O.S.E.L. - Druhohorní savci ožívali v noci
 Druhohorní savci ožívali v noci
…aneb Potvrzení dlouho známého předpokladu

Lebka jednoho z největších známých druhohorních savců, druhu Repenomamus giganticus z řádu Gobiconodonta. Tito asi jako jezevec velcí tvorové žijící před 125 miliony let na území dnešní Číny dokonce pojídali mláďata menších druhů dinosaurů (např. rodu Psittacosaurus), pokud k tomu měli příležitost. To ale nemění nic na faktu, že doba savců přišla až po vyhynutí neptačích dinosaurů na konci křídy. Kredit: Laikayiu, Wikipedie (CC BY-SA 3.0)
Lebka jednoho z největších známých druhohorních savců, druhu Repenomamus giganticus z řádu Gobiconodonta. Tito asi jako jezevec velcí tvorové žijící před 125 miliony let na území dnešní Číny dokonce pojídali mláďata menších druhů dinosaurů (např. rodu Psittacosaurus), pokud k tomu měli příležitost. To ale nemění nic na faktu, že doba savců přišla až po vyhynutí neptačích dinosaurů na konci křídy. Kredit: Laikayiu, Wikipedie (CC BY-SA 3.0)

Již několik desetiletí paleontologové předpokládají, že savci v době dinosaurů takříkajíc tahali za kratší konec. Jinými slovy, že šlo vesměs o malá ustrašená zvířátka, která se přes den schovávala v norách a aktivní se stávala až s nocí, kdy se dominující dinosauři ukládali k odpočinku. Na této představě je ovšem několik nepřesností – například víme, že ne všichni druhohorní savci byli trpaslíci (ačkoliv i oproti průměrně velkým dinosaurům byli opravdu drobní), a že někteří dokonce pojídali i mláďata menších druhů dinosaurů.[1] Také zřejmě nebude pravdou, že všichni dinosauři byli aktivní pouze přes den a v noci nikdy nelovili (ačkoliv přímé fosilní důkazy o nokturnalitě teropodů jsou obtížně interpretovatelné).[2] Nedávno publikovaná odborná studie vědeckého týmu z University College v Londýně a z Muzea přírodní historie při Univerzitě v Tel Avivu nicméně dokládá, že v zásadě je zmíněná představa správná – naši druhohorní savčí předkové byli skutečně nočními tvory, a to platilo až do velkého vymírání na konci křídy před 66 miliony let. Teprve po následném vyhynutí dinosauřích vládců pevnin na počátku paleocénu se objevily první plně „denní“ skupiny savců! Zdá se tedy, že dinosauři v průběhu jury a křídy opravdu zatlačili savce do evoluční defenzívy, a ti nebyli schopni jim za denního světla plně ekologicky konkurovat.[3] Opět tedy získává podporu představa, že nebýt vyhynutí dinosaurů, dnes bychom tu (přinejmenším zatím) nebyli, stejně jako mnohé jiné savčí vývojové linie. Nabízí se však také vysvětlení skutečnosti, proč člověk a mnozí další primáti vidí v denním světle lépe než mnohé jiné druhy savců.

 

Pohled na primáta tamarína vousatého (Saguinus imperator), opice z čeledi kosmanovitých. Tento malý druh se vyskytuje v pralesích na území Jižní Ameriky. Jeho primátí předkové patřili mezi první savce, kteří po vyhynutí dinosaurů začali „experimentovat“ s přechodem k plné denní aktivitě. Kredit: Brocken Inaglory, Wikipedie (CC BY-SA 3.0)
Pohled na primáta tamarína vousatého (Saguinus imperator), opice z čeledi kosmanovitých. Tento malý druh se vyskytuje v pralesích na území Jižní Ameriky. Jeho primátí předkové patřili mezi první savce, kteří po vyhynutí dinosaurů začali „experimentovat“ s přechodem k plné denní aktivitě. Kredit: Brocken Inaglory, Wikipedie (CC BY-SA 3.0)

 

Vědecká studie publikovaná v periodiku Nature Ecology & Evolution analyzovala data od 2415 žijících savčích druhů za pomoci počítačových algoritmů za účelem rekonstruování pravděpodobných znaků aktivity u jejich dávných předků. Dva rozdílné vývojové stromy savců s alternativními časovými osami přitom v překvapivé shodě ukázaly, že denní aktivita se objevuje přibližně až v době před 66 miliony let, kdy velké vymírání na konci křídy uvolnilo savcům cestu k překotné evoluční radiaci. Ukazuje se také, že tento přechod od nokturnální k diurnální aktivitě se neobešel bez přechodného stádia kombinované noční i denní aktivity, trvajícího až několik milionů let. Zajímavé je, že k jasnému výsledku v podobě rychlého přechodu savců k denní aktivitě po vyhynutí dinosaurů vedly závěry z několika různých analýz, jde tedy o velmi dobře podepřenou představu. Studie dále ukazuje, že mezi prvními savčími skupinami zřejmě přešli k plně dennímu způsobu života vývojově vyspělí primáti, jako jsou hominoidi gorily a giboni nebo kosmanovití tamaríni. To se stalo někdy před 52 až 33 miliony let, což je rozptyl závisející na použité analýze. Každopádně může jít o jeden z důvodů, proč právě primáti (včetně člověka) dnes vidí barevně a mají dobré vizuální schopnosti v denním světle, zatímco mnozí jiní savci nikoliv.[4] Autoři zmíněné odborné práce jsou si dobře vědomi úskalí, jaké jejich poměrně odvážné vývody skýtají. Usuzovat na ekologii vyhynulých tvorů z pouhých fosilií je velmi ošidné a rekonstruovat celou evoluční historii velké skupiny rovněž. Nápadná časová korelace mezi ústupem dinosaurů a přechodem savců k dennímu způsobu života je ale nejspíš příliš velká na to, aby mohlo jít o pouhou náhodnou shodu…


Napsáno pro Dinosaurusblog a osel.cz

 

Odkazy:

http://www.nature.com/articles/d41586-017-05586-5

http://www.sciencedaily.com/releases/2017/11/171106112324.htm

http://www.iflscience.com/plants-and-animals/mammals-shifted-from-nocturnal-to-daytime-activity-after-the-dinosaurs-disappeared/all/

http://www.smithsonianmag.com/smart-news/when-dinosaurs-went-away-mammals-came-out-play-180967138/

http://sciencetrends.com/end-dinosaurs-marked-end-nocturnal-mammals/

Roi Maor, Tamar Dayan, Henry Ferguson-Gow, Kate E. Jones (2017). Temporal niche expansion in mammals from a nocturnal ancestor after dinosaur extinction. Nature Ecology & Evolution; doi: 10.1038/s41559-017-0366-5


 

[1] Hu; et al. (2005). „Large Mesozoic mammals fed on young dinosaurs“. Nature. 433 (7022): 149–152. doi:10.1038/nature03102

[2] Chinsamy, A., Rich, T.H., and Vickers-Rich, P. (1998). „Polar dinosaur bone histology“. Journal of Vertebrate Paleontology. 18 (2): 385–390. doi:10.1080/02724634.1998.10011066

[3] Bininda-Emonds O. R.; et al. (2007). „The delayed rise of present-day mammals“. Nature. 446 (7135): 507–512. doi:10.1038/nature05634

[4] http://jov.arvojournals.org/article.aspx?articleid=2121452


Autor: Vladimír Socha
Datum:28.11.2017