Každý zajisté slyšel o četných vědeckých symposiích a někdo se leckterého i zúčastnil. Nutno ovšem hned předeslat, že oproti antické předloze to jaksi není ono, dokonce se to skoro nedá srovnávat. Nějaké jídlo i pití tam sice bývá, občas dojde i na zajímavou diskuzi, ba na začátku nebo na konci někdy zahraje i půvabná pištkyně nebo pištec, ale ne vždycky – a vůbec tomu chybí grády, o erotické dimenzi raději ani nemyslet. Proto se často mluví skromněji o pouhých kongresech, neboť latinské slovo congressus znamená shromáždění, nahlučování, nebo prostě schůzku. Řecké symposion, to bylo něco onačejšího! Vždyť to znamená společné pití, často přímo pitku. A když je pak pod titulem symposium převzali i latiníci, tak to bylo dokonce spíš divočejší, protože se pilo hned od začátku a ne až po jídle.
Řecké symposion bylo velice zásadní složkou společenského života po celou dobu antiky. Jeho odvarem jsou dneska nejrůznější mejdany. Když však Platón do prostředí symposia situoval jeden ze svých nejslavnějších dialogů, dokonce se rovnou jmenuje Symposion, tak tím spustil lavinu. Nejprve spisů, které přebírají tento název a prostředí děje nebo rozpravy, nakonec i pokusy o vědecká symposia.
Nutno vědět, že Řekové byli sice mimořádně svobodomyslní a ne prudérní, nicméně řadu věcí neviděli rádi a některé byly dokonce mimo horizont jejich představivosti. Například nebylo žádoucí, aby se člověk pohyboval ve veřejném prostoru opilý, a už vůbec ne při práci. Za čest se považovalo, když po řádné pitce dokáže dělat, jako že nic, a ráno je pěkně čiperný. Už Xenofanés říkal, že muž má pít tak, aby došel domů bez cizí pomoci, a to jak ve smyslu motorickém, tak navigačním. Ne vždy se zdařilo, leč na pověsti to nepřidalo. Jiné kulturní drogy než víno byly mimo horizont. V oblasti erotiky a sexu vládla na jedné straně volnost, jakou v novověku dosahovaly jen některé mejdany hippies, na druhé straně byla řada věcí zcela samozřejmě mimo hru, například manželky i počestné dívky byly nedotknutelné, vždyť tam krom pár výjimek ani nebyly; ba i co se týče mladíků nebo zase hetér, tak byla samozřejmá radostná dobrovolnost a nenásilí.
Řecké symposion
Různá symposia samozřejmě vypadala různě, navíc řecký svět trval přes tisíc let a na velké ploše Středomoří, takže způsoby byly rozličné. Na řeckém západě (v jižní Itálii) většinou divočejší, na východě (v maloasijské Iónii) málem slušňácké. Teď si popíšeme, jak vypadalo sympsoion v athénské klasické době, a to v lepší společnosti, měšťanské nebo dokonce aristokratické. Krom jiných zdrojů k tomu můžeme použít i řadu detailů Platónova líčení, když zvláštnosti „jeho“ symposia zatím necháme na chvíli stranou.
Symposia se odehrávala v soukromém prostředí, v mužské části domu, kam se sešla pozvaná (a někdy i nepozvaná) společnost. Příležitostí mohla být řada: oslava společenského úspěchu, nejlépe v umělecké nebo sportovní soutěži, uvedení mladíka do společnosti, náboženský svátek, nebo prostě jen tak, důvod se přece vždycky najde, narozeniny nebo svátky lidí v našem smyslu slova se ale tehdy neslavily. Občas pořádal symposium i nějaký spolek nebo klub, to se pak hradilo z jeho pokladny. Symposia byla součástí mužského světa, z žen byly zvané jen hudebnice, tanečnice a hetéry, což se mohlo i nemuselo prolínat.
Na symposion je nutno přijít čistý a slušně oblečený. Tak i v Platónově dialogu Apollodóros vypráví, „že potkal Sókrata vymytého a obutého, což bylo u něho jen zřídka vidět, takže se ho ptal, kam jde tak vykrášlen“. U vchodu ještě sluha myl hostovi ruce a nohy, ale to byla záležitost spíš rituální. Pořadatel symposia pak může hostovi přidělit místo na lehátku. Poctou je, když hostitel pozve hosta přímo k sobě, lehátka byla dost velká. Nemuselo v tom být nic erotického (i když mohlo), ve starém světě je obvyklá menší ostýchavost vůči tělesnému kontaktu, občas i dost důvěrnému. V Platónově dialogu zve hostitel Sókrata: „Sem pojď, polož se vedle mne, abych dotýkaje se tebe užil i něco z té moudrosti, která ti přišla na mysl tam přede dveřmi.“ Asi to není myšlené úplně vážně, ale představa o vzájemném sdílení patří k dalším samozřejmostem starého světa. Lidi nebyli tak netýkaví, jako dneska.
