Je to uchvacující představa. Galaxie, nezměrné hejno hvězd, které majestátně krouží kolem temné a supermasivní černé díry, sedící v samotné středu. A ta díra váží jako miliony, dokonce miliardy Sluncí. Už jenom pomyšlení na takové monstrum zrychlí tep a orosí čelo. Co když ale v galaktických jádrech nejsou černé díry požírající hmotu, ale ještě podivuhodnější červí díry, které by mohly být průchozí, na nějaké jiné, nejspíš hodně vzdálené místo?
Zní to samozřejmě šíleně. Ale astrofyzika není pro slabé povahy. Přesně s takovým nápadem totiž nedávno přišli Zilong Li a Cosimo Bambi z šanghajské Univerzity Fudan. Cosimo Bambi se přitom nedávno objevil u nás, na nedávné mezinárodní astrofyzikální konferenci Prague Synergy 2013, pořádné Ústavem fyziky FPF SU. V rukopisu, který se objevil na serveru arXiv badatelé tvrdí, že mnoho supermasivních černých děr v srdci galaxií jsou ve skutečnosti červí díry. Zároveň sympaticky navrhují, že to brzy bude možné ověřit anebo vyvrátit s jedním chystaným astronomickým zařízením v Chile.
V roce 1974 jsme objevili veliký a oslnivý zdroj rádiových vln Sagittarius A* (Sgr A*) ze souhvězdí Střelce, který působil dojmem, že je hodně blízko předpokládaného středu Mléčné dráhy. Vědci časem dospěli k přesvědčení, že Sagittarius A* je vlastně supermasivní černou dírou, která představuje samotný střed naší Galaxie. Nemůžeme ho sice pozorovat přímo s velkým rozlišením, protože je obklopený zmatkem galaktického jádra, ale o jeho povaze hodně vypovídá chování objektů, které jsou v těsné blízkosti Sagittarius A*. Podle všeho je nesmírně hmotný (váží kolem 4 milionů Sluncí) a zároveň hodně malý a tedy i proklatě hustý. Takže podle toho, co o vesmíru víme, to může být jedině supermasivní černá díra.
Anebo taky červí díra. Červí díry se mrskají v rovnicích obecné relativity jako úhoři a dráždí naši představivost. Teoreticky mohou spojovat vzdálené kouty vesmíru anebo i různé vesmíry mnohovesmíru mezi sebou. Zatím je ale nikdo nenašel, i když nějaké snahy v tomto směru byly. Li s Bambim jsou přesvědčeni, že ve skutečnosti máme červí díry v mnoha galaktických jádrech a že pro to existuje doklady. Například, oblaky plazmy, které obíhají supermasivní černou díru a červí díry, by se měly lišit. Červí díra by totiž byla ještě mnohem menší. Červí díry by také vysvětlily záhadu, která se pojí s dávnými galaxiemi velmi mladého vesmíru. I ty totiž vypadají, jako by měly supermasivní černou díru. Jak by ale mohly tak velké černé díry vzniknout tak brzo po Velké třesku? Tady každopádně něco nehraje. Možných vysvětlení je samozřejmě víc. Pokud jde o červí díry, tak tam problém s časem odpadá. Podle teorie by prý takové červí díry vznikly bezprostředně po Velkém třesku.
Podobně napínavých spekulací se ve fyzice objevuje spousta a jsou kořením popularizace vědy pro labužníky. V tomhle případě je to ale ještě pikantnější, protože se rýsuje možnost úvahy o červích děrách v galaktických jádrech v dohledné době ověřit anebo nemilosrdně vyvrátit. Na soustavě dalekohledů Very Large Telescope (VLT) chilské observatoře Paranal totiž pro astronomický interferometr (VLTI) intenzivně připravují blízce infračervené zařízení GRAVITY podporované adaptivní optikou, pro velmi přesnou astrometrii a interferometrii. S GRAVITY by mělo být vidět, jak je objekt v srdci Mléčné dráhy vlastně velký a mělo by tím pádem být možné odhadnout, jestli je to černá nebo červí díra. Za pár let snad bude jasno.
Cosimo Bambi: Testing the nature of astrophysical black hole candidates Kredit: Ústav fyziky FPF SU.
Literatura
PhysOrg 30. 5. 2014, arXiv:1405.1883, Wikipedia (Sagittarius A*, Very Large Telescope).