Jak jistě odkývne každý, kdo viděl Zemi z vesmíru, naše planeta je planetou oceánu. Vody světového oceánu zabírají kolem 71 procent našeho povrchu. Veškerá souš je oproti oceánu jenom takový velmi chudý příbuzný a to má ještě štěstí, že zrovna teď je Země v okovech potměšilých cyklů ledových dob a tak souše vykukuje víc, než tomu v průběhu historie bývá zvykem. Pokud jde ale o biodiverzitu, tak je to kupodivu přesně naopak. Navzdory všem poučkám obývá mnohem méně rozlehlou souš cca 75-85 procent všech druhů organizmů. Přechod mezi mořským a suchozemským prostředím je z pohledu pestrosti přírody, přes veškeré korálové útesy a podobné oázy v mořské pustině, opravdu dramatický. Proč to tak asi je?
Minimálně z části může být vinno zřetelně homogenní prostředí velké většiny slaných vod, které na první pohled přeje evolučním procesům méně, než pestrá mozaika louží, bažin, řek a jezer. Podle všeho to ale jako vysvětlení nestačí, stejně jako meditování o rozdílech v čisté primární produkci těchto prostředí. Ve snaze poodkrýt odpovědi na tento zajímavý ekologický problém se Greta Carrete Vega a její kolega John J. Wiens ze Stony Brook University blíže podívali na velikou skupinu paprskoploutvých ryb (Actinopterygi). Určitě to nebude náhoda, právě paprskoploutvé ryby samy o sobě představují více než polovinu žijících druhů obratlovců a zároveň jsou výhradně vodní skupinou. Mimo to mají za sebou velkolepou historii. Paleontologové dnes považují za nejstarší druh této linie fosilii Andreolepis hedei ze svrchního siluru severovýchodní Evropy. Od doby, kdy se tahle nepatrná rybička proháněla po Zemi, vytvořily paprskoploutvé ryby takové výstřednosti jako nafouklé měsíčníky nebo přízračné hlístouny. Vega s Wiensem prohnali skrz počítače spousty dat o žijících paprskoploutvých i o jejich fosilních příbuzných. Z molekulárních dat, údajů o výskytu prakticky všech dnešních ryb a fosilií se jim nakonec vylouply fylogenetické stromy, z nichž je leccos vidět.
Badatelé tak na tvrdých datech potvrdili dlouholeté tušení odborníků, totiž že ve sladkých vodách žije o něco málo víc druhů paprskoploutvých ryb (15 150), než ve všech mořích a oceánech (14 740) a to navzdory mnohem většímu objemu slané vody na Zemi. To je samozřejmě velmi zvláštní, především ve světle závislosti počtu druhů na velikosti území, které mají k dispozici. Dokonce to vypadá, že prakticky všichni dnes žijící mořští paprskoploutví vlastně pocházejí ze sladkovodních předků. Je pozoruhodné, že podobně jsou na tom i mnohé další nápadné skupiny mořských obratlovců. Dejme tomu plesiosauři, ichtyosauři, mesosauři anebo v dnešních oceánech kytovci jsou vesměs potomci značně suchozemských tvorů. Vega a Wiens to považují za stopu něčeho velmi ošklivého, například krutého vymírání v dávných oceánech, snad v souvislosti s některým velkým vymíráním, kterých známe v historii celou řadu. Mořské skupiny to mohly schytat víc, nežli ty sladkovodní anebo se také mohly jenom z velkého vymírání pomaleji zotavovat.
Pestré, ale na diverzitu sladkých vod to nestačí:
(Kredit: BBC)
Prameny:
Proceedings of the Royal Society B online 8.2. 2012, Wikipedia (Actinopterygii)