Ornitology z Centra pro makroekologií a klima na univerzitě v Kodani popadla zlomyslnost. Pochytali jedenáct dospělých kukaček a pak je v autě, bez možnosti výhledu z okna, provezli Německem, Belgií a Francií až do Španělska. A kdyby jen to. Ptáky nepustili hned za hranicemi, ale jeli dál přes Pyreneje a Iberské pohoří, Kastilské pohoří, Toledské hory až za Sierra Morena. Volnost jim dopřáli až nedaleko Sevilly.
Výlet ptákům načasovali na dobu, kdy na ně přicházejí jejich choutky každoročního cestování na jih. Jediné, co jim v cizině bez známých orientačních bodů a více než tisíc kilometrů od domova dali do baťůžku na cestu, bylo pět gramů zátěže s trčícím drátem. Navzdory obtěžkání si ptáci poradili a vedli si skvěle. Jak se záhy ukázalo, každá kukačka si zvolila svou vlastní cestu. Jakoby směřovaly k určitým dílčím cílům, které na svých obvyklých trasách mají. Vědci jejich rozhodování se „co teď a kam dál“, nepovažují za náhodu. Individuální a flexibilní výběr trasy připisují schopnosti zvažovat výhody a nevýhody různých variantních řešení. Myslí si, že do volby zvolené trasy mluví zdravotní stav, věk, zkušenosti a nejspíš i kukaččí osobnostní rys.
Vědci už před tímto pokusem dánským kukačkám jejich migrační trasy jednou sledovali. Tehdy Dánky nikam za hranice neunášely, jen jim na cestu přilepili telemetrické zařízení. To vydávalo svědectví, jak podzimní tuláctví oplývá řadou „mezipřistání“ s různě dlouhým zdržením. I když migrantky rajzovaly po celé Evropě, tak měly několik orientačních oblastí. Jakési plošně rozplizlé majáky, které je něčím lákaly. Ty, nám zatím z neznámého důvodu, se při svých cestách snaží nevynechat. Tím prvním jejich „hotspotem“ je oblast Polska, druhým Balkán, třetí je pak až v Africe v Čadu. Těmito „kontrolními stanovišti“ procházejí kukačky rády, než zakončí své putování v místech zaslíbených. Jejich vnitřní nepokoj ustává až v lokalitách v okolí Konžské Kinshasy, Kamerunu, Gabonu a na severu Angoly.
Již z prvního loňského pokusu bylo známo, že kukačky létají do Afriky linkou přes Polsko, Česko, Slovensko, tedy vesměs přes Balkán. Proto je tentokrát výzkumníci naschvál odvezli až na samý jih Španělska. To aby byly co nejdál od svých obvyklých tras. Pravdou ale je, že to odtamtud zase měly jen skok do Maroka a byly svému vysněnému cíli mnohem blíže.
A jak pokus kukaččích přesídlenců dopadl?
Z celkových jedenácti si to jeden pták, místo na Gibraltar, nabral směr Polárka a štrádoval zpátky domů, do Dánska. Až před cílem si to rozmyslel a zatočil k prvnímu z orientačních „hotspotů“. Za ten vědci považují zmíněné Polsko. Tam už jakoby se „našel“ a začal sledovat správnou trasu na jih až do Afriky. Druhý z ptáků se vydal východním směrem rovnou do druhého z orientačních uzlů – na Balkán. Odtud pak také zahnul jižně na klasickou jižní trasu. Třetího z ptáků vedly jeho toulavé boty novým jižnějším směrem až do Čadu. Odtud se pak vydal do kukaččích zaslíbených lokalit. Za ty se považují hlavně místa v Demokratické rep. Kongo. Tam také tři další ptáci zvolili nejkratší z možných cest, jen to bylo s mezipřistáními a poflakováním se po Nigérii, Kamerunu, Gabonu, Kongu, než je zase popadla toulavá směr sever. Pět ptáků, z těch jedenácti letošních pokusných dobrovolníků, se rozhodlo pokus nedokončit a tížící baťůžek se jim podařilo nějak sundat, pokud je ovšem nepotkalo něco horšího.
|
Trasy kukaček přemístěných z Dánska do Španělska Červené linky ukazují migrační trasy do střední Afriky s dílčími dosaženými cíli. Černé čáry ukazují normální trasu z Dánska do střední Afriky a zpět. Kredit: Mikkel Willemoes |
Podle Mikkela Willemoese, musely kukačky ve Španělsku dobře zvažovat a porovnávat klady a úskalí jednotlivých variant, které se jim nabízely. Je přesvědčen, že výběr souvisel s uvědomění si aktuálního místa. Ptáci podle něj věděli kde jsou a podle vzdáleností k jednotlivým dílčím cílům a zvážení svých fyzických možností, se vydávali některým, pro ně tím nejvhodnějším, z možných směrů. Prý nám nezbývá než si přiznat, že ptačí migrace jsou mnohem sofistikovanějším procesem, než za jaký jsme ho pokládali.
Podle vědců jsou pro studium ptačí navigace právě kukačky tím nejvhodnějším studijním materiálem. Například proto, že kladou vejce do hnízd jiných druhů. Mláďata vyrůstají bez kontaktu s biologickými rodiči i sourozenci. Kukačka proto nemá nikoho, koho by mohla na cestě doprovázet. Létá v noci a sama. Spolehnout se musí jen na svoje intelektuální schopnosti a instinkt.
Možná dánské kukajdy jsou opravdu tak inteligentní a sofistikovaně se rozhodující tvorové, jak to vědcům vyjevila směsice čar na mapě. Co když se ale za jejich individuální strategií skrývá jen jakás, takás přibližná schopnost orientace a jejich trasy jsou do značné míry blouděním? K cestě na opačnou stranu, než na jih, totiž moc inteligence netřeba. Stejně tak k nabrání kurzu na východ, místo kratší cesty na jih. Ostatně, ani při těch klasických trasách vedoucích z Dánska netřeba mozek moc namáhat. Stačí držet jižní směr a o zbytek se již starají převládající větry. A co když ani ty cílové lokality toho nemají se lpěním na tradicích moc společného. Bujnou vegetaci s příhodným mikroklima a prostředím překypujícím hmyzem, jakým okolí řek Nyong, Ogooue, Ngouie a Kongo je, by opouštěl jen tvor bez toho nejmenšího pudu sebezáchovy. Dokonce i s tou oblíbeností konkrétních míst to je dost pofidérní. Spíš to vypadá, že ptáci bezcílně poflakují v místech, které se satelitům zrovna jeví jasně červené, což svědčí o nejbujnější vegetaci.
Literatura
Mikkel Willemoes et al. Flexible navigation response in common cuckoos Cuculus canorus displaced experimentally during migration, Scientific Reports (2015). DOI: 10.1038/srep16402 University of Copenhagen