Není to tak dávno, co nám antropologové u slova hominid vytvářeli představu shrbeného neandertálce s oštěpem, případně opočlověka žijícího kdesi na Jávě. Pak v tom udělali zmatek psychologové a etologové s jejich testy na uvědomování si vlastní osobnosti, používání nástrojů, analytické myšlení a praktikování ventro-ventrální (tváří v tvář) kopulace. Jakmile se přidali molekulární genetici, rázem se šimpanzi s gorilami ocitli v podčeledi hominidů. Později se to zase kapánek zkomplikovalo zjištěním, že si moc blízcí nejsou, protože gorila má k šimpanzům dál, než šimpanz k člověku. A protože orangutani úspěšně procházeli zrcadlovým testem a gorily ne, vyřešilo se to včleněním do hominidů podčeledi orangutani. Dnes to máme všechno ve škatulce hominidé a z žijících druhů sem řadíme kromě sebe samých ještě šimpanze, gorily a orangutany.

 

nadčeleď: hominoidi
čeleď: hominidé
podčeleď: orangutani
rod: orangutan
podčeleď: homidi
rod: gorila
rod: šimpanz
rod: člověk

 

První zmínka o „hrubých lidech, jejichž těla byla zarostlá“, pochází z expedice Hannóna Mořeplavce. Tento kartáginský cestovatel pátého století před Kristem se do dějin zapsal průzkumnou plavbou podél afrického pobřeží, při níž zavítal i do oblasti Sierry Leone. Najatí průvodci tamním „chlupatým ženám“ říkali gorily a nějak jim to od té doby zůstalo. Zatímco v přírodě dorůstají výšky 150 cm a hmotnosti 150 kg, v zoologických zahradách neskonale tloustnou a často váží dvojnásobek. I s jejich přirozenou hmotností se toho moc naběhat nedá, a tak žijí téměř usedlým životem. Na stromech se pohybují opatrným ručkováním, po zemi na kratší vzdálenosti chodí po zadních a na o kapánek delší delší přesuny se vydávají po čtyřech.  Při chůzi se neopírají o dlaně rukou, nýbrž o prostřední články prstů, přičemž dlaň mají mírně sevřenou. Říká se tomu kotníkochodectví. Praktikují ho pouze gorily a šimpanzi. Podobně jako je tomu u nás, i ony mají jedinečné otisky prstů, tvoří skupiny podobné rodinám, v nichž panují silná sociální pouta. Dožívají se padesáti až šedesáti let. Pro jejich důvěřivou povahu není těžké je ulovit. Zatímco dříve se gorilím masem příležitostně živili jen domorodci, teď se z něho stala módní záležitost a „bushmeat“ se prodává i ve městech v zámoří. Podle červeného seznamu IUCN jde o již o kriticky ohrožený druh.

 

 

Aylwyn Scally, první autor studie z  britského Wellcome Trust Sanger Institute, říká, že k pokusům žádné zvíře nebylo utraceno ani odchyceno. Genetický materiál (DNA) odebrali ze samice jménem Kamilah, kterou chovají v zoologické zahradě v San Diegu. Je příslušnicí jednoho ze dvou druhů goril dříve označovaných jako gorila nížinná, podle nové terminologie - západní. Přečtením jejího  genomu vědci poprvé mohli porovnat všechny čtyři žijící rody hominidů a rekonstruovat jejich evoluční cestičky. Gorilí geny podaly svědectví o minulosti, kdy se oddělovali předkové nás a našich nejbližších evolučních bratranců.
 

Tým šedesáti tří vědců se přes rok mořil a prozkoumával více než 11 000 genů v lidské, šimpanzí a gorilí DNA, aby nakonec potvrdil, co již nějaký ten pátek víme, že jsme si se šimpanzi geneticky nejblíže. Překvapením ale je, že máme v DNA celou řadu oblastí, kde naše podobnost se šimpanzy neplatí. Zhruba 15 % lidského genomu má blíže ke gorilám. Podobně ale i 15 % genomu šimpanze má zase blíže ke gorile než k nám. Geneticky jsme všichni poněkud více, ale nerovnoměrně, provázanější, než jsme si mysleli. Ve třiceti procentech genomu jsou gorily blíže lidem a šimpanzům, než jsou sami mezi sebou. To je tím, že lidé v minulosti prošli mnohem užším hrdlem láhve, než gorily. Měli jsme takříkajíc "na kahánku". Funkční gorilí geny, například kódující nějaký protein, kterých posuzovali asi 500, svědčí o právě probíhající tvrdé selekci a o pokračujícím a rychle probíhajícím evolučním procesu. S nadsázkou lze říci, že se nám gorily mění před očima :)

 

Možná ten největší poznatek se týká smyslů. Pravdou je, že u všech tří druhů geny související se smyslovým vnímáním, především sluchem a příslušnou oblastí mozku, zaznamenaly zvláště rychlý vývoj. Největším kalupem probíhal u nás a goril. U těch došlo k mnoha paralelním změnám, které jakoby z oka vypadly těm člověčím, včetně těch spjatých s vývojem sluchu. Dosud jsme si mysleli, že pány tvorstva z nás udělaly právě geny související se sluchem a mozkové oblasti vnímající řeč a že to vše šlo ruku v ruce s vývojem jazyka. Když se ale nyní zjistilo, že u goril se geny pro sluch a mozek vyvíjely stejně rychle jako ty naše, a na jejich řečových dovednostech to žádné následky nezanechalo, budeme muset pošramocenou teorii nahradit nějakou lepší.

 

Pitvání se v genomech dalo také odpověď na otázku, kdy jsme se s gorilami jako druh rozešli. Podle výpočtů nárůstu mutačních změn se to událo před deseti miliony let. Protože vědci kromě genomu samice Kamilah přečetli i velké kusy genomů (s funkčními geny) dalších tří goril, mohli zjišťovat jak to bylo s rozkmotřením gorily západní (horské) s východní (nížinnou). Intimněji se tyto dva druhy přestaly stýkat někdy před milionem let. Neproběhlo to ale jednorázově, ale jakoby se pokoušely několikrát o smír. Nakonec ale jejich přátelení přece jen nevydrželo, rozvod a vznik dvou samostatných druhů se uskutečnil. Dnes východní gorily žijí jen v pohoří Virunga ve výškách dvou až čtyř tisíc metrů nad mořem. Západní zase v hustých lesích a mokřinách při mořské hladině.

Evoluční rozchody trvající delší dobu, k jakému došlo u goril, nejsou nic neobvyklého. Ten jejich v mnohém připomíná rozdělení šimpanzů a bonobů a konec konců i ten náš s neandertálci. I když jsme s gorilami z pohledu genetiky z 99 % stejní, našemu druhu se daří o sto procent radostněji. Osídlili jsme prakticky každý kout Země, zatímco gorily živoří jen v několika izolovaných populacích v tropických a subtropických pralesích. Mají k dispozici jen několik málo procent rozlohy Afriky. Jejich osud prognózují vědci černě. Praxe ale ukazuje, že se mohou mýlit. Možná proto, že jejich teoretické dedukce vycházejí z vyšetření jediné samice z Afriky, která je navíc léta vězněna v americké zoo. Ty evropské gorily vykazují mnohem větší adaptibilitu a růst, například slovensko-český pentaklon.

 

VIDEO: Gorila s vámi zamete, když budete zlobit.

 

 

Prameny:   Sanger Institute
Nature  DOI: 10.1038/nature10842
www.mandor.sk