v některých místech. Skoro podobně jsou na tom některé restaurované obrazy, zatímco mnohé antické sochy sice mají svůj původní materiál, nikoli však povrch, původně často výrazně barevný, takže asi působí o hodně jinak než ve své době.
Jako správná odpověď bývá z jedné strany sugerováno, že ano, že je to stále Théseova loď. Identita je prý zakotvena v mysli a ne v látce! To je divné, čekal bych ji totiž v kontinuitě nebo funkci.
Z druhé strany zní jasná odpověď, že ne, protože už není z těchže prken! To je taky divné. Kdy by nastával onen údajně tak jasný předěl, oddělující původní a novou loď? Kdy v průběhu výměny prken by došlo ke změně identity z Théseovy lodi na nějakou jinou, novou?
Novodobou slávu tohoto paradoxu otevřel Thomas Hobbes (1588-1679). Převyprávěl antický paradox tak, jako kdyby se z Théseovy lodi poškozené a ztrouchnivělé části nevyhazovaly, ale někde ukládaly, takže by pak v přístavu rostla hromada starých zlámaných prken, zrezavělých hřebíků, roztřepených lan a potrhaných plachet, až by velikostí přerostla onu Théseovu loď. Která je ta pravá Théseova loď? Ta krásná, přesně taková, jakou si lidé pamatovali? Nebo ta hromada odpadu bez jakékoliv podobnosti s opravdovou lodí?
Podobnost s živočišnou fyziologií je nasnadě. Mladík plus kvantum potravin rovno stařec plus kvantum výkalů. Ovšem až v průběhu času, ne hned. Ty tuny jídla by ani sebezdatnější mladík nezvládnul rychle, člověku to většinou trvá dost desítek let. Pak už ale není mladík, i když to nejspíš není tím jídlem (tedy stavebním materiálem, „opravami“, když pomineme energetickou stránku), protože bez potravy (bez „oprav“) by dost brzo vůbec nebyl, aspoň ne živý. Od postupně opravované Théseovy lodi se člověk ovšem liší tím, že se díky potravě sice dokáže udržovat při životě, ne však udržovat původní tvar a schopnosti. Níže se pokusím ukázat i méně cynickou stránku tohoto přirovnání.
Není náhodou, že v naší době paradox Théseovy lodi ožil v souvislosti s grantově výtečným tématem zvaným mind-body problem. Spočívá kontinuita identity v mysli – nebo v těle? Filosofové se už mezi sebou nehádají, co bylo dřív, zda duch nebo hmota, protože se mohou hádat o to, co zakládá identitu při proměnách těla. Je lidská identita založená myslí nebo tělem, jménem (pojmem, myšlenkou) nebo látkou? Jaký je jejich vztah? Takto exponované problémy nebudu komentovat, protože málo věřím na duchy a lidskou mysl považuju za nešťastný filosofický konstrukt (přiznávám, že na rozdíl od většiny kolegů). Radši nabídnu obecnější úvahu o identitě a proměnách. Nehodlám si teď pomáhat ani odkazem na DNA, protože jí nerozumím a taky tuším něco epigenetických zrad a horizontálních přenosů. Samozřejmě to s tématem souvisí, ale přenechávám to povolaným, tedy raději biologům než filosofům.
Pojmoslovná poznámka:
Tradiční otázka novověké filosofie, zda prvotní je duch nebo hmota, byla v našich zeměpisných délkách známá i jako tzv. Leninova otázka: „Co bylo dřív, hmota nebo duch?“ Ta sloužila k rozlišení materialismu a idealismu, což v novověkých kontextech kupodivu není nijak neobvyklé a dá se potkat „napříč politickým spektrem“. (Před dvaceti lety jsem myslel, že se to už dá popisovat v minulém čase, „nebylo nijak neobvyklé a dalo se potkat“. Doba však nyní přeje konzervativním revitalizacím, taky napříč politickým spektrem. Přírodověda je tohoto obratu zpátky naštěstí ušetřena.)
Již zesnulý kamarád a ne vždy doceňovaný filosof Jiří Němec, klasik undergoundu, popsal tuto klasicky novověkou distinkci empiričtěji: „Ideálisti jsou ti, co si myslí, že to, co si vymysleli, opravdu existuje. Materialisti jsou kromě drogistů ti, co si pletou hmotu s matriálem.“ (Krom toho jednou navrhnul skloňovat slova idealismus a materialismus podle vzoru funus nebo autobus, tedy „bez idealismusu“, stejně tak i kapitalismus a socialismus.)
Jak s identitou v proměnách?
Plútarchos cituje a pak parafrázuje Hérakleitovo pojetí proměn každé přirozenosti:
„Podle Hérakleita nelze dvakrát vstoupit do téže řeky, ani se nelze dvakrát dotknout smrtelné bytosti v témže stavu, neboť ta se hbitou a rychlou proměnou rozptyluje a znovu shromažďuje. A vlastně se ani nespojuje znovu a někdy později, ale spíše se zároveň spojuje i opouští, přichází i odchází.“
Dál pak uvažuje o proměnách člověka v průběhu života takovým způsobem, jako kdyby růst dítěte byl smrtí nemluvněte a zrozením dítěte, dospívání smrtí dítěte a zrozením mladého člověka, zrání smrtí mladého a zrozením zralého, stárnutí smrtí zralého a zrozením starce, přestože všechny tyto přechody jsou samozřejmě plynulé, byť v některých obdobích nápadnější. V den patnáctých ani osmnáctých narozenin se člověk většinou nijak moc nezmění, živáčkové i šutry fungují dost kontinuálně, ale právní kvalifikace jeho činů i činů vůči němu je najednou jiná, protože někam se ty předěly umístit musí. V menším časovém měřítku je diskutabilní i čas narození nebo úmrtí, podle toho, co za ně smluvně považujeme.