Pak už následuje hostina, při které se hosté můžou bavit, často i drobnější náboženský obřad, pak se teprve začne pít. Konkréta určuje symposiarcha, tedy vedoucí symposia. Může jím být hostitel, nebo k tomu pozvaný muž, zkušený v záležitostech jídla, pití a společnosti. Odpovědností symposiarchy je maximalizovat požitky všeho druhu a minimalizovat neblahé následky všeho druhu, což je opravdové umění. Podle typu příležitosti a složení hostů určuje například poměr ředění vína a rychlost pití, hlavně však už předem promyslel kombinace jídla, pití a zábavy. Teprve v průběhu symposia může občas ponechat pitce volný průběh, někdy mu ani nic jiného nezbývá. (Dodnes v Řecku často přetrvává zvyk, že se pije až po jídle, nebo aspoň ne bez jídla. Podobně jsou stále velmi ceněni čiperní starci, zkušení v nejlepších kombinacích jídel, pití a zábavy.)
Taky v Platónově dialogu Symposion hostitel říká Sókratovi: „Rozhodneme svou při o moudrost a Dionýsos bude naším soudcem, avšak nyní se nejprve měj k jídlu!“ Když pak všichni pojedli, „vykonali úlitby a zazpívavše chvalozpěv bohu spolu s ostatními obvyklými úkony, chystali se k pití.“ Samozřejmě, že zpívat a ulévat můžou rozličným bohům, ale na Dionýsa při symposiu dojít musí, jinak by to nemohlo dopadnout dobře.
Při symposiu se toho hodně namluví. Někdy hostitel nebo někdo z vyzvaných hostů pronese i delší řeč, většinou ale jde o běžnou společenskou konverzaci, hlavně drby, a o zábavu. Přitom se uplatní i vzdělání přítomných. Nejde jen o to, že patřičnými citacemi a jinými připomínkami Homéra a další literatury se můžou vytahovat, ale taky o specifický intertextový humor, plný nejrůznějších narážek. Později, v helénistické a římské době, dokonce vznikají příručky typu Hovory při symposiích, které excerptují vhodná témata, včetně vtipných narážek na ně. Nezůstává však u řečí. K potěšení hostů je připravena hudba, občas i sličná tanečnice. Krom toho se hrají různé společenské hry, nejobvyklejší je při symposiu kottabos.
Kottabos je hra vyžadující zručnost a cvik. Napřed je třeba jednorázově vypít většinu obsahu picí misky, pak díky prudkému pohybu misky trefit zbytkem vína přesně cíl a nic nepocintat a nepoškodit, ani kapka vína nemá padnout jinam. Případně se u toho může volat jméno milované osoby, tehdy úspěch trefy dává příznivou věštbu. Hra měla mnoho verzí. Je ovšem jasné, že při dalších kolech postupně klesá šance na přesnou koordinaci pohybů. Proto se mnozí raději věnují jiným zábavám, například erotickým hrátkám. Míra, kam až mohou zajít, závisí na libosti toho druhého a na společenských vazbách, v případě hetéry taky na kapacitě peněženky, a taky na místě a typu příležitosti symposia. Mnohdy asi zůstává u řečí, pohledů, laškování a dvoření. Četné vázové malby však vypadají na to, že poměrně často se žádné meze nekladou, tedy krom výše zmíněných samozřejmostí. To však může být výběrový efekt a nejspíš to nemáme brát moc doslova. Vždyť ani současné filmy nejsou vždy prostým dokladem o reálných scénách typických pro život naší společnosti. Některé vázové malby mohou zobrazovat spíše možné extrémy, nebo dokonce jen představy ve fantazii malířů, jakési karikatury řeckého společenského života. Svět však byl a je pestrý, takže občas se asi opravdu dělo ledacos.
Zbývá zmínit obsluhu a nutné pomůcky. Už při uvádění asistují sluhové, pak taky obsluhují při hostině. Nebývají moc oblečení, pokud vůbec. Mnohdy jim pomáhají chlapci, možná sluhové některých hostů, na malbách většinou vypadají tak na 14 až 20, kteří se pak po jídle volně baví, spíš mezi sebou. Jednu z vícero možností jejich zábavy zmínil už Homérský hymnus na Herma: „Zanotoval v tónině, v níž se mladíci při hostině beze studu škádlí.“ Několik dospělejších chlapců ovšem musí dál obsluhovat při rozlévání vína. Z velké nádoby (kratér, měsidlo), v níže se víno mísí v zadaném poměru s vodou, je nabírají do džbánu (oinochoé, vínonoš) a nalévají do picích misek hostů. Picí miska (kylix) je keramická, na nízké širší nožičce, s ouškama naplocho. Samozřejmě je pěkně malovaná, zvenku i zevnitř. Některé kylixy hravě využívají toho, že počínaje prvním nalitím už vlastně nemá způsobný piják vidět dno uvnitř.
