Vidět dnes živého kohouta je už vzácnost. Komu se to poštěstí, pochopí co romanopisci myslí přirovnáním „našlapoval si jako kohout na hnoji“. Pro generaci z paneláků se sluší dodat, že vrcholek dobře udržovaného hnojiště býval na dvorku tím nejvyšším bodem a že hnůj pro opeřence neznamená nic ponižujícího. Dá se na něm sezobnout hodně much. A protože jde o místo na které je odevšad vidět, vítěz kohoutích klání se tam předvádí. Nadřazenost dává najevo nepřehlédnutelným zpupným vykračováním, což je v kuří řeči pro soky srozumitelný signál, kdo je tady šéfem.
Vlastnické právo vítěz uplatňuje i ve vztahu ke svým harémovým družkám, když to na něj přijde. Tradovaný vtip o slepicích: „Ještě dvě tři kolečka, aby si nemyslel, že jsem štětka“, je tak vzdálen realitě jako málo co. Ve skutečnosti jde o sobeckou bezohlednou válku o vlastní potomstvo v níž si kohouti ve vztahu k fraucimoru servítky neberou. Problém kura domácího (Gallus gallus) je soužití v hejnech. V těch se neustálými potyčkami ustavuje jakási hierarchie, ale i ti níže postavení kohouti mají své potřeby a fyzicky o něco menší slepice nemají moc šancí utéci žádnému z dospělých nadrženců. Zatoulání se dál od hnojiště, kam bdělé oko dominátora nedohlédne, je pro ně rizikové, neboť právě tam si zevlující méně zdatní borci vynucují jejich nadřazenost. Slepice se tomu přizpůsobily. Nejsou tak hloupé, aby když zjistí, že by je snaha uniknout stála hodně sil a energie a kterou není radno v přírodě plýtvat, a tak jsou kohoutům raději po vůli. Nehledě na to, že zbytečným honěním by přišly o čas, který je lépe využít k hledání potravy.
Slepice kura domácího se smiřují se svým osudem, ale ne tak docela. Přišly na způsob, jak se s nechtěným nápadníkem vypořádat, aniž by o tom měl nejmenší tušení. Používají primitivní antikoncepci. Nejde sice o stoprocentní záležitost, ale něco je vždy lepší, než nic. Na praktiky, které slepice proti dotěrům používají, přišla Rebecca Deanová z Oxford University když zkoumala, po jakých kohoutech je potomstvo u volně pobíhajících slepic. Když se nápadník slepici nezamlouvá, bezprostředně po aktu jednoduše stahováním svalstva vytlačí jeho sperma ze svého pohlavního ústrojí. Efektivnost tohoto počinání je 80%. Existence tohoto mechanismu u drůbeže je novým poznatkem. V živočišné říši ale o nic nového pod sluncem nejde. Dovedou to i nižší živočichové než jsou ptáci, například červi a hmyz. A o vyšších ani nemluvě. Jací by to byli primáti, kdyby na to nepřišli také.
Z poznatků zveřejněných v časopisu American Naturalist vyplývá, že evolucí postrkovaná snaha samců prosadit se kvantitativní převahou (mít své ejakuláty co nejobjemnější), jim stejně není nic platná, protože když se samici zachce, snadno se jich zbaví. U těch objemných jim to jde dokonce lépe. Podle vědkyně slepice rády zvyšují šance těm kohoutům, kteří přišli na řadu jako první. Mělo by prý jít o ty, s nimiž se pářily dobrovolně a většinou jsou to „ti na hnoji“. Následných ejakulátů od „nýmandů“ se pak zbavují. Neplatí to ale všeobecně. Jsou i takové slepice, které „kapacitami ověřenými praxí“, pohrdnou. Těch ale moc není. Pozorované chování kura má být dalším potvrzením mechanismu, jež se vyvinul u promiskuitních druhů. Samice jím vstupují do soubojů rivalů o potomstvo a významnou měrou měrou jej ovlivňují.
