Velociraptoři si získali slávu a respekt jako nebezpeční protivníci lidských herců v sérii knih, filmů a počítačových her o Jurském parku. Je to ale vlastně omyl, k němuž došlo souhrou tehdejší taxonomických dohadů s pochopitelnou nedůsledností autora konceptu Jurského parku Michaela Crichtona a dalších scénáristů, kteří přeci jen nepsali dokument o životě druhohorních dinosaurů, ale napínavý a posléze i úspěšně vydělávající sci-fi film.
Filmoví velociraptoři se nejvíce blíží deinonychům s otrhaným peřím, i když je Steven Spielberg podle odborníků udělal mnohem chytřejší, než prý mohli být. Skuteční velociraptoři jsou sice deinonychům velmi blízce příbuzní, jsou ale mnohem menší, takže jejich děsivá pověst opravdu není příliš zasloužená. Ne že by takový velociraptor nedovedl případného turistu ošklivě pohmoždit, ale z pořádného klacku by měl nejspíš respekt. Na druhou stranu, velociraptoři podle všeho lovili ve smečkách, což by jistě eventuální konflikt významně zdramatizovalo.
Dnešní věda vidí velociraptory jako menší svižné dromeosauridy, kteří byli prakticky s jistotou důkladně opeření. Jako správní dromeosauridi měli i velociraptoři na prstech zadních nohou hrůzostrašně vyhlížející drápy, které velkou měrou přispěly k jejich špatné pověsti. I když jsou v reálu menší, než si většinou lidé kvůli Crichtonovi a Spielbergovi myslí, i tak z nich jde docela strach.
Právě velociraptorovy děsivé drápy si nedávno vzal na mušku tým paleontologů, který vedl Phil Manning z University of Manchester.
Už před časem se jim povedlo prokázat, že se velociraptoři nejspíš zvládli svými drápy zatnout do nešťastné kořisti a pak se jí mohli držet, neměli ale na to, aby s nimi někoho rozpárali. Jejich drápy na to nebyly dost ostré.
Vědci teď přišli s tím, že velociraptoři měli své megadrápy ke šplhání po stromech. Nasvědčují tomu biomechanické analýzy, podle nichž se šplhající velociraptoři mohli na drápech docela obstojně udržet.
Badatelé při modelování šplhajících velociraptorů využili znalosti o prstech a drápech na nohou dnešního výra velkého (Bubo bubo, anglicky Eagle Owl). Pěkně to ukazuje, jak je velmi užitečné vědět o vymřelinách, čemu jsou vlastně příbuzné. Výr tak jako poměrně velký soudobý dinosaurus, navíc blízce příbuzný právě dromeosauridům včetně velociraptora, posloužil coby velice šikovný model a výsledkům se proto dá v rozumné míře věřit. I celková stavba těla dromeosauridů, zejména svaly na nohách a dlouhém ocasu, prý odpovídá spíše stromovému než běžeckému životnímu stylu.
Podle Manninga a spol. velociraptoři žili napínavý život stromových loupežníků. Tlupa velociraptorů nejprve vyšplhala na strom a tam ve skrytu číhala na kolemjdoucí kořist. Pokud se někdo objevil ve špatnou chvíli na špatném místě, tak následoval překvapivý útok z větvoví, při němž se velociraptoři svými drápy zasekávali do těla oběti.
Jak už to ale v paleontologii chodí, ne všichni s nimi souhlasí. Peter Makovicky, paleontolog z Field Museum of Natural History v Chicagu například tvrdí, že velcí dromeosaridi, jako je Utahraptor nebo Achillobator měli na nohou drápy stejných proporcí jako velociraptor, ovšem s jejich 6 metry délky a několika sty kilogramy hmotnosti si je lze jenom velice obtížně představit šplhající na strom.
Prameny
New Scientist 10.9. 2009
Anatomical Record online
Wikipedia (Velociraptor).