Pokusy ze dvou pracovišť (University of Wisconsin-Madison and Oregon Health a Science University) prokazují, že myši jsou tak trochu jako my - lidé. Některé jsou družné a společenské, jiné zase egoističtí samotáři. Projevy těchto dvou odlišně se chovajících skupin myší vědci zkoumali ve speciálních klecích. Některým z myší navodili negativní zážitek a pak sledovali, jak jiné myši na projevy svých týraných „spolubydlících“ reagují.
Podobně jako je tomu u lidí, i myši mají vrozeno, že se dokážou vcítit do situace druhých a reagují na pozitivní a negativní emoce svých vrstevníků. Dokážou vnímat vzrušení, strach, zlobu.
Vědci si od pokusů na týraných myších slibují, že jim pomohou odhalit podstatu sociálních vazeb a že přijdou na kloub lidským psychosociálním poruchám jako jsou autismus, schizofrenie, deprese, ale možná i drogovým závislostem.
Empatie
Pod pojmem empatie nejčastěji rozumíme vcítění a u lidí tím označujeme porozumění emocím a motivům jiné osoby. Na empatii se vás ptají, když se budete ucházet o práci v centrech sociálních služeb. Vyučuje se na školách pro práci s mentálně postiženými, divadelních fakultách i v kurzech pro manažery. Pro psychology ze školských poraden je empatie a autismus denním chlebem. Jejich kolegové z manželských poraden se v empatii zase vrtají v souvislosti s nastupujícími erektilními poruchami. Vysokou míru sexuální empatie deklarují snad všechny inzeráty na erotických stránkách. Skloňují ji kriminalisté, neboť je rozhodující například pro určení diagnózy deviace u agresorů, pedofilů, sadomasochistů,… Ačkoli o ní všichni mluví a existuje celá spousta jejích definic, nikdo přesně neví, co to je a v čem empatie spočívá. Podle psychologů empatie může být vrozená, ale stejně tak dobře se podle nich můžeme empatii naučit a používat ji. Jediné, na čem se všichni shodnou je snad jen to, že nejlepšími empatiky jsou sňatkoví podvodníci.
Ale dost zlehčování problému. Nezaslouží si to. Na empatii je přece založena celá naše společnost. Nebo by alespoň měla být. Jádro empatie spočívá v tom, že jsme schopni si uvědomit emocionální podněty a vzájemně sdílet své zkušenosti.
Podívejme se, jakým pokusem přispěli studenti Jules Panksepp a QiLiang Chen, kteří se pokusili na zvířecím modelu rozebrat empatii do menších funkčních jednotek. Podle jejich slov chtěli získat v rámci empatie něco, co by bylo z biologického hlediska „lépe uchopitelné“.
Pokusy naplánovali tak, aby některé myši viděly, jak jiné myši v testovací komoře trpí. Součástí „tréninku“ části myší populace tedy bylo jejich podrobování se proceduře, kdy 30ti sekundový tón byl spojován s dávkou „slabého“ elektrického šoku do podlahy z pletiva. Při šocích do tlapek myšky zapištěly úzkostí.
U myší s vyvinutým sociálním cítěním si myšky pozorovatelky vytvořily z vizuálních a zvukových vjemů představu o tom, že tón a testovací komora v sobě mají něco silně negativního. Když byly posléze samy umístěny do testovací komory a zazněl příslušný tón, chovaly se k dané situaci s velkou averzí. Strnuly ve svalové křeči a v očekávání něčeho zlého, bez ohledu na to, že do tlapek jim žádný proud zaveden nebyl. Naproti tomu myši samotářského kmene, méně společenské, které se moc vzájemně nevyhledávají, neměly v testovací komoře reakci žádnou. Prostředí i zvukový signál je nechávaly zcela chladnými.
I když chovatele domácích mazlíčků jistě nepřekvapuje, že se zvířata umí vcítit do pocitu jiných tvorů, vědecky provedené pokusy v tomto směru buďto nebyly vůbec dělány, nebo jich je jen poskrovnu. Není ani tak důležité se přít o to, do jaké míry zvířata rozpoznávají emoce jiného zvířete jako předpověď environmentálních potíží. Co pokus na rozdílu v chování u společenských a nespolečenských myší prokázal je, že v tom má prsty genetika. Zvířecí model empatie by mohl přinést ovoce v podobě pochopení dějů, které jsou dány geneticky a které ne. Mohl by přinést jasno do patologického lidského sociálního chování, případně odhalit možnosti nápravy poruch, za něž mohou zmutované geny.
Pramen: PloS ONE
Komentář Osla:
Ze všech stran se nám vtlouká do hlavy: „Buďte empatičtí“. Rozhodovat se, kdy empatii využít a kdy ne, je ale složité. Neustále se zabývat a soustředit se na pocity druhých je ale ptákovina. Není dobré neustále se snažit soustředit na to, co se děje v myslích všech okolo nás. Nejen, že to je nad lidské síly, ale je to nejlepší cesta, jak se dobrat ztráty vlastních hodnot a pocitů. Za nějakou dobu by se pak nemusel najít nikdo, kdo by nás byl schopen pochopit.ˇ