Někdy před více než 300 miliony let se na Zemi objevily jehličnany. Předpokládá se, že jejich předchůdci byly stromovité rostliny již vyhynulého rodu Cordaites. Jedním z evolučních tlaků, který vedl k vzniku jehličí, byla snaha přizpůsobit se nedostatku vody. Tato adaptace nepochybně přispěla k tomu, že jehličnany zvládly hromadné vymírání, které před 251,4 milióny lety, na rozhraní permu a triasu zdecimovalo počet i druhovou variabilitu tehdejších vyšších organizmů. V současnosti do třídy Pinopsida (jehličnany) zahrnujeme kolem 630 různých druhů.
Na výzkum nám snad nejznámějšího jehličnanu, smrku ztepilého (Picea abies), se společnými silami vrhl čtyřlístek švédských vědeckých pracovišť (Umeå University, Švédska universita zemědělská, Karolinska Institute a Královský technický institut). Z nadace Knuta a Alice Wallenbergových získaly grant ve výšce 75 milionů švédských korun, což je v přepočtu asi 7,2 milionů Euro.
Pro Švédsko, stejně jako pro všechny severské země, jehličnaté lesy představují nenahraditelné bohatství. Jenom v oblasti historické provincie Jämtland v centrálním Švédsku je ve stromech na ploše 34 000 km2 více dřevní hmoty, než je hmotnost všech lidí světa dohromady. Vědci ale nejdou počítat kmeny, ani měřit jejich rozměry, ale začtou se do postoupnosti čtyř písmen DNA v jejich buňkách. Chtějí v ní najít odpovědi na mnohé otázky. Například, jestli překvapivě rozsáhlý genom jehličnanů nějak souvisí se schopností se přizpůsobit drsným klimatickým podmínkám a jak se různé adaptace v průběhu stovek miliónů let do genetického kódu zapsaly.
Smrk, nebo borovice mají v buňkách sice jenom 12 párů chromozomů, ale celková délka jejich DNA je asi sedminásobkem té lidské, svinuté ve 23 párech chromozomů. Před několika lety by se do čtení dlouhého smrkového genomu stěží někdo pustil. Dnes je tento projekt reálný jen díky obrovskému pokroku v metodách genetického sekvencování.
Význam výzkumu, který vyžaduje tak dobré finanční, personální i technické zabezpečení, je nutné patřičně zdůvodnit. Zmapování genomu smrku by podle slov Stefana Jansonna, profesora z Centra pro výzkum rostlin v Umeå (město ve středním Švédsku) mělo umožnit vývoj genetických testů pro různé vlastnosti stromů, jako je výhřevnost při spalování, odolnost vůči mrazu, nebo nemocem. Stromy, podobně jako lidé, i když přináleží ke stejnému druhu, mají různé vlastnosti vyplývající z jejich genetické variability. I když nám všechny smrky ztepilé připadají více-méně stejné, jejich, v porovnání s námi sedminásobně delší genom skýtá možnost velké rozmanitosti.
Zdroj: Umeå Plant Science Centre, Wikipedia