Evropské ATV a japonské HTV jsou automatické kosmické kosmické lodě pro zásobování Mezinárodní kosmické stanice. Jejich koncept je velmi podobný a podobný bývá i konec jednotlivých misí. Obě lodi nedisponují tepelným štítem, takže po vstupu do atmosféry se rozpadnou a shoří. Ovšem nikoliv kompletně. Část jejich trosek dopadne do Tichého oceánu. Součástí některých misí ovšem byla i zařízení, která byla speciálně navržena, aby průlet atmosférou přežila a zmapovala žhavý konec obou typů lodí.

Platí-li simulace týmu německého Institutu Alberta Einsteina, tak se nejmohutnější magnetická pole známého vesmíru vytvářejí magnetohydrodynamickými procesy při zhroucení hypermasivních neutronových hvězd.

Inženýři NASA vyrobili a naostro otestovali 3D součástky raketových motorů. Výsledky jsou impozantní a 3D tisk nejspíš čeká v NASA hvězdná budoucnost.

„Už dlho predpokladáme, že severné nížiny na Marse sú vlastne vyschnuté dno veľkého oceánu, ale dosiaľ sme nenašli dymiacu zbraň“, povedal Mike Lamb, asistent profesora na Caltechu, ktorý je spoluautorom výskumu. „Napriek tomu, že k dôkazu existencie starobylého marsovského oceánu máme ešte ďaleko, toto je dosiaľ najpresvedčivejší argument“, vyhlásil Roman DiBiase, hlavný autor objavu.

Bude v budoucnu možné uskutečnění mezihvězdných letů? Je možné vyřešit problémy s obrovskými vzdálenostmi mezi hvězdami? Jaké zdroje energie k tomu lze využít? Lze zajistit životní podmínky pro tyto lety? To všechno jsou otázky, které každého napadnou zvláště po návštěvě nejnovějšího filmu zasazeného do prostředí cyklu Star Trek. Pokusme se alespoň nad některými z nich zamyslet.

Už je to tak, dny ruského modulu Pirs na Mezinárodní vesmírné stanici jsou sečteny. Na Zemi se už připravuje jeho „kat“.

Naše Sluneční soustava si za sebou při své cestě Mléčnou dráhou táhne chvost vysokoenergetických částic, silně připomínající ohon komety. Jeho tvar a povaha je výsledkem interakce částic vyvrhovaných Sluncem s částicemi mezihvězdného prostoru, ke které dochází na samé hranici Sluneční soustavy.

Pozorování dosvitu blízkého gama záblesku GRB 130603B vystopovalo zlato, které zřejmě vzniklo při srážce hvězd, poněkud ale jiných, než je naše Slunce. Zatímco jejich průměr je jen 10 až 20 km, hustota je tak vysoká, že látka se chová jako degenerovaný neutronový plyn.

Mohutná soustava radioteleskopů ALMA v poušti Atakama pozorovala chladné molekulární mračno SDC 335.579-0.272, v jehož útrobách se rodí obr o velikosti více než 100 Sluncí. Jeho život bude krátký, ale o to oslnivější.

Ne, titulek opravdu nepřehání. Včera nechybělo mnoho a výstup do volného kosmu mohl skončit tragicky.

Nová raketa pre Európu

Sonda Lunar Reconnaissance Orbiter (LRO) měla být jakýmsi předvojem návratu Američanů na Měsíc. Jejím hlavním úkolem bylo vytvořit podrobnou mapu Měsíce, zjistit, zda na něm je voda a další suroviny, které by co nejvíce pomohly snížit množství nákladu pro budoucí lunární základnu, jenž by se musel vozit ze Země. Dalším úkolem bylo zkoumat radiaci na Měsíci, její množství a povahu ovlivněnou například i topografií terénu. To vše mělo sloužit k výběru míst pro přistání lidských posádek a zbudování stálé lunární základny.

Hubbleův vesmír dalekohled poprvé potvrdil barvu exoplanety, která je kupodivu blankytně modrá. Plynný obr, rozpálený na 1000 stupňů Celsia, na němž prší sklo, ale rozhodně dvojčetem Země není.

Výkonné evropské superpočítače CURIE a SuperMUC umožnily detailně a ve třech rozměrech simulovat procesy v nitru bortící se hvězdy.

Není to vyloučené, tedy pokud platí modifikovaná Newtonova dynamika (MOND). Nasvědčují tomu nové výpočty pohybu v Místní skupině galaxií.

Při zběžném pohledu na dnešní kosmonauty v porovnání se starými fotografiemi a záznamy, by se mohlo zdát, že se na poli vývoje kosmických skafandrů od 80. let minulého století nic moc neděje. Ano, dlouhou dobu to byla docela pravda. Ale nyní...

91% – Přesně takovou úspěšností se mohla chlubit nejsilnější ruská raketa současnosti – Proton ve verzi M. Včera ve 4:38 SELČ ale dostala tahle poměrně spolehlivá raketa pořádně na frak. Jen pár sekund po startu ztratila stabilitu a v ohnivé vývrtce se zřítila nedaleko startovní rampy.

Nové analýzy atmosféry starodávných hvězd odhalily, že proces Nukleosyntézy Velkého třesku vlastně nemá s lithiem problém. Letitá záhada je zřejmě sprovozena ze světa.

