Schmitz sledoval osudy amerických luk v závislosti na tom, jací na nich lovili pavouci.
V roli býložravé kořisti vystupovaly luční kobylky druhu Melanopuls femorrubrum. Čtrnáct vybraných pozemků uzavřel Schmitz klecemi, které nedovolovaly hmyzu utéct pryč a zároveň bránily průniku cizích druhů do ohrazeného prostoru.
Do role šelem postavil Schnitz dva druhy pavouků. Skákavka druhu Phidippus rimator je aktivní lovec, který slídí po kořisti, nenápadně se k ní přiblíží a zmocní se jí skokem. S oblibou si pochutnává na kobylkách. V přítomnosti skákavek žijí kobylky ve stavu permanentní pohotovosti. Nikdy nevědí, kdy přijde útok. Bezpečí hledají na nejrozšířenější rostlině těchto luk, na zlatobýlu. Tam také hodují.
Pokud se loukou potulují skákavky, patří zlatobýl k nejvíce požíraným rostlinám. Toho využívají jeho konkurenti, např. hvězdnice, planá mrkev, četné druhy jetelů a travin, a zaujímají jeho místo. Ústup zlatobýlu má pro louku nepříjemné následky. Tato rostlina ukládá v listech a stonku hodně živin. Když uhyne, živiny se uvolní do půdy, odkud je mohou čerpat další zástupci flóry. Bez zlatobýlu je půda na živiny chudá a přežívá na ní mnohem méně rostlinných druhů. Skákavky jsou tak schopny zredukovat druhovou pestrost rostlin na louce.
Zcela opačná situace nastala, když Schmitz nasadil do stejných lučních porostů pavouka lovčíka druhu Pisaurina mira. Tito pavouci loví ze zálohy. Sedí a čekají, až k nim kořist sama přijde. Místa, kde pavouk číhá, jsou pro kobylky nebezpečná, a ty se jim vyhýbají.
Neupřednostňují však zlatobýl a pasou se na všech druzích rostlin víceméně stejně. Zlatobýl tak není vystaven zvýšenému tlaku, v lučním porostu přežívá a zásobuje půdu živinami.
Na louce hnojené zlatobýlem se udrží podstatně pestřejší společenstvo rostlin. Lovčík tedy působí na luční flóru zcela opačně než skákavka, i když loví na stejném místě stejnou kořist. O osudu louky rozhoduje chování pavouka, jeho způsob lovu.
Podle Schmitze platí podobná pravidla i mezi velkými býložravci a šelmami. Puma loví ze zálohy a vlk kořist hledá a pronásleduje. Pokud narazí vysoká zvěř na pumu, snaží se jejímu revíru vyhnout a pase se jinde. Před vlky ji podobná taktika neuchrání, protože ti se pohybují se stády na velké vzdálenosti. Chování vysoké zvěře v přítomnosti dvou různých šelem se liší a to může mít velký vliv na rostlinstvo.
Osud louky určují predátoři.
Prameny:
Science
Yale University