K zásadnímu obratu pomohla Brownovi náhoda. Při vykopávkách narazil na kus kamene v mocné vrstvě popela. Jako kdyby jej před tisíciletími někdo zapomněl v ohništi. V té chvíli si Brown vzpomněl na techniku, kterou donedávna používali k zušlechtění nekvalitní kamenné suroviny australští domorodci nebo severoameričtí indiáni. Zahrabali kámen do žhavého popelu a několik dní jej „pekli“ při teplotách 250 až 300°C. Takto vypálený kámen se dal mnohem snáze štípat a lépe opracovávat.
Vynález technologie „vypalování“ kamene připisovali vědci lidem, kteří žili před 25 000 roků v Evropě. Kamenné hroty ze zátoky Still jsou staré přinejmenším 47 000 let a některé zřejmě pocházejí z doby před 164 000 roků. Je možné, že se vynález vypalování kamene zrodil v hlavách dávných obyvatel jihoafrického pobřeží? K ověření této teorie sezval Brown přední odborníky z Jihoafrické republiky, Austrálie, USA a Velké Británie. V první fázi se vědci pokusili vypálit ve velkém ohni kameny běžně nacházené v okolí zátoky. Takto vzniklá surovina byla k nerozeznání od kamene, z něhož vyráběli své nástroje pravěcí lovci. Cílevědomé vystavení kamene ohni potvrdila i laboratorní měření.
Vědci prokázali změny v orientaci zmagnetizovaných částic v pravěkých kamenných hrotech, které odpovídá působení teploty kolem 300°C. Stejným výsledkem skončily i analýzy, které prokázaly v pravěkých nástrojích ztrátu elektronů z některých nerostů. Také tato změna je výsledkem nažhavení kamene v ohni. Barva a struktura hran nástrojů dokazovala, že kámen byl nejprve vypálen a teprve pak opracován. Laboratorně zjištěné fyzikální změny kamene rozhodně nevznikly tak, že by pravěkým lidem upadla do ohně hotová kamenná čepel.
Studie Brownova týmu zveřejněná v prestižním vědeckém týdeníku Science dokazuje, že počátky vypalování kamene musíme posunout o 140 000 let do minulosti. Kolébkou této technologie byla Afrika a její autoři byli neuvěřitelně chytří a šikovní.
„Myslím si, že k předávání těchto dovedností z generace na generaci museli mít dobře vyvinutou řeč,“ řekl Brown o pravěkých obyvatelích zátoky Still v rozhovoru pro časopis New Scientist.
Už dříve vědci prokázali, že pravěcí obyvatelé jihoafrického pobřeží Indického oceánu jako jedni z prvních přešli od lovu velké zvěře k lovu nejrůznějších mořských živočichů. Vypořádali se tak s drastickou klimatickou změnou, která proměnila před 195 000 roků africké vnitrozemí v nehostinnou pustinu. Tito lidé po sobě zanechali i jedny z nejstarších důkazů abstraktního myšlení. Zdobili si těla červeným barvivem a vyráběli ozdoby z mušlí, kostí a dalších přírodních materiálů.
Jak se v pravěku dělila kořist
Američtí vědci odhalili při průzkumu jeskyní ve středním Izraeli neklamné stopy po změnách v organizaci pravěké společnosti. Před 400 000 až 250 000 roků lovili obyvatelé jeskyně Quesem nacházející se asi deset kilometrů na východ od Tel Avivu jeleny, pratury, divoké koně a další velkou zvěř. Týmu vedenému Mary Stinerovou z University od Arizona se podařilo zjsitit, co se dělo s úlovkem poté, co jej lovci donesli do jeskyně. Na kostech zvířat jsou patrné stopy po řezech kamenným ostřím. U kostí pocházejících z počátků osídlení jeskyně je velký počet řezných stop. Některé jsou vedeny zručně a rázně, jiné prozrazují notně neumělé odkrajování masa od kosti. Svědčí to o tom, že se lidé dělili o maso z úlovku poněkud „živelně“. Do značné míry tu platila zásada „urvi si, co můžeš“. Stopy neobratných řezů po sobě zřejmě zanechaly čepele vedené rukou mladých příslušníků tlupy. Postupem času se obraz rozdělování kořisti měnil. Mnohem menší počet stop po řezech vedených jistou rukou svědčí o tom, že na sklonku osídlení jeskyně úlovek porcovali lovci a maso pak rozdělovali všem členům tlupy.