O.S.E.L. - Mléčná dráha ovlivňuje pozemský život
 Mléčná dráha ovlivňuje pozemský život
Jednou z překvapivých linií odboje proti alarmistické oteplovací klice je výzkum vlivu kosmického záření na pozemské klima a život na Zemi vůbec.



 

 
Takhle vypadá naše galaxie od sousedů. Možná má na naše klima větší vliv, než by kdo kdy řekl.

Alarmisté se snaží budit dojem, že kromě lidmi vypouštěného oxidu ohličitého neexistuje jiné vysvětlení pozorovaných změn klimatu. Alarmističtí vědci snaživě hledají jednoznačné spojení mezi oxidem uhličitým a klimatem i v minulosti Země. V některých studiích se dokonce praví, že oxid uhličitým se zdá být jediným významným hybatelem pozemského klimatu vůbec.
Nic takového pochopitelně není pravda. S klidem můžeme nechat stranou jinak zajímavá data a stanoviska naznačující, že je sporné, zda k celoplanetárnímu oteplování v současnosti vůbec dochází, neboť klima se každopádně v historii Země mění neustále a rozhodně by bylo fajn tomu přijít na kloub. V takovém případě je k dispozici celá řada jiných vědeckých vysvětlení změn klimatu.

 


Mezi pozoruhodné novinky v tomto ohledu náležejí nové výstupy bádání Henrika Svensmarka z Danish National Space Center. Svensmark se zabývá vlivem kosmického záření na pozemské klima. Jako každý, kdo se opováží studovat něco, co zpochybňuje lidskou zodpovědnost za změny klimatu, je i on vnímán jako kacíř a jeho výzkum jako kontroverzní. Přesto nyní přišel se sérií přesvědčivých publikací, ze kterých globálním oteplovačům stoupá tělesná teplota.

 

Pohledem na poměry izotopů uhlíku ve starobylých mořských sedimentech lze zjistit, jak dobře se v určitém období měl život v oceánu. Když fotosyntetické bakterie a řasy pojídají oxid uhličitý, upřednostňují klasický izotop uhlíku C12. V důsledku toho je v moři relativně víc izotopu uhlíku C13, jenž představuje kolem 1,109% veškerých atomů uhlíku na Zemi. Ten pak tím pádem mořské organismy víc využívají ke stavbě uhličitanových schránek. Množství uhlíku C13 ve fosilních vzorcích nakonec vypovídá o tom, jak moc se v moři tehdy fotosyntetizovalo, jinými slovy jaká byla tehdy v moři produktivita mikroorganismů.


 

 

Zvětšit obrázek
Slunce si cloní své planety magnetickým štítem.

Svensmark překvapivě zjistil, že největší výkyvy produktivity patrné z fosilního záznamu velmi dobře korelují s epizodami intenzivní tvorby hvězd v naší galaxii a zároveň s chladnými obdobími pozemského klimatu. Vyšší produkce nových hvězd znamená intenzivnější kosmické záření prolétávající Mléčnou dráhou. Naopak, v období laxního rození nových hvězd, kdy bylo kosmického záření slabší, bylo pozemské klima teplejší a biologická produktivita mořské drobotiny nepodléhala velkým výkyvům.

 

Vše nasvědčuje tomu, že se pozemský život v obdobích s chladným klimatem kymácí mezi trapně nízkou a úžasně vysokou produktivitou. Důvodem by dle Svensmarka mohlo být to, že ač je led obecně životu nepříznivý, větry a mořské proudy jsou na Zemi zřejmě silnější právě v době chladu.

Zvětšit obrázek
M 16. Orlí mlhovina v souhvězdí Střelce. Místo, kde se právě rodí hvězdy. Pokud je tam někde planeta pozemského typu, mají tam chladno.

Proto více míchají s oceánem a tím zvyšují přísun živin do jeho horních vrstev, kde žijí ti, o které jde především – fotosyntetické mikroorganismy. Tak se může stát, že je biologická produktivita v chladném klimatu občas vyšší, než v tom teplém. Ve svém důsledku to ale vede k mnohem výraznějšímu kolísání produktivity, protože po orgiích produktivity následují drsné propady na nízké hodnoty.

 

 

Zvětšit obrázek
Kosmické záření možná zásadně modeluje pozemské počasí.

Prsty by v tom mohlo mít právě kosmické záření, které se momentálně také velmi podezřívá jako původce blesků. To se skládá především z oholených jader atomů, povětšinou vodíku a helia, čili z protonů a alfa-částic. Pestrou sebranku ještě doplňují jádra těžších atomů, elektrony, gamma záření a energeticky velmi našlapaná neutrina. Svensmark experimentálně doložil, že kosmické záření pravděpodobně zásadním způsobem ovlivňuje tvorbu mraků. Do pozemské atmosféry každým okamžikem buší ohromné množství částic, čímž vznikají ionty a volné elektrony. Právě zdivočelé elektrony katalyzují shlukování molekul kyseliny sírové a vody, z nichž se postupně rodí mraky. Ví se, že během posledního století se prakticky zdvojnásobilo magnetické pole Slunce, které funguje jako štít proti kosmickému záření. Méně kosmického záření znamená méně mraků, což zase znamená oteplování. V této souvislosti je rovněž fajn si uvědomit, že v měřítku celé historie života na Zemi my žijeme v období poměrně výjimečně chladném.

 

Před 2,4 miliardou let se v Mléčné dráze rozjel hvězdný baby-boom doprovázený neobyčejně vysokým počtem explozí supernov, protože velmi hmotné hvězdy žijí jen velmi krátce, zato umírají ve velkém stylu. Podle mořských sedimentů se zdá, že to Zemi tehdy pěkně ochladilo. Svensmark je vlastně na alarmisty hodný. Praví, že to neznamená, že by lidé neměli na klima vůbec žádný vliv. Každopádně je velmi žádoucí vliv kosmického záření na pozemské klima důkladně prostudovat. Raději předtím, než uvalíme ekologické daně na všechny lidské činnosti a produkty.

Pramen: Astronomische Nachrichten (Astronomical Notes) online, Proceedings of the Royal Society A online, Wikipedia

 

 


Autor: Stanislav Mihulka
Datum:16.11.2006 07:40