Buňky nádoru se od zdravých buněk těla v mnoha ohledech zásadně liší. Přesto jsou to stále buňky pacientova těla a to z nich děla při léčbě obtížný cíl. Nádorové buňky musí být zasaženy velmi tvrdě. Lék cílený na nádorové buňky se ale může snadno „zmýlit“ a udeřit i na zdravé buňky. Proto má léčba rakoviny často celou řadu závažných nežádoucích vedlejších účinků.

 

 

Nádory vyvolané virem obsahují molekuly virového původu, jež se ve zdravých buňkách nenacházejí. Jsou proto ideálním cílem pro léčbu. Možnost „omylu“ léčebného preparátu je minimální. Lék proto může působit s velkou razancí a riziko nežádoucích vedlejších účinků je přesto malé. Lékaři dlouho předpokládali, že se většina molekul virového původu skrývá v nitru nádorových buněk a jsou tak před lékem dokonale skryty.

 

 

Vědci z Albert Einstein College of Medicine vsadili na to, že i v rychle rostoucím  nádoru je celá řada buněk poškozena a hyne. Přitom se z nich uvolní virové molekuly a uvíznou v prostorech mezi živými buňkami nádoru. Tam už nejsou ničím maskovány.

 

 

Casadewall, Dadachová a jejich kolegové použili pro experimenty laboratorní myši, kterým voperovali lidské nádory jater a děložního krčku. Potom připravili lék složený z radioaktivního atomu rhenia a protilátky proti virové molekule. Pro nádory děložního krčku vybrali protilátky proti molekule E6 pocházející z papilomového viru. Na nádory jater útočili protilátkou, jež reaguje v molekulou žloutenkových virů HBx.

 

 

 

Myším s nádorem podali radioaktivní protilátku a lék nezklamal. S krví se dostal k nádoru, který rychle roste a potřebuje proto bohaté zásobení živinami a kyslíkem. Virové molekuly roztroušené mezi rakovinnými buňkami protilátku zachytily. Lék se v nádoru  hromadil a jeho radioaktivní záření začalo rychle zabíjet okolní živé rakovinné buňky. Růst nádoru v těle myší se po podání protilátky výrazně zpomalil. U myší nakažených nádorem děložního krčku došlo dokonce ke zmenšení nádoru.

 

 

„Léčba nejen že zasáhla nádory, ale navíc se radioaktivní protilátka hromadila přednostně jen v nádoru a nepoškozovala zdravou tkáň,“ komentuje Jekatěrina Dadachová výsledky studie zveřejněné v předním vědeckém časopisu PLoS ONE. Dodává, že stejnou terapii by bylo možné nasadit i u lidí, kteří jsou dlouhodobě nakažení viry schopnými vyvolat nádorové bujení. Tak by se z těla odstranily virem infikované buňky, u nichž hrozí, že v budoucnu propadnou nádorovému bujení.

 

 

Pramen:  PLoS ONE