Jak dobývat vesmír a nebýt při tom omezován nedostatkem času? Jedním z rafinovaných triků, které může nadšený dobyvatel vesmíru použít, je nasazení autonomních sebereplikujících se sond. Tomuto konceptu se shodou okolností říká Von Neumannovy sondy, i když matematik a fyzik maďarského původu John von Neumann jenom rozvíjel myšlenku sebereplikujících se strojů a na sebereplikujících se sondách nepracoval. Von Neumannovy sondy fungují vcelku prostě. Jsou to průzkumníci, kteří po dlouhém letu dorazí do nové hvězdné soustavy, sesbírají nějaká data, pošlou je svým tvůrcům a pak z místních materiálů postaví vlastní kopie, co se rozletí k dalších hvězdám. Použila už nějaká vesmírná civilizace tenhle trik?
Arwen Nicholson a Duncan H. Forgan z University v Edinburghu se již dříve zabývali pohybem průzkumných sond. Propočítali, že by se sondy velikosti našich Voyagerů mohly slušně rychle pohybovat s využitím gravitačního praku hvězd v Mléčné dráze. Gravitační praky už ostatně s oblibou používáme ve Sluneční soustavě, jako když NASA vypouštěla sondy Voyager 1 a 2. Sonda proletí gravitační polem planety anebo Slunce a to ji popožene požadovaným směrem. Nicholsonová a Forgan usuzují, že by se stejným způsobem mohly urychlovat i mezihvězdné sondy.
Badatelé teď své úvahy rozšířili a do svých počítačových modelů zahrnuli nich právě koncept sebereplikujících se sond. Zajímalo je, co se stane, jestli jejich sondy poletující Galaxií budou Von Neumannovy sondy, které se replikují z základního stavebního materiálu vesmíru – hvězdného prachu a plynu. Ve všech modelech, které si Nicholsonová a Forgan přehrávali, použití sebereplikujících se sond zásadním způsobem zkrátilo čas potřebný k prozkoumání celé galaxie. Kdyby takové sondy cestovaly jednou desetinou rychlosti světla, tak by průzkum Mléčné dráhy stihly za poměrně slušných 10 milionů let.
10 milionů let, to není v životě naší Galaxie a ohromného množství hvězdných systémů, které obsahuje, skoro vůbec nic. Je to jenom zlomek času, které mají hvězdy podobné Slunci a jejich planety k dispozici. Pak se ale opět vynořuje neblahý Fermiho paradox, který lze shrnout do jediné věty: „Kde sakra všichni jsou“? V Mléčné dráze by měly být civilizace a zatím to vypadá, že nejsou. Proč ještě nejsme členy Spojené federace planet? Pokud není v myšlence Von Neumannových sond nějaký háček a pokud si nebudeme nadutě myslet, že tohle může napadnout jenom nás, tak by Mléčná dráha měla být prolezlá autonomními sondami.
Podle Nicholsonové a Forgana buď během posledních pár milionů let nevznikla civilizace schopná vypouštět sebereplikující se sondy, což by bylo to nejjednodušší vysvětlení, anebo jsou sondy tak technicky vyspělé, že je nedokážeme detekovat. Další možností prý je, že je zlomyslní tvůrci naprogramovali, aby si sondy podle určitého klíče vybíraly, komu dovolí, aby je objevil. Forgan se teď na Twitteru rozčiloval, že s kolegyní nevěří na maskované mimozemské sondy kolem Země. Když se to tak ale vezme, neveselé jsou všechny uvedené možnosti.
Literatura
International Journal of Astrobiology online 3.7. 2013, arXiv:1307.1648, Wikipedia (Self-replicating spacecraft, Fermi paradox).