Rondel není ovšem stavbou ve smyslu budovy, spíše jde o vyčištěné území kruhového tvaru. Prostranství je odděleno od okolí palisádou či příkopem, uprostřed byly občas nalezeny stopy jam a ohnišť. Pozůstatky rondelu bývají poměrně nenápadné, takže jistě známe jen zlomek jejich tehdejšího počtu. To zase asi není při pohledu do minulosti nic výjimečného.
Výklady o tom, k čemu že vlastně rondely byly dobré, se liší. Pokládají se za kultovní místa, spojují se s astronomií, nicméně je fakt, že za takto lze označit skoro cokoliv a projevuje se tím asi i určitá bezradnost („souviselo to se slunovratem“). Ve skutečnosti mohlo jít i třeba o místa, kde se konaly trhy, vedla se jednání, příkopy i palisády se někdy interpretují i jako obranné hradby. Lze kompromisně pokývat hlavou a říct, že jednotlivé způsoby využití se nemusí vylučovat. Petr Květina, Sylvie Květinová a Jaroslav Řídký z Archeologického ústavu AV ale přišli s jinou zajímavou hypotézou: rondely jsou pravěká hřiště.
Představa, že si zde neolitici kopou něčím na způsob tenisáku, je celkem zábavná a tehdejší obyvatelé nám díky ní mohou být mnohem bližší. Podobně jako my vysedáváme u televizí a pozorujeme cizí sportovní výkony, mohli to činit už dávní zemědělci. Není důvod, proč by si sledování nemohli také krátit konzumací piva, které ostatně lidé v mladší době kamenné prokazatelně pili. A že rondelů bylo tolik? No, on nějaký fotbalový stadion najdeme většinou i v úplně zapadlé díře. Někdo na tomhle základě ovšem může nad tehdejšími obyvateli ohrnovat nos, chtěl by vidět hlubokou duchovnost, šamanismus, soulad s přírodou, slunovratové tance, poklekání k Zemi, a ono zatím pivo a koukání na fotbal. Tohle se příznivcům new age asi nebude líbit…
No dobře, hrál se ale tehdy fotbal opravdu? Působí to spíše jako vtip. Na druhé straně, proč by míčové hry neměly mít tradici sahající až do doby kamenné? „Zajímavé je, že většina současných míčových her se dá hrát s balónem o velikosti tenisového míčku, což naznačuje společný původ všech těchto her. To podporuje i skutečnost, že u míčových her se pravidla sice mění ode hry ke hře, ale základní ustanovení zůstávají (např. hrací plocha je jasně vymezena a určuje, kde se může hráč i míč pohybovat, kolik hráčů smí hrát a za jakých podmínek daná strana zvítězí),“ uvádějí autoři celé hypotézy. Známé rondely mají také prakticky totožné rozměry, okolo 50 metrů v průměru; víceméně jednotné rozměry mají i dnešní fotbalová hřiště.
Důvody dnešní záliby ve hrách platily třeba i v neolitu. Lidé se rádi baví, sport je také způsob soupeření, jimž úspěšní jedinci získávající společenské postavení, přičemž tato prestiž je od jisté doby vyčíslitelná penězi, současně má však i nepeněžní plnění v podobě sexuálních příležitostí. Ale to zase neznamená, že je třeba nad tím snobsky ohrnovat nos. Podobně jako třeba služba v armádě, i sport dnes napomáhá prostupnosti společnosti, vzestupu lidí nižšího původu. Vybije se zde navíc nahromaděná agresivita i emoce (u hráčů i diváků), oproti soubojům se zbraněmi nadto relativně neškodně.
A nakonec, sport také vytváří svazky překračující příbuznost i společné bydliště. To, že s někým jinak neznámým fandíte stejnému týmu, vás spojuje – ovšemže také může dost podstatně rozdělovat. Šli snad fanoušci od rondelu rovnou zdemolovat nejbližší vesnici? Nicméně, můžeme si představovat, možná kolem tehdejšího fotbalu tak už v neolitu mohly vznikat společnosti provázané i na větším území, jakési zárodky „říše“, jejímž symbolickým centrem byl nikoliv chrám ani hrad, ale stadion slavného týmu. Také v antice olympiády sloužily k uvědomění řecké sounáležitosti a tento „sjednocovací“ cíl má i moderní olympijské hnutí. (Někdy u koktejlu poznamenejte, že český stát se nezačal konstituovat kolem Pražského Hradu, ale nedalekého hřiště Sparty na Letné?)