Zdá se, jakoby výzkumníci ve staré dobré Anglii si libovali ve slepičích intimnostech. Před časem jiný tým, pod vedením Tommasa Pizzariho, evolučního biologa spolupracujícího s kolegy z university v Leeds zjišťoval, zda kohout přiděluje spermie diferencovaně podle kvality (délky) kopulace. Místo toho odhalil něco zcela jiného. U promiskuitních druhů, jichž je na zemi většina, nejenže samci soupeří sami mezi sebou, ale též jejich spermie začnou po kopulaci soutěžit v tom, která dosáhne vajíčka a oplodní jej jako první. Válka spermií je stejně neúprosná, jako každá jiná v přírodě, v níž jde o život. Logicky by mělo platit, že samec, který vpustí více spermií do samice, by měl mít větší šanci, že jeho poselství dosáhne úspěchu. Tedy v duchu hesla: „Čím více lístků si samec koupí, tím má větší šanci, že vyhraje fertilizaci“. Jenže ono to v praxi neplatí. A nejen kvůli samici, jak zjistila Rebecca Deanová, ale i díky samčímu chování, které je také promyšlenější, než se zdálo. Se spermiemi je to tak trochu jako na trhu s nemovitostmi. Jsou také drahocenou záležitostí, protože na jejich tvorbu bylo třeba vydat energii a mnohdy jich také není dostatek pro všechny. Proto je samci rozdávají promyšleně. Pizzari sledoval neochočené kohouty a měřil, jak uvoňují spermie při různě volených scénářích. Mezi jeho pokusy měli kohouti vždy dvoudenní pohlavní abstinenci. Aby se do děje nepřenášel stres z přítomnosti lidí, slepice se pohybovaly volně a byly jen opatřeny postrojem se speciálním zařízením - kondomem na lapání ejakulátu. To umožnilo po každém kohoutím skoku spočítat množství spermií.
Soudilo se, že samci mají přímočarou jednoduchou reprodukční strategii - snahu pářit se s co možná největším počtem samic a že limitem jsou jen fyziologické bariéry. Pokus ukázal, že to je složitější. Přítomnost jiných kohoutů zvyšovala množství uvolněných spermií. Toto navýšení ale neplatí za všech okolností. Závisí na hierarchickém postavení kohouta. Zatímco dominantní jedinci navyšovali počet spermií i v případech, kdy se na scéně vyskytovalo několik dalších kohoutů, méně dominantní byli co do množství ejakulátu štědří jen v případě, když se na scéně pohyboval jeden další sok. Pokud se ale stalo, že v dohledu bylo čumilů více, pak kohouti z nižší společenské kasty jakoby „svěsili hlavu“. Vykonali co se očekávalo, ale spermie si schovali pro jiné příležitosti.
V souvislosti s novými poznatky Deanové to vypadá, jakoby kohouti prohlédli praktiky svých družek a neplýtvali něčím, čeho se partnerka stejně později asi zbaví. Kohouti jsou už takoví, své nové partnerky „obdarovávají“ štědřeji, ale také si pečlivě hlídají kvalitu soků v dohledu. Zdaleka nejsou tak hloupí, jak si o nich jejich slepice myslí. Ostatně i jejich praktiky s antikoncepcí zřejmě prokoukli a adekvátně na ně odpovídají. Tam, kde o budoucím otcovstvím zapochybují, spermiemi výrazně šetří. Asi to nelze komentovat jinak, než že cesty evoluce jsou nevyzpytatelné a že její chodníčky nám připraví nejedno další překvapení.
Prameny: Oxford University
Komentář Osla: Budou li za Lamanšským průlivem bádat stejně intenzivně dál, mají šanci přijít i na to, co bylo dříve – zda vejce, nebo slepice. Momentálně to vypadá spíš na kohouta.