Zatím se držíme. Kredit: Carolyn WIlczynski / Wikimedia Commons.

Ve slabých chvilkách se považujeme za vrchol evoluce. Zároveň je ale jasné, že délka existence každého druhu je konečná. A obvykle není zase tak dlouhá, alespoň v geologickém vnímání času. Druhy v průběhu historie vznikají a pak zase vymírání, a to z různých důvodů. Lidská role ve vymírání je, prozatím, mnohem skromnější, než si lidé obvykle myslí. Naprostá většina druhů v historii samozřejmě vyhynula zcela bez našeho přičinění.

Zároveň žijeme na planetě Zemi, která je sice skvostně modrá, ale to neznamená, že by byla dokonale chráněná proti rozmanitým hrozbám, které nad námi visí ve vzduchu. Andrew E. Snyder-Beattie z britské University of Oxford a jeho kolegové se rozhodli vyčíslit, jaké je vlastně riziko, že náš druh, tedy lidstvo, najednou vymře. Ponechali přitom do značné míry stranou všechny hrozby, za něž je zodpovědné samo lidstvo a soustředili se na přírodní hrozby velkého rozsahu, jako jsou třeba dopady asteroidů nebo erupce supervulkánů. Výsledkem jejich snažení je něco mezi věštěním a důmyslnou matematikou.

Andrew Snyder-Beattie. Kredit: University of Oxford.

Snyder-Beattie a spol. vycházeli z toho, že náš druh existuje nejméně 200 tisíc let. Podle paleontologů Homo erectus existoval nejméně 1,7 milionu let a Homo habilis asi 700 tisíc let. Z fosilního záznamu vyplývá, že průměrná délka existence druhu homininů (čili příslušníků skupiny zahrnující lidskou linii a linii šimpanzů, gorily už nikoliv), je asi 620 tisíc let a se zahrnutím problémů ohledně fosilního záznamu asi 970 tisíc let. Pokud to tak skutečně je, tak hominini, tedy i lidé, vymírají o něco častěji, nežli průměrní savci. Zároveň je pozoruhodné, že za vymření několika druhů homininů jsou zřejmě zodpovědní jiní hominini. Nejspíš dávné prokletí.

O délce existence druhu Homo erectus si zatím můžeme jen nechat zdát. Kredit: Lillyundfreya / Wikimedia Commons.

Podobné počty je vždy nutné brát s nadsázkou, protože určování hranic mezi druhy je mnohdy velmi komplikované i dnes, natož když máme v ruce jenom kousky zaprášených kostí, což není v případě hominidů výjimkou. A fosilní záznam je pochopitelně děravý jako řešeto.

Když Snyder-Beattie s kolegy všechno spočítali a namodelovali, tak jim vyšlo, že v každém roce je pravděpodobnost vymření lidstva kvůli nějaké přirozené katastrofě téměř zaručeně nižší než jedna ku 14 tisícům a pravděpodobně nižší než jedna ku 87 tisícům. Když badatelé použili délku přežívání pro celý rod Homo, tak dospěli k údaji jedna ku 870 tisícům.

Autoři studie dospěli k závěru, že si lidstvo pravděpodobněji způsobí vymření samo, než že by vymřelo z „přírodních“ příčin. Jedním dechem ovšem dodávají, že jaksi nemáme k dispozici historický záznam rizik vyvolaných lidstvem, který by byl byť jenom vzdáleně srovnatelný s fosilním záznam velkých katastrof, co postihly Zemi v minulosti. Takže veškeré úvahy o vyhubení lidstva sebou samým jsou vlastně jenom spekulace. S civilizačním pokrokem nepochybně přicházejí mocnější rizika pro lidstvo, o tom žádná, ale zároveň s nimi se objevují také mocnější nástroje, s nimiž můžeme rizikům čelit a lépe přežívat katastrofy. Klíčové je mít univerzální technologie, který nám budou platné v případě jakékoliv rozsáhlé katastrofy. Ideální by bylo osídlit další světy, protože tím by se pravděpodobnost vymření lidstva dále snížila.

Video:  Andrew Snyder-Beattie: Existential Risk and Humanity’s Future | Föreläsning


Literatura
Futurism 7. 11. 2019, Scientific Reports 9: 11054.