Člověk se v průběhu života proměňuje, ale neopravuje se dokonale. (Prý za to můžou i jakési telomery, nevím.) Není totiž výrobek. Nebyl vyroben, ale narodil se, roste a stárne. Svým početím a narozením navazuje nejen na své rodiče, ale taky na linii všeho živého, možná i vůbec všeho, každopádně jinak než výrobou. Nějak v tom má prsty i ta DNA a kdo ví, co ještě. Ke stárnutí sice patří i řada jevů, které jsou podobné postupnému opotřebení stroje, něco z toho dokonce umíme nějak opravovat, ale funkčně vzato je to jinačí proces. Podle Anaximandra a Hérakleita vše vzniká jako zanikající: Začíná zanikat už od svého vzniku, dovznikává až do konce svého zániku. Prostě „mladý může, starý musí“. Samozřejmě, že musí napřed vzniknout a pak zaniknout, ale přesto se síly vznikání a zanikání prolínají. Někdy těžko odlišíme, co je hrozba zániku a co nabývání tvaru, například když koza okusuje keř, nebo když člověk prochází nějakou krizí, někdy jenom před zkouškou, jindy třeba kvůli rozchodu. Je to podobné jako s učením a zapomínáním, a to nejen studijním, ale i s praktickými dovednostmi a návyky. Starý pes se však novým kouskům učí mnohem obtížněji.
Některým z nás se moc nelíbí takováto průběhově proměnlivá a málem jen zdánlivá „identita“, založená pouze souvislostí přírodního děje. O to méně se hodí do jakékoli organizované společnosti. Zloděj by se neměl vymlouvat, že včera, když kradl tu tisícovku, byl ještě jiný člověk, ale nyní už zmetabolizoval do nového typu lidství. Proto společenství (a nejspíš ne jenom lidské) předpokládá nějaké identity svých jedinců, vztahuje se k nim, jako kdyby byli stále stejní, přinejmenším po nějakou dobu a z určitých důležitých hledisek. U nás jako identifikátory slouží jména, rodná čísla, otisky prstů, DNA, loginy... Je ovšem zřejmé, že mezi novorozencem, dospělým a starcem je v mnoha ohledech pořádný rozdíl. Tradiční společnosti to řeší přechodovými rituály typu přijetí do kmene, iniciace do dospělosti ... pohřeb. Jsou to přechody mezi různými fázemi lidství, načasované do největších gradientů změn nebo těsně za ně. My máme jen nabytí plnoletosti, různé promlčecí lhůty a ve výjimečných případech zbavení svéprávnosti. Ověnčení Théseovy lodi na počátku theórie, které popisuje i Platón, je možné pochopit jako rituál, který tuto loď navzdory jejím proměnám v čase identifikuje, činí ji identickou s původní Théseovou lodí; tedy jako obnovující a udržující rituál. Potvrzuje identitu čehosi proměnlivého, nejspíš podobně tomu, jako naše jméno.
Naše kultura vyhrotila pojetí lidské identity do nebývalé míry. Zčásti za to může složitost naší společnosti, zčásti zděděné zbytky různých filosofických nauk. Ne každému je dnes samozřejmě přirozená výše popsaná průběhová podoba osobní identity, spíše jen doplňovaná smluvními společenskými konvencemi. Mnozí proto svou identitu stále „hledají“, aniž by ovšem mohli nalézt něco opravdu fixního, aspoň pokud se nechtějí stát preparáty. Co je celkem půvabné v šestnácti, je už méně roztomilé ve čtyřiceti. Hledači identity se nějak přemnožili, protože deklarovaným podobám přehnané identity nelze poctivě vyhovět. Paradox Théseovy lodi sice nemá mnoho společného s příběhy o Théseovi, ale zajímavý být může, protože podobně jako ta loď jsme na tom i my sami, dokonce mnohem hůř, což je daň za náš život; za to, že nejsme výrobky. V průběhu dějin filosofie se však téma Théseovy lodi stalo spíše příkladem ve sporu o to, zda identita je založená látkou nebo myslí, – místo toho, abychom se zabývali tím, že identita je vždy jen částečná, jaksi na dluh, a že se děje v proměnách, jako specifický styl proměn, a to identita individuální i druhová.
Literatura
Plútarchos: Théseus, v Plútarchos: Životopisy slavných Řeků a Římanů I. Praha: Antická knihovna 2006.
Plútarchos: O delfském E, přeložil Radek Chlup. Praha: Herrmann a synové 1995.
Kapitola Délos v mé elektronické publikaci Pouť na Kyklady na doméně keros.