Představitelé apoštolského stolce: papež Benedikt XVI. (nahoře) a Svatý Otec František (dole), se modlí před turínským plátnem. Kredit: Catholic Herald (zde) a CNA, Vatican Media (zde).

Posmrtný rubáš, do něhož bylo krátce po ukřižování zahaleno Kristovo tělo, je ručně vyrobená lněná textilie s malým podílem bavlny. Tímto přes čtyři metry dlouhém a 110 centimetrů širokém plátnem se honosí italské město Turín. Památka na Spasitele, která z  Jeruzaléma putovala do Edessy (dnes Turecko), odtud do Konstantinopole, ve středověku pak do Francie, aby nakonec našla uložení v Itálii.

Prokazatelně se ale zmínky o plátně objevují až v šestnáctém století. Od roku 1578 je uloženo v kapli katedrály sv. Jana Křtitele a jen v době války a na krátkou dobu bylo plátno převezeno do opatství Montevergine. To aby nepřišlo k úhoně při bombardování. K jeho ukrytí byl ale ještě jeden důvod. Toužil po něm esoterikou a okultními vědami posedlý nacistický vůdce Adolf Hitler. Do Turína se vzácnost vrátila v roce 1946 a dnes je artefakt uchováván ve speciálním boxu, v němž je udržována stálá vlhkost a teplota. Jde totiž o jednu z nejsvětějších a nejuctívanějších křesťanských relikvií. Není se co divit, protože  vznik památky je podrobně popsán v  „Knize knih“, což každé takové památce propůjčuje úctu, obdiv i vzbuzuje vášně. Proto se turínské plátno také stalo předlohou mnoha kopií.  Je jich okolo čtyřiceti a jednu z těch nejzdařilejších máme u nás -  na severovýchodě Čech v broumovském klášteře.

Celé Turínské plátno. Foto: Giuseppe Enrie, Volné dílo.

Jak už to tak chodí, s vědeckým pokrokem jde ruku v ruce i vylepšování metod, kterými se dá zkoumat biologický materiál. Pokrok přinesl i řadu pochybností nad pravostí posmrtného rubáše. Jako první vznesli výhrady fyzikové, přidali se biologové i experti na tkaní historických textilií. Nezávislá radiokarbonová datování provedená na univerzitě v Oxfordu, Arizonské univerzitě a ve Švýcarském federálním technologickém institutu například s 95% jistotou stanovila vznik materiálu, z něhož je rubáš zhotoven, na dobu mezi lety 1260 až 1390.

Zhruba totéž tvrdí i Orita Shamira, podle něhož plátno nepochází z časů Ježíše z Nazaretu, protože je utkáno poměrně komplikovanou technikou používanou až ve středověku. „Zboží znalcům“, jak se expertům na látky žertovně přezdívá, jejich dřívější skeptický názor nepřímo potvrdil i nedávný nález tkaniny, která prokazatelně pochází z doby, kdy Kristus žil. Jde o látku zachovanou v hrobě, kterému se dostalo přezdívky „rubášový“. Přesto, že v něm byla pohřbena vysoce postavená osobnost z tehdejší smetánky, byl její rubáš utkán mnohem jednodušeji, než ten, kterému říkáme turínský.

Výraz tváře na turínském plátně vynikne po digitálním zpracování. Vlevo pozitiv. Podrobnosti zpracování obrazu zde. (Kredit: Dianelos Georgoudis, Wikipedia)

Z celé řady kritických děl se vymyká hodně citovaný loňský článek kolektivu italských vědců vedeného Elvio Carlinem z Institutu krystalografie v italském Bari. Ten pravost turínského plátna (jako skutečného Kristova rubáše) potvrzuje. První autor Carlino tvrdí, že se jeho týmu dokonce podařilo zjistit i to, že smrt nebožtíka byla násilná a že oběť byla před smrtí mučena. Na utrpení osoby, která spočinula v turínském rubáši, ukazují nanočástečky, které ulpěly na vláknech tkaniny. Má jít o pozůstatky krve. Zvláštní struktura, velikost a distribuce částeček ale není typická pro krev vytékající z ran zdravého člověka. Ty na vlákně z plátna vykazují totiž vysoké hladiny kreatininu a feritinu. Kreatinin s titěrnými částečkami oxidu železa má být tím, co svědčí o utrpení osoby, kterou do plátna zahalili. Jádra feritinu s konzistentní vazbou železa na kreatinin jsou oním typickým znakem pro krevní pozůstatky nebožtíků, kteří si prošli „peklem na zemi“ a prodělali mnohočetná vážná trauma. Podle Carlina se tímto jejich objevem nanostruktur uchovaných na rouchu podařilo doložit, že scénář násilí a mučení, jak je popsán v Bibli, se skutečně udál. A tím také má být potvrzena pravost turínské relikvie.

