DNA je podle všeho velmi nezdolný nosič dat. Nedávno se ukázalo, že DNA natřená na vnější plášť rakety přežije start, odlet do vesmíru, návrat do atmosféry i závěrečné přistání na Zemi. Takové je poučení z experimentu DARE (DNA atmospheric re-entry experiment), který prý povstal ze spontánního nápadu Cory Thiel a šéfa výzkumu Olivera Ullricha z Curyšské univerzity.
Thielová, Ullrich a jejich kolegové připravovali experimenty pro sondážní raketu (sounding rocket) výzkumné mise TEXUS-49. Jejich cílem původně bylo studovat roli gravitace v ovládání činnosti genů v lidských buňkách, pomocí dálkově řízeného vybavení uvnitř nákladového prostoru rakety. Pro podobné experimenty stačí, když jsou zkoumané vzorky mimo pozemskou tíži na pár minut, k čemuž dobře poslouží suborbitální rakety, jako byla právě ta v misi TEXUS-49. Vědce ale během příprav napadlo, že by mohli vyzkoušet, jak obstojí DNA natřená na vnější plášť rakety.
Mise TEXUS-49 se odehrála v březnu 2011, kdy raketa odstartovala z kosmické střediska Esrange Space Center, ležícího za polárním kruhem ve švédské Kiruně. Thieolová, Ullrich a spol. použili umělé DNA plazmidy, tedy kruhové řetězce DNA, které obsahovaly fluorescenční značku, zeleně fluoreskující protein EFGP (Enhanced Green Fluorescent Protein), a umístili je na různých místech povrchu rakety mise TEXUS-49.
Teploměry instalované uvnitř návratového modulu naměřily během 780 sekund dlouhého letu dvě teplotní maxima, 118 a 130 °C. Na vnějším plášti rakety přitom teploty podle odhadů přesáhly 1000 °C. Vědci ihned po přistání návratové části rakety prozkoumali vzorky plazmidů a zjistili, že plazmidy přetrvaly na všech místech, kde je natřeli na vnější plášť rakety. V následujících detailních analýzách přišli na to, že si až 35 procent použité DNA kompletně udrželo svoji biologickou funkci. Jinak řečeno, významná část plazmidů po kosmickém letu na plášti rakety fungovala, jako by se nechumelilo a mohla předat genetickou informaci do bakteriálních buněk.
Thielová se přiznala, že to vůbec nečekala. Prý je úplně šokovalo, kolik našli nepoškozené a funkční DNA po suborbitálním vesmírném letu. Jak se zdá, DNA obsahující smysluplnou genetickou informaci může přežít i poměrně brutální zacházení. Po výsledcích Thielové, Ullricha a spol., které nedávno uveřejnil online časopis PLoS ONE, jistě nadšeně sáhnou příznivci panspermií a podobných hypotéz, které podezřívají pozemský život z mimozemského původu. ´Velmi zajímavá je i skromnější představa, podle níž život vznikl na Zemi a mohl se šířit vesmírným prostorem na další kosmická tělesa Sluneční soustavy, když je DNA tak odolná.
Odolná DNA je špatnou zprávou pro ochránce neposkvrněnosti cizích planet. Teď bezpochyby propadnou depresi, že jsme navzdory veškeré snaze, která poslední dobou dosahuje až bizarních rozměrů, znečistili Sluneční soustavu našimi průzkumnými sondami kontaminovanými pozemským životem. Jestli to tak je anebo ne se ukáže až při pořádném výzkumu na dotčených vesmírných tělesech. Doufejme jen, že výzkum Thielové, Ullricha a spol. teď kompletně nezablokuje veškerý průzkum povrchu vesmírných těles robotickými sondami.
Video: Mise TEXUS-49. Kredit: DLR.
Literatura
University of Zurich News 26. 11. 2014, PLoS ONE 9: e112979 (online 26. 11. 2014), Wikipedia (Sounding rocket, Esrange).