O.S.E.L. - Maniodepresivní kmenové buňky
 Maniodepresivní kmenové buňky
Nervové buňky vypěstované z kůže maniodepresivních pacientů mohou pomoci odhalit příčiny této těžko uchopitelné psychiatrické poruchy.


 

Německý psycholog Emil Kraeplin byl první, kdo začal rozlišovat mezi manio depresivní poruchou a schizofrenií (demencí praecox). (Foto: Schulz, Carl, 1831-1884), Wikipedia )

Diagnóza
Bipolární afektivní porucha (nebo též dříve maniodepresivní psychóza) postihuje přibližně dva lidi ze sta a navenek se projevuje střídáním depresivních stavů se stavy zvýšené aktivity a nabuzenosti. Lidé s touto diagnózou žijí jako na houpačce - buďto paralyzovaní depresí nebo hyperaktivní a iracionální v manické fázi. Život nic moc, a to jak pro pacienty samotné, tak pro jejich okolí. Své si určitě užila i Stella Zázvorková, když žila s Milošem Kopeckým, asi nejznámějším českým maniodepresivním pacientem.


Stanovit správnou diagnózu v tomto případě může trvat měsíce i roky a ještě déle může trvat, než se metodou pokusu a omylu dojde i ke správné kombinaci medikamentů, které pacientovi umožní žít jakž takž  vyrovnaný život. Nezbytná je i psychoterapie, která pacitenta naučí rozpoznat nastupující fázi a adekvátně na ni reagovat.


Paleta léků, ze kterých lze namíchat ten nejvhodnější koktejl, je celkem široká, přičemž ty základní pracují s ionty lithia, které jsou schopné při nervové komunikaci tlumit signální cesty vápníku.


V

K. Sue O’Shea,
ředitelka Centra pro
výzkum kmenových buněk
University of Michigan

ýzkum
Třebaže je bipolární porucha do značné míry dědičná, doposud se nepodařilo její viníky v naší genetické výbavě vypátrat. Má se za to, že jde o souhru vícero různých genetických mutací doprovázených vlivy z okolního prostředí, které u pacientů přibližně kolem dvacátého roku věku začnou vyvolávat známé příznaky.


Pátrání po příčinách poruchy není jednoduché. Výzkum lze provádět pouze na již diagnostikovaných pacientech. Ti ale nebývají přiliš nakloněni dárcovství živé mozkové tkáně, která by umožnila zjistit, co se jim v hlavách vlastně děje. Není k dispozici ani zvířecí model, protože tato diagnóza není nijak geneticky ani somaticky specifická.


Chytře na to šel tým vedený Sue O’Shea z University of Michigan in Ann Arbor. Z kožních buněk diagnostikovaných pacientů vytvořili indukované pluripotentní kmenové buňky (iPSC), které následně přiměli k vytvoření nervové tkáně.


Nedávno publikovaná studie pracovala se vzorky 22 diagnostikovaných pacientů a 10 zdravých dobrovolníků. Cílem pokusu bylo identifikovat rozdíly v expresi genů v různých fázích kultivace vzorků a vlastně tak dokumentovat embryonální vývoj zdravého a nemocného mozku.


O’Shea byla překvapena zjištěním, že neurony bipolárných pacientů rostly prokazatelně jinak, než neurony z kontrolní skupiny. „Maniodepresivní“ neurony při svém růstu mimo jiné aktivovaly více genů spojených se signalizačními kanály vápníku. Ovlivňování této mezibuněčné komunikace může narušit zdravou mozkovou aktivitu a již dříve bylo prokázáno, že právě zde může ležet jedna z příčin vzniku chorob jako je bipolární porucha.

 

Zvětšit obrázek
V bipolární poruše hrají neblahou roli i některé gny, pošlou nervovové buňky do míst v mozku, kde by správně neměly být.


Zhruba po dvanáctém týdnu kultivace začaly neurony spontánně „komunikovat“, takže bylo možné ověřit vliv již zmiňovaných iontů lithia. Ukázalo se, že ošetření „bipolárního“ vzorku lithiem má daleko větší tlumící účinek, než ošetření kontrolního vzorku a navrací tak komunikaci do normálních hodnot.


Správná buňka, špatné místo
Výzkum též odhalil geny ovlivňující nervovou aktivitu, které dosud nebyly spojovány s bipolární poruchou. Některé z těchto genů poslaly nervovou buňku do míst v mozku, kde by správně neměla být. Buňka dejme tomu šedé kůry mozkové by se pak měla chovat jako buňka úplně jiné části mozku.


Tato genetická vodítka mohou pomoci odhalit, proč jsou někteří lidé náchylní k rozvoji této diagnózy a jiní ne. Spouštěcí mechanizmus nicméně odhalen nebyl.


Závěrem
Tento způsob zkoumání nervových chorob lze aplikovat nejen na bipolární poruchu, ale vlastně na všechny syndromy, kde se očekává vliv dědičnosti. Od schizofrenie až po Alzheimera. 


Teoreticky je možné na kultivovaných vzorcích nalézt i vhodné kandidáty na medikaci pro konkrétní pacienty. I čtyři měsíce čekání na výsledky mohou být lepší než dva roky tápání. Nakonec jde ale o peníze jako vždy až na prvním místě, takže my obyčejní smrtelníci se můžeme opět pouze zasnít...

...Třeba někdo v budoucnu dá dohromady genetické markery a kombinace léků, takže by stačil profil vybraných genů a nemuselo by se čekat vůbec.


Zdroje:
https://www.nature.com/tp/journal/v4/n3/full/tp201412a.html
https://www.helpguide.org/mental/bipolar_disorder_diagnosis_treatment.htm
https://en.wikipedia.org/wiki/Treatment_of_bipolar_disorder

 


Autor: Jan Zikmund
Datum:27.03.2014 01:38