Nová data HARPS odhalila u slavného červeného trpaslíka ještě mnohem početnější planetární systém, než jsme původně mysleli. Hned tři kamenné planety v obyvatelné zóně, tak to je parádní úlovek.

Když se setkáme s infekcí, jak dopadneme záleží na výkonnosti imunitního systému. Důležitou roli v něm hrají bílé krvinky označované jako T-lymfocyty. Jsou to malí generálové, kteří rozkazují služebně mladším a proto na jejich zdravém úsudku hodně záleží. Bohužel jim pobyt v kosmu zrovna nesvědčí. Proč a co by se s tím mohlo dát dělat, má zjistit výzkum probíhající na ISS.

Kvantová mechanika připouští červí díry a možná s jejich pomocí vyřeší paradox ohnivé zdi černých děr. Z astronauta padajícího do černé díry by tedy asi přece jenom byla nudle a ne škvarek.

Dlouhodobý a systematický výzkum Venuše přináší své další ovoce.

Přestože mezi odborníky stále ještě existuje intenzivní odboj vůči konceptu mnohovesmíru, poslední dobou se začínají objevovat hlasy, že vlastně řeší kritické problémy fyziky od nepatrných částic až po hluboký vesmír. Prosadí se nakonec představa, že žijeme ve výstřední bublině mnohovesmíru?

Vysokoenergetické záření černých děr (prozatím) objasnila nová studie NASA.

Hezký dárek nám dal astrofyzik Brent Tully ke svým 70. narozeninám. Na konferenci ve Francii jeho tým předvedl zatím nejpřesnější dynamický trojrozměrný obraz vesmíru se všemi galaxiemi.

V prachoplynovém disku systému Oph IRS 48 existuje oblast, kde se shromažďuje větší prach a slepuje se tu do větších těles. Nalezli jsme klíčový prvek mechanismu vzniku planet z drobných zrnek prachu.

Další lander NASA k dobývání planet a měsíců bez atmosféry.

Nesmírně náročné porovnání infračerveného a rentgenového pozadí vesmíru ukazuje, že v mladém vesmíru byly černé díry nesmírně činorodé. Jejich energie z jedné pětiny přispěla k dnes pozorovanému infračervenému pozadí vesmíru.

Ionizující záření. V době, kdy se začínají objevovat spekulace o letu lidské posádky na Mars, se jím vědci zabývají stále důkladněji.

Kickstarterová kampaň ARKYD: A Space Telescope for Everyone společnosti Planetary Resources nabízí možnost přispět na vypuštění malé orbitální observatoře a získat tím 30 minut pozorovacího času zvolené části vesmíru. Prozatím si nevedou špatně.

Proč ne. Rentgenové signály milisekundových pulsarů vypadají slibně. Pokud se odvážíme dál do vesmíru, budeme potřebovat solidní autonomní navigaci, nezávislou na pozemských přístrojích.

Nehmotné inteligentní entity, samovolně vznikající z chaosu během stárnutí vesmíru, postupně přečíslí bytosti s těly. Anebo to tak nebude? Odpověď se možná ukrývá v hlubinách multivesmíru teorie strun.

Biologická kosmická laboratoř Bion-M se po měsíčním pobytu na oběžné dráze vrátila na Zem.

Pro budoucí výzkum Měsíce bude NASA potřebovat levně a efektivně dopravovat materiál či vědecké vybavení na poměrně přesně zvolená místa povrchu našeho trabanta. Ať už se jedná o zásobování lunární základny, podporu lidských výprav, různé automatické vědecké expedice nebo vyhledávání zdrojů vhodných k těžbě. Ke všem těmto účelům může posloužit nově vyvíjený autonomní lander Morpheus.

Romantický povrch Měsíce není tak bezpečným místem, jak se zdá. Letos 17. března tam kosmický balvan vyhloubil dvacetimetrový kráter.

Samozřejmě v evoluci galaxií. Veliká eliptická galaxie HXMM01 právě ve vzdálenosti 11 miliard světelných let vzniká ve srážce galaxií a zároveň už pohasíná v pásmu submilimetrových vln.

Testovací soustava radioteleskopů KAT-7 pozorovala pozoruhodnou rentgenovou dvojhvězdu Circinus X-1, která k nám vyslala intenzivní záblesky v rádiové oblasti spektra.

Potvrzuje to analýza dvojic provázaných zemětřesení, k nimž došlo v letech 1961 až 2007. Pevné jádro planety někdy rotuje pomaleji než zemský plášť a jindy zase rychleji.

Analýza inkluzí dávné taveniny v krystalech olivínu měsíčního prachu ukazuje na společný původ pozemské a měsíční vody. Podle všeho pochází z prapůvodních uhlíkatých chondritů.

Ano, na Marsu se práší. Jsou tam chloristany, sádrovec, marťanský prach se nejspíš bude lepit na skafandry a zanášet přístroje. Je to ale důvod ke stopnutí osídlování Marsu?

Rozhodně ne. Šance, že je někde poblíž mimozemská civilizace na podobné úrovni jako ta pozemská, se prakticky rovná nule. Mají projekty typu SETI vůbec nějaký smysl?