Ženy vyhodnocují atraktivitu tváře dvojstupňově. Jedno posuzování je „sexuální“ a jeho základem jsou specifické charakteristiky obličeje. Souvisí s tvarem a velikostí čelistí, lícních kostí, charakterem rtů.
Druhá hladina hodnocení nemá mít se sexualitou nic společného a vědci o ní mluví jako o celkové estetice.
Základem mužské sexuální atraktivity by měly být znaky, které nějak souvisí s naší kvalitou. Pod tím bychom měli rozumět všechno to, čím můžeme přispět k ženině reprodukci. Mělo by jít o znaky, které nějak vyjadřují naší plodnost, zdravotní stav,...
Nepohlavní stránka mužské atraktivity pro ženy je vnímána jako celková krása a funkci rozhodčího zde větší měrou zastává vědomá úvaha a racionalita. Ta hodnotí naší neodolatelnost podle celkové sumarizace viditelných částí. Tak nějak si to vědci nalinkovali ve svých představách. Jestli tomu tak opravdu je, tak to se zatím netestovalo. Robert G. Franklin se svým školitelem (oba jsou z Penn State University) se nyní pokusili zjistit, jaká je pravda. Výsledky jejich testu zveřejnil na svých stránkách Journal of Experimental Social Psychology. Jmenovaní vědci studentkám zapojeným do testu předkládali k posouzení fotografie mužských a ženských tváří. V pokusu bylo padesát heterosexuálních žen a ty měly za úkol hodnotit obličeje a přiřazovat jim body od jedné do sedmi.
První dotaz byl směrován na posouzení sexuální atraktivity obrázků, druhý na jejich celkový estetický dojem. Na takovém pokusu by nebylo nic zvláštního, neboť podobných byly provedeny tisíce. Zvláštnost amerického přístupu spočívá v tom, že tato část experimentu sloužila pouze jako východisko pro další šetření. Ty samé obrázky totiž pak psychologové předložili jiným padesáti studentkám. Rozdíl byl jenom v tom, že některé z předkládaných obličejů byly tentokrát horizontálně rozstřiženy, přičemž obě části byly obrázku byly od sebe poněkud oddáleny. Takto „zohyzděné“ obličeje měly ženy také za úkol hodnotit a přidělit jim body. Požívaly při tom stejnou stupnici s přidělováním bodů od jednoho do sedmi.
Tím, že vědci obličeje na fotkách rozřezali na dvě poloviny, dosáhli toho, že hodnotícím ženám narušili posuzování celkového estetického dojmu. Při zmíněné úpravě fasády tváří ale dodržovali pravidlo zachování celistvosti linie čelistí, rtů a lícních kostí. Chtěli tak ověřit předpoklad dvoustupňového hodnocení mužského zevnějšku ženským mozkem. Pokud by tento jejich předpoklad byl správný, potom by hodnocení sexuální atraktivity mělo být zachováno i na poničených obrázcích a výsledky testu by se v tomto ohledu neměly moc lišit od výsledků skupiny žen, které posuzovaly obrázky neupravené. Zvaní mužských protějšků na hypotetické rande ukázalo, že předpoklad vědců byl správný. Celkové skóre druhé skupiny korelovalo s hodnocením první skupiny. Ženy obou skupin se ve svém hodnocení rozešly jen v případech určování nesexuální atraktivnosti osoby a to u obličejů napříč rozříznutých a posunutých. Tím se podařilo potvrdit, že lidské vnímání vzezření protějšků je skutečně dvojúrovňové. Výsledek pokusu také svědčí o tom, že zmíněná hodnocení spolu moc nesouvisí a že je lze od sebe oddělit.
Kromě tohoto nového poznatku se delší dobu ví, že vnímání sexuální atraktivity závisí na hladině hormonu estrogenu a hormonech, které jeho hladinu v krvi ovlivňují. Také je známo, že celková atraktivita do jisté míry souvisí s progesteronem. Zatím ale vědci stále tápou v tom, zda a do jaké míry je atraktivita druhého pohlaví podřízena kultuře a jak mozek tyto informace zpracovává. Franklin proto hodlá ve svých dalších pokusech zjišťovat jak velkou roli v tomto procesu hraje právě ona zmíněná kulturní, respektive rasová příslušnost. Také má v plánu vypátrat, jak do ženského rozhodovacího procesu promlouvá stadium jejího menstruačního cyklu, případně další vlivy. Bude jistě zajímavé sledovat zda se vědcům bude dařit odhalovat jakou hru s námi mozek hraje a co všechno mu do toho „kecá“.
Pramen: Penn State.