Ukřižování Ježíše Krista (Kredit: Robert Campin, volné dílo)

Ještě před několika dny to díky Italům z Bari dělalo dojem, že by nejsvětější křesťanská relikvie mohla být pravá. Jejich britský kolega to nyní se svým italským parťákem s odstupem pouhého roku pokazili verdiktem: „Je to podvrh“.  A jakoby ani to nestačilo, tak ten loňský Carlinův článek (podporující pravost plátna) se editor s redakční radou časopisu PLOS rozhodl stáhnout. V odůvodnění se uvádí, že použité metody i závěry Carlinova výzkumného týmu se ukázaly být důkladným prozkoumáním nevěrohodné.

Kladení Krista do hrobu, Mistr třeboňského oltáře, okolo 1380. Národní galerie v Praze, volné dílo.

Článek vyjadřující se skepticky k pravosti turínského plátna uveřejnil koncem minulého měsíce časopis Journal of Forensic Sciences. Podepsáni jsou pod ním  antropolog Matteo Borrini a chemik Luigi Garlaschelli. Jednou z věcí, kterou kritizují a vyvracejí závěry svých italských kolegů uvádějících v časopisu PLOS, je, že trauma osoby je pravé. Toto tvrzení znevážili pomocí obyčejných pokusů s figurantem a barvou. Ukázalo se, že skvrny, které jsou na plátně a které jsou vydávány za otisk krve vytékající z ran, nelze docílit vleže. To, co je k vidění na plátně, například rána po bodnutí kopím, probodnutí rukou hřeby, vytvořily nynější vzor, jen když osoba zabalená do plátna držela barvou, nebo krví nasáklou houbičku ve stoje. V horizontální poloze praménky krve stékající z poraněných dlaní nemohou dát vznik tomu, co je vidět na rubáši. Na něm krev totiž stekla od dlaní směrem dolů, což znamená, že to, co je na plátně, je v rozporu s tím, co je popsáno v Bibli. Podle té mělo dojít k zabalení mrtvého těla a jeho uložení do hrobu. Pro řadu podobných nesrovnalostí nemůže být proto podle Borriniho a Garlaschelliho plátno autentické.

Jeden ze snímků, kterým Carlino a kol. podporují pravost plátna. Na vlákně v mikroskopu šipky označují mikročástice rozpoznané jako zbytky krve. Časopis ale celou práci pro nevěrohodnost výsledků nyní stahuje.  Další snímky zde.

Pro Carlinovu partu, která se honosila tím, že mikroskopické analýzy posunula do oblasti atomového rozlišení, čímž se jí mělo podařit potvrdit platnost památky, je poněkud dehonestující, že jejich závěry znevážilo něco, co si může pomocí prostěradla a houbičky ověřit doma každý. Věrohodnosti plátna a závěrům Carlinova týmu nepřidalo ani to, že veškeré své dedukce postavili na výsledcích z milimetrového úlomku jediného vlákna. A že přitom ani nevyloučili možnost kontaminace. Navíc pracovali s materiálem, který jim k analýze dodala společnost Shroud of Turin Education and Research Association Inc. O té se nedá zrovna říci, že by byla institucí nezaujatou. Pravost rubáše je navíc delší dobu na štíru i s okolnostmi Ježíšovy smrti, jak je vylíčena v jiných pramenech. Babylónský i Jeruzalémský Talmud Ješuovu smrt nepopisují jako ukřižování, ale jako oběšení v předvečer Pesachu. Tak jak tuto událost popisuje evangelium, nepotvrzují ani další historické prameny. Tacitus uvádí jen popravu. Flavius zase píše jen o smrti  bratra Ježíše (ukamenováním).

Když bylo turínské plátno před osmi lety vystaveno, přišlo se mu poklonit okolo dvou milionů lidí. Modlit se k němu chodí jak prostí věřící, tak ti, co jsou odpovědni za srozumitelnost a čistotu víry. Do jaké míry si plátno udrží přízeň i po zveřejnění článku v Journal of Forensic Sciences se teprve ukáže. Znalci na chování davu prognózují, že hodně bude záležet na tom, zda se relikvii nově s puncem „padělek“ přijde znovu poklonit hlava katolické církve. Podle sázkařů to je ale v brzké době nepravděpodobné. Při jisté dávce štěstí by se ale právě na tom mělo dát slušně vydělat.

Literatura

Matteo Borrini et al. A BPA Approach to the Shroud of Turin, Journal of Forensic Sciences (2018). DOI: 10.1111/1556-4029.13867

Elvio Carlino et al. Atomic resolution studies detect new biologic evidences on the Turin Shroud, PLOS ONE (2017). DOI: 10.1371/journal.pone.0180487