O.S.E.L. - Myším bez „junk DNA“ se daří dobře
 Myším bez „junk DNA“ se daří dobře
Odstranění velké části nekódující části genomu („junk DNA“) nezpůsobilo u myší pozorovatelné problémy. Pokus naboural naší představu o tom, že si organismus tuto část genomu chrání proto, že plní významné funkce.


Více než  90% genomu organismů, jako například myší a lidí, nekóduje žádné proteiny. Dlouho se soudilo, že když tato část genomu nic nekóduje a neobsahuje geny, je pro organismus zbytečným balastem. Pak se ale ukázalo, že tato nekódující DNA vykazuje neobyčejnou podobnost napříč různými druhy. To znamená, že  tedy nepodléhá  mutačním změnám a tyto úseky si organismus nějakým způsobem před mutacemi chrání. Na tuto část DNA, kterou si organismy chrání „jak oko v hlavě“ a nedopouští aby se porouchala, jsme pod vlivem těchto poznatků začali měnit názor. Také další zjištění z poslední doby o tom, že zde přítomné  sekvence řídí vývoj embrya,  tuto teorii o významu nekódující DNA podpořily a tak jsme se spolu s genetiky dmuli pýchou, jak naše poznání podstaty života zase pokročilo.


Pryč se šmejdem

Když se nám podařilo vykonstruovat logickou teorii o tom že nekódující, neboli „junk“ DNA je důležitá, přišel si jakýsi Edward Rubin a se svým týmem z  Lawrence Berkeley National Laboratory z Kalifornie, nám celou tu krásnou konstrukci poboural.
Rubin totiž vůbec nevzal teorii o důležitosti „junk DNA“ v patrnost, a prach sprostě (promiňte mi ten výraz) jí velký kus z genomu myši vystřihnul. Jeho myši, kterým zahodil přes dva miliony párů bází,  zřejmě nečetly Osla (konkrétně příspěvek z  13. října) a tak ani nevěděly, že „junk DNA“ jim slouží jako spouštěcí elementy při vývoji zárodku, a bez problémů se narodily.
Jediné co na nich vědci zpozorovali by se dalo charakterizovat tak, že se jim změnila pouze jejich povaha. Staly se škodolibými. Místo toho, aby se neduživě třásly jsa prolezlé chorobami, jako následek toho, že jim zahodili  kus jejich genomu, spokojeně si „vegetí“ . Vědci jim udělali stovku testů aby našli nějakou vážnější metabolickou poruchu, marně.
Trucovité počínání pokusných myší nás tak vrací o deset let zpět. Do doby kdy kralovala teorie o tom, že důležitá je jen nepatrná část genomu která kóduje geny a zbývajících (90%) DNA je smetí, které je pro organismus zbytečnou zátěží.
    
Co dodat?
Snad jen to, že se nám nechce věřit, že by se organismus tahal s tak obrovským balastem, kdyby pro něj neměl nějaký smysl. Pravdou je, že nás všechny, co v to věříme, pan Rubin pěkně „nakopnul“. Můžeme očekávat, že se vědci nyní rozdělí v lepším případě na dva tábory, v horším na více táborů,  a začnou se hádat o to, jak to s tou důležitostí  90% našeho genomu vlastně je. Dá se také očekávat, že Dr. Rubin se svým stříháním, které ho raketově proslavilo, nepřestane a že brzo připraví myši, které budou mít genom o nějakých pár milionů párů bází ještě kratší.
Osel se bude snažit být při tom a sledovat, co na to myši, protože jen ony řeknou, jak to vlastně s tím balastem je.

Pramen: Doe Joint Genome Institute

Edward Rubin

Genetik Dr. Edward M. (Eddy) Rubin

 



Autor: Josef Pazdera
Datum:25.10.2004 05:04