Víno je většinou i s částí kvasinek, čirým se stává, až když stojí, a tehdy kvasinky nebo i zbytky slupek přikryjí obrázek na dně. Kdo však pije rychle a rovnou do dna, tak může na malbě uvidět hrozbu svého konce. Na rozdíl od dnešních odstrašujících potisků na cigaretách je to ovšem veselé a varuje to jen pro jeden večer. Nakonec chlapcům nezbyde, než aby se postarali o ty z pánů, kterým se neudělalo dobře, a nějak je dostali domů. Některá symposia prý končila dost neuspořádaně, to platónské nevyjímaje.
Ještě třeba zmínit, že na vázových malbách a na reliéfech potkáváme už od řecké archaické doby také symposia bohů a héroů, nebo zase lidská symposia, do kterých se nějak přimíchaly bájné bytosti, nejčastěji bujní satyrové. To je však trochu jiná liga.
Zvláštnosti Platónem popsaného symposia
Jedno z velice mnoha dávných symposií bylo tak památné, že se stalo scénou stejnojmenného Platónova dialogu. Aspoň pokud si je Platón kompletně nevymyslel, což nelze vyloučit. Určitě však měl také empirické zdroje, přímé i nepřímé, tedy vlastní zkušenost i ústní podání o řadě symposií. Symposion, které Platón popsal, pořádal ve svém domě Agathón, básník tragédií, který den předtím zvítězil v divadelní soutěži. Text působí jako živý obraz, takže bychom se dušovali, že jde málem o zápis reálného děje. Jenže na začátku čteme, že jde o velice nepřímé vyprávění o něčem, co se událo, když zprostředkující vypravěč, snad vrstevník Platónův, byl ještě malým dítětem, ale později o tom slyšel. Teprve v průběhu vyprávěného děje se hlavní postavou dialogu stane Sókratés.
Agathonovo symposion je sice pouze měšťanské a soukromé, zato je na ně sezvána intelektuální elita Athén, od slavného autora komedií Aristofana a slovutného lékaře Eryximacha až po podivína Sókrata. Zvláštnost tohoto symposia se objevuje už během vítání hostů. Jeden z nich se nenápadně ptá: „Tak tedy, mužové athénští, kterým způsobem bychom si nejlépe popili?“ Zní to jako možná otázka symposiarchovi. Pokračování je však trochu rozpačité: „Mně, přiznávám, je tuze nedobře po včerejší pitce...“ Aristofanés se přidá: „Abychom si vším způsobem pití nějak ulehčili, vždyť já jsem také jeden z těch od včerejška namočených.“ Za těchto okolností si Eryximachos dovoluje říct: „Ze své lékařské zkušenosti jsem, myslím, nabyl poznání, že opíjení je lidem škodlivé.“ Společnost se tedy rozhodne, „aby se v přítomné společnosti v pití nezávodilo, nýbrž aby pili jen tak podle chuti.“ Místo toho se mají bavit oslavnými řečmi na Eróta. Dokonce odešlou pištkyni: „Ať píská sobě nebo, bude-li chtít, ženám tam vzadu v domě.“ Tím teprve začne dialog, dokonce na symposiálně přijatelné téma, o Erótovi. Mezitím se odehraje řada drobností, například Eryximachos neuspěje s léčbou Aristofanovy škytavky.
Pak ovšem vtrhla dovnitř další a ještě opilejší společnost, „beze všeho řádu se pilo mnoho vína“, takže mnozí odešli a mnozí zůstali ležet. Zprostředkující vypravěč dialogu se prý k ránu probudil a uviděl v bdělém stavu jenom Arisatofana, Agathóna a Sókrata, jak spolu rozpráví. Ti první dva však záhy také usnuli, zatímco Sókratés se zvednul a šel za svými celodenními pochůzkami.
Potud tedy k řeckým symposiím všeobecně a k formátu onoho Platónova dialogu zvláště. Pokud je někomu líto, že se nedočetl nic o vlastním obsahu dialogu, nechť nezoufá, neboť čas to snad napraví. (Mezitím si ho třeba může zkusit kousek přečíst, ale domácí úkol to není, nejsme ve škole.)
Literatura
Platón: Symposium. Praha: Oikúmené 1993.
Diskuze:
