O.S.E.L. - Někdo to rád hořké
 Někdo to rád hořké
Afričané mají sníženo schopnost rozeznávat hořkou chuť. Chrání je to před malárií.


 

 

 
Hořkou chuť dávají mandlím produkty rozkladu kyanogenního glykosidu amygdalinu. Kdybychom zůstali sedět v Africe, tak bychom si téhle hořké chuti moc neužili, protože by k ním byl náš jazyk „nevšímavý“.

Lidská chuť prý není nijak skvělá. Je to důsledek evoluce. Když se člověk nechtěl otrávit nějakou tou toxickou bobulí, nemusel se spoléhat jen na chuť, jež mu prozradila při prvním soustu přítomnost čehosi podezřelého. Jednak přebíral zkušenosti od starších, kteří si pamatovali, jak někdo šeredně odskákal, když se nacpal toho či onoho listí či plodů.

A jednak se naučil potravu tepelně opracovat, čímž mnohé jedy vyřadil ze hry.
Přesto najdeme případy, kdy našim předkům chuť výrazně pomohla ve zdolávání nástrah matky přírody.

Zvětšit obrázek
Zato bychom byli odolnější vůči zimničkám přenášeným neodbytnými komáry.

Například takový chuťový receptor TAS2R16, kterým zjišťujeme hořkou chuť kyanogenních glykosidů. Gen pro tento receptor se vyskytuje ve dvou variantách, jež se vzájemně liší v citlivosti. Obyvatelé subsaharské Afriky mají v drtivé většině (85%) necitlivou variantu genu. Naopak, zbytek světa je z 90% vybaven citlivou variantou.


Vysvětlení je, jak už to autoři podobných studií prezentují, zcela prosté. Necitlivá varianta genu je výhodná v oblastech zamořených malárií. Její nositelé konzumují větší množství rostlin s obsahem kyanogenních glykosidů a ty je pak chrání před malárií. Zároveň se tak sice trošku otravují, ale to je daň, kterou platí za ochranu před parazitickými prvoky a nebezpečnou chorobou. V době, kdy se člověk druhu Homo sapiens  vydal mimo Afriku, přišla vhod citlivá varianta. V chladnějších oblastech už malárie nepředstavovala takovou hrozbu a lidem se začalo vyplácet, když se rostlinám obsahujícím kyanogenní glykosidy vyhnuli.

 

Pramen: Current Biology


Autor: Jaroslav Petr
Datum:29.07.2005 01:33