Hypertenze patří mezi nejčastější onemocnění kardiovaskulárního systému a postihuje již asi 20–30 % populace. Když nepomáhá omezení soli ani diuretika, zažehnáváme krize infuzí a když to nejde, tak aspoň nitroglyceriem v tabletě pod jazyk. Působí prostřednictvím oxidu dusnatého. Ten je signální molekulou, která oznamuje cévám, že je třeba, aby se rozšířily a zabírá spolehlivě. Jenže to tak nejde do bekonečna. Je třeba něco dlouhodobějšího. Oblíbené je předepisování ACE inhibitorů (inhibitory enzymu angiotenzin-konvertázy). Také snížují napětí cévních stěn a jejich výhodou je, že oproti jiným lékům rozšiřujícím cévy, snižují odpor cév, takže v takové míře nedochází ke zpětnovazebné reakci zvané reflexní tachykardie. Při té má tělo snahu snížený tlak kompenzovat zvýšenou srdeční frekvencí, takže tak trochu nula od nuly pojde. Když se stane, že pacientův vysoký tlak nezvládají ani koktejly s blokátory, ať už beta či alfa, nebo začne klasická léčba přinášet víc vedlejších komplikací, než je zdrávo, ukazuje se, že mohou pomoci chirurgové.
Když sympatikus přestane být sympatický
Pro mnohé asi bude překvapením, že do hypertenze často promlouvají ledviny. Když se jim něco přestane líbit, jejich inervace (nervová vlákna sympatiku) začnou pro svojí tkáň zprostředkovaně požadovat větší průtok krve. Srdce takovému žadonění neodolá a zvýší výkon, tlak v cévním systému roste aby překonal odpor zúžených cév. Časem z toho zbytní levá srdeční komora. A to je pouze začátek mnohem horších problémů.
K tomu, aby nám ledviny něco takového vykoledovaly, stačí někdy i málo. Nějaký toxin, nebo chronický zánět. Pořádně namíchnout ledvinu dokáže ale i jen pouhý nedostatek kyslíku. Své o tom ví i astmatici. Mozek se totiž chová jako sobecký jedináček a není ochoten strádat a když plíce nestíhají, zbytek těla sužuje hypoxie.
Nové způsoby léčby dávají těžkým hypertonikům jisté naděje i tehdy, když léky tlak v rozumných mezích udržet nesvedou. Příkladem takového zákroku je renální denervace. Výstižně jí popsal Petr Janda v „Jasné zprávě“. I zde se ledvinovému telefonu v podstatě ustřihne šňůra. Vyřazení nervových pletenců z provozu je pochopitelně záležitostí nevratnou a je to tak trochu vyhánění čerta ďáblem. Ono toho ale v případech, kdy pacientovi hrozí to, čemu se pak říká syndrom náhlé srdeční smrti, toho moc na výběr nebývá.
Pro drastické ničení nervů ledviny lékaři mají libozvučný výraz „ablace“. Provádí se speciálním katetrem, který se zavede do ledvinné tepny a pak se zmáčkne tlačítko. Hrot katetru začne vydávat radiofrekvenční pulsy. Pokud v tom čase obsluha nezapomene s katetrem pohybovat a s počtem pulsů to nepřežene, tepelný šok spálí jen nervy ale cévní stěnu „nepropálí“. Zda se dílo podařilo, ukáže až čas, někdy v průběhu měsíce, nebo i později by tlak měl klesnout. Pokud se tak stane, je to natrvalo.
I tato metoda má své „ale“. Například to, že ne u každého zabere. A to nejspíš vedlo devatenáctičlenný tým Angličanů z Queen Mary University of London, aby vyzkoušeli ještě něco dalšího. Napadlo je to při operacích prováděných za jiným účelem, když po provedení krevního obchvatu, klesl pacientům krevní tlak. Nyní tato zkušenost vyústila v pokus záměrně to využít k řešení nezvladatelné hypertenze. Principem je propojení tepny a žíly na dolní končetině v místě třísla. Získané výsledky při tomto způsobu ovlivnění vysokého krevního tlaku jsou natolik slibné, že o nich píše nejnovější číslo prestižního časopisu pro chirurgy Lancet (skalpel).
Představa řezničiny se stříkající krví je u tohoto zákroku zcela mimo. Firma ROX Medical pro operatéry vyvinula udělátko, které pojmenovala „Coupler“. Je to svorka z kovu s tvarovou pamětí, která propojení cév zajistí. Velikostně i tvarem tak trochu připomíná kancelářskou svorku a zavádí se katetrem. Proto k výkonu stačí jen malá incize v horní části vnitřního stehna. Zákrok se provádí při lokální anestézi.
Podobně, jako u denervace, se i k anastomózní svorce bude přistupovat nejspíš až v nouzi nejvyšší. Na rozdíl od renální denervace má svorkování hned několik výhod. Léčebný efekt nastupuje okamžitě. A jak se již ukázalo, zabírá i u těch nešťastníků, kterým ani denervace nepomohla. Bonusem je, že zákrok je reverzibilní.
Ověření nové metody zatím proběhlo jen v pokusu s 83 pacienty. Podílela se na něm dvě evropská centra excelence specializovaná na léčbu hypertenze. U všech pacientů zařazených do studie vysoký krevní tlak odolával nejméně třem typům medikamentózní léčby. Náhodným výběrem svorky aplikovali 44 osobám. Ostatní se léčili klasicky a sloužili jako kontrola. V řeči čísel vše dopadlo následovně:
Systolický krevní tlak u skopiny se zavedenou arterio-venózní spojkou klesl v průměru o 26,9 mm Hg (SD 23 ,9). U kontrolní skupiny po aplikaci léků klesl jen o 3,7 mm Hg. Průměrný systolický tlak měřený následně ambulantně, spadl o 13,5 mm Hg. U kontrol jen 0,5 mm Hg.
Všichni pacienti s ROX spojkou si hned po výkonu pochvalovali, že se jim výrazně od dřívějších potíží ulevilo. Nešlo jen o subjektivní pocit zlepšení. Pacienty s anastomózou, po sledované období představující půl roku, komplikace spojené s hospitalizací v důsledku krizí s vysokým krevním tlakem nepostihly, což u těch v kontrole a léčených klasicky, říci nešlo.
Jako všechny léčby i zavedení spojky má vedlejší účinky. Asi třetině pacientů (29 %) začaly otékat nohy. Ve všech případech se tento problém ale podařilo vyřešit dodatečným zavedením žilního stentu. Zdá se, že nová metoda by některým nemocným s nezvladatelnou hypertenzí mohla dát novou šanci, kterou jim zatím jiná léčba schopna dát není. Než si ale zákrok najde cestu do běžné klinické praxe, bude podroben ještě dalšímu pečlivému prověření. To by ale už nemuselo trvat dlouho, mezinárodní registrace „svorkovací techniky“ již byla zahájena.
Literatura
Central arteriovenous anastomosis for the treatment of patients with uncontrolled hypertension. Melvin D Lobo, et al., Lancet online: 22 January 2015, DOI: https://dx.doi.org/10.1016/S0140-6736(14)62053-5
ROX https://www.roxmedical.com/the-rox-solution/solution-overview/