Když stockholmský Karolinska Institutet vyhlásil Maria Capecchiho za jednoho z laureátů letošní Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu, vydechli si biologové po celém světě ulehčením. „Konečně!“ zaznívalo ze všech stran. Dlouhé Capecchiho čekání na nejvyšší vědecké ocenění jen podtrhlo fakt, že jeho život lze v kostce vměstnat do latinského úsloví „Per aspera ad astra“.
Americký biolog působící na University of Utah v Salt Lake City se narodil v roce 1937 v italské Veroně. Otec od rodiny záhy odešel a matku deportovali fašisté do koncentračního tábora Dachau. Čtyřletý Mario skončil na ulici. Protloukal se, jak se dalo. Žebral a kradl, aby neumřel hlady. Přežil jen díky tvrdé nátuře a notné dávce štěstí. Ty už ho po zbytek života neopustily.
Když se Mariova matka vrátila z Dachau, našla syna polomrtvého v nemocnici. V Evropě už neměla stání a vydala se za Atlantik k příbuzným do Filadelfie. V devíti letech se Capechci ocitá ve Spojených státech a začíná poprvé v životě chodit do školy. Neumí ani slovo anglicky, neumí číst, psát ani počítat.
„Chapecchi nikdy nevystuduje ani střední školu,“ tvrdili o něm učitelé.
Mario zaťal zuby a dokázal, že se v něm kantoři mýlí. Dodnes vzpomíná na dětství jen nerad.
„Byla to brutální doba,“ říká o válečných letech a dodává, že ze vzpomínek na ty těžké časy nedokáže vytěžit nic pozitivního. O krutých školních začátcích je ochoten vyprávět jen proto, aby nalil naději do žil všem, kdo začínají s obdobným handicapem.
„Říkám každému, že i navzdory těžkým podmínkám může dokázat, co si předsevzal,“ prohlásil před několika lety, kdy se zdálo, že mu Nobelova cena proklouzne mezi prsty. Sbíral ta nejprestižnější ocenění, jakých může biolog dosáhnout. V roce 2001 získal dokonce i Laskerovu cenu považovanou za „generálku na Nobela“. Stockholmský nobelovský výbor ale jeho úspěchy dlouho přehlížel.
Už při startu k svému nejvýznamnějšímu životnímu objevu odměněnému letošní Nobelovou cenou neměl Capecchi na růžích ustláno. V roce 1980 požádal o grant na projekt, v kterém sliboval vývoj zcela nové metody pro blokování přesně zvolených myších genů. Anonymní oponenti jeho žádost odmítli jako nereálnou. Capecchi se nevzdal. Uchýlil se k „smrtelnému hříchu“. Použil na první experimenty peníze určené k jinému výzkumu. Takto získanými nadějnými daty podepřel další grantovou žádost. Projekt dostali k posouzení ti samí oponenti. Hrozilo, že novou žádost „sestřelí“ jen proto, aby neztratili tvář. Naštěstí se dokázali „chytit za nos“. Jeden z nich dokonce do posudku napsal: „Děkuji vám, že jste se nezařídil podle mých výtek a pokračoval jste v práci. Mýlil jsem se.“
Konečně měl Capecchi dost peněz na uskutečnění své fantastické vize. Genetici celkem snadno rozeznají, kde se v dědičné informaci nachází gen. Když mají určit, jaké úlohy gen plní, spoléhají většinou jen na odhady a nejednou zoufale tápou. Capecchi vyvinul techniku genového knokautu, která dovoluje cíleným zásahem vyřadit vybraný gen z činnosti. V té chvíli se projeví úloha knokautovaného genu v plné nahotě. Je vidět, co zvířeti chybí, čím trpí.
Dnes je v plném proudu projekt, který si vytyčil za cíl postupně otestovat knokautem všech 22 000 myších genů. Na jeho výsledky čekají netrpělivě i genetici zkoumající lidskou dědičnou informaci. Blokování lidských genů nepřipadá z pochopitelných důvodů v úvahu. O tajích DNA člověka se proto dozvídáme zprostředkovaně z výzkumu myší dědičné informace.
Techniku genového knokautu využívají vědci i tvorbě myší, které mají poškozen stejný gen jako lidé stižení závažnou dědičnou chorobou. Na zvířatech s takto navozeným defektem pak studují vznik a postup choroby a testují nové léčebné postupy.
Capecchi se nikdy neubíral vyšlapanými cestičkami. Na začátku své vědecké kariéry měnil oblast výzkum zhruba každých sedm let a mnozí se mu smáli jako „věčnému začátečníkovi“.
„Já si myslím, že ve skutečnosti představuje určitá naivita velkou výhodu,“ tvrdí kacířsky Capecchi. „Dovoluje vám přemýšlet o věcech, které předtím nikoho nenapadly.“
Čerstvý laureát Nobelovy ceny se nikdy netajil obdivem ke spoluobjeviteli dvojité šroubovice DNA Jamesi Watsonovi a nějakou dobu s ním spolupracoval. Přesto nechybělo mnoho a Watson Capecchiho vyhodil poté, co se s ním dostal do divokého sporu o výsledky náročných experimentů. Watson chtěl data zveřejnit. Chapecchi se bál, že při pokusech došlo k chybě. Aby zabránil Watsonovi v publikování pokusů, vyhodil klíčová data do popelnice. O pár let později Watson uznal, že se mýlil a pravdu měl Capecchi.
Životní příběh Maria Capecchiho by byl pozoruhodný, i kdyby nedostal Nobelovu cenu. Při jeho sledování před námi vyvstává řada znepokojivých otázek. Kolik potenciálních laureátů Nobelovy ceny dnes a denně umírá hladem, na malárii nebo v důsledku nesmyslných konfliktů?
Nad kolika nadanými žáky či studenty lámou jejich učitelé hůl, protože se jim nevejdou do příslušných „škatulek“? Kolik skvělých vědeckých projektů „sestřelí“ oponenti jen proto, že jejich fantazie neudrží krok s vizemi ambiciózních snílků? A kolik šéfů snese srovnání s Mariem Capecchim, který přiznává, že ho při přijímání nových spolupracovníků nezajímají jejich dosavadní úspěchy, ale zvědavost a nadšení pro vědeckou práci?