Nemůžeme si ale asi představovat (jakkoliv by bylo zábavné znovu udělat na dnešní mystiky dlouhý nos), že by tehdejší sport byl zábavou zcela světskou, přece jen měl nejspíš i kultovní význam. Alespoň tak můžeme soudit ze srovnání s Aztéky. Ti hrávali hru podobnou dnešní košíkové, při níž se částmi těla odrážel gumový míček. Cílem bylo ho prohodit kruhem na zdi, který měl funkci branky či basketbalového koše, na rozdíl od něj byl ale otvor v horizontálním směru. Utkání bylo součástí rituálu k poctě bohů a jak už měli Aztékové ve zvyku, poražené mužstvo mohlo čekat totéž jako poražené a zajaté bojovníky – obětní oltář.
Mimochodem, v této souvislosti se nabízí ještě jedna otázka. Aztékové znali několik způsobů, jimiž se zpracovává kaučuk, z čeho ale byly míčky neolitické střední Evropy? Snad nějaké kožené váčky vycpané mechem?
A když stavba rondelů ustala, znamená to, že v době bronzové se už v Čechách „fotbal“ nehrál? Pravda, docházelo k různým migracím... Nebo se později fotbal hrál na místech, která nebyla tak výrazně ohrazena, a nedochovala se po nich proto žádná stopa? Snad si moudří pořadatelé raději začali ohrazovat obydlí a utkání vyhradili dále nijak neupravovanou louku? Společenský život Říma byl přímo prostoupen kláním v cirku nebo vozatajskými závody, nicméně míčové hry se zde podle všeho neprovozovaly. Proč? Vypovídá snad fotbal či jeho absence o příslušné kultuře něco více?
Můžeme pak tedy zkusmo vymezit nový vědní a studijní obor, pravěké dějiny míčových her. V současné době jsou všemožné mezioborové projekty populární a tento by mohl vhodně doplnit experimentální archeologii. Proč se při studiu a hravých pokusech omezovat na to, jak tehdejší lidé vařili nebo tkali...
Zdroj: Petr Květina, Sylvie Květinová a Jaroslav Řídký: Rondely – možné doklady nejstarších hřišť, Archeologický ústav AV ČR, https://www.arup.cas.cz/?p=382
Dějiny her
Jaká byla nejstarší hra? Tady samozřejmě záleží na tom, jak si „hru“ definujeme (hrají si lidské děti i mláďata, ba i dospělí příslušníci jiných živočišných druhů). Pokud se při úvahách nechceme ztratit ve vzduchoprázdnu, měli bychom se omezit na archeologické památky. Ve starém Egyptě a Mezopotámii se již prokazatelně hrály deskové hry – např. staroegyptská hra Senet se někdy pokládá za předchůdce současné dámy, ale muselo by opravdu jít o předchůdce krajně nepřímého. Po pravdě řečeno, inteligencí připomíná spíš dnešní „člověče nezlob se“.
Zajímavý doklad představuje tzv. kost z Ishanga. Na hranicích dnešní Ugandy a Konga byla nalezena asi 10 000 let stará kost se třemi řadami vrubů (aktualizace: nově se datování nálezu posunuje hlouběji do minulosti).V první řadě jsou vruby seřazeny po skupinách 9, 19, 21, 11. Druhá řada je rozdělena na 19, 17, 13, 11. A konečně ve třetí řadě najdeme skupiny 7, 5, 5, 10, 8, 4, 6, 3. Dosud nikdo neví, co přesně tato čísla vyjadřují (vyjadřují-li tedy vůbec něco speciálního a ne třeba počty ulovených zvířat). Součet první a druhé řady dává 60 (snad se třetí řada dochovala neúplná, nebo kost nebyla „dopsána“?). Druhá řada obsahuje sestupně řazená prvočísla. V první řadě zase najdeme čísla lišící se o 1 od 10 a 20 (základ tehdejší číselné soustavy?). Může se jednat třeba o kalendářní záznamy, výpočetní pomůcku typu abaku, ale i o nějakou matematickou hru. Před spaním si můžeme přeškrtávat čárky a zkoušet vymyslet, jaká tahle hra mohla mít pravidla…