Stará dobrá skepse  
Nemám v úmyslu nikoho přesvědčovat, aby přistoupil na skeptickou filosofickou pozici, vždyť sám si na ni spíš jenom velice rád hraju. Každopádně je to hodně užitečný nástroj v případě zmatku i v situaci hypertrofie všemožných „ismů“. A pro vědu je to možnost naprosto skvělá, možná i jediná.

Začnu představením základních výrazů: skepse, dogma, zdržení („uzávorkování“). Pak přijdou příklady iluzí, které mají ukázat nesamozřejmost a omezenou spolehlivost našeho vědění, ne je podkopat. Nakonec přidám poznámky o dějinách skeptického myšlení a o rozličných neštěstích, spojených tu s klamným dovoláváním se skeptické pozice, tu s „překonáváním“ skepse.

(Vzhledem k tomu, že se díla skeptiků z 3. století před n. l. zachovala jen zoufale zlomkovitě, tak si pomůžu Augustinovým dialogem Contra Academicos, tedy jeho polemikou proti skeptikům z Akadémie. Půjde o rekonstrukci potírané nauky, ne o referování Augustinovy pozice.)

 

Skepsí proti dogmatům

Skeptici se distancují od „dogmatiků“. Těmi dogmatiky myslí všechny ostatní filosofické školy i nefilosofický dav, z dnešního hlediska bychom dodali, že zejména všechny ideologie.

Dogmatik něco tvrdí, totiž ta svá dogmata. Slovo dogma znamená řecky tvrzení, případně nauku nebo názor. Dlouho nemá mnoho souvislostí s náboženstvím. (Náboženský význam slovo dogma dostane až v křesťanském prostředí konce antiky.) Typickým příkladem dogmatu bývala třeba existence nějakých podstat.

Skeptik se pouze „dívá“, pozoruje. Pohled nebo pozorování se řecky řekne skepsis. Kupodivu je to pozice blízká „teoretické“ v původním smyslu slova, viz článek Theórie.

 

Uzávorkování dogmat

Skeptik si uvědomuje, jak ošidná mohou naše tvrzení být. Proto je myšlenková práce skeptiků charakterizovaná slovy „uzávorkování dogmat“, tedy uzávorkování každého tvrzení. Opravdu „uzávorkování“ (epoché), „pozdržení“, nikoli zrušení nebo dokonce tvrzení opaku, to by byla většinou ještě větší blbost. Část všech těch tvrzení asi měla nějaké důvody, někdy třeba i docela rozumné, ale musíme jaksi uzávorkovat tu jejich zdánlivě nutnou pravdivost.

Jako příklady nabízím dogmata: „Hlavou zeď neprorazíš.“„Běžet na nádraží poté, co odjel poslední vlak, je zbytečné.“ „2 + 2 = 4.“ „Voda teče vždycky dolů.“ Každé z těch tvrzení má své dobré důvody, ale každé z nich se dá rozumně diskutovat a hledat podmínky nebo meze jeho platnosti, jak na úrovni významu pojmů, tak na úrovni věcné. Někdy můžeme jít na nádraží nejen kvůli vlaku.

Skeptici opatrně zkoumají a své výpovědi omezují na popis jevů. O tom, co pozorujeme, máme jistotu, že se to jeví; dokonce, že se to (přinejmenším nám momentálně) jeví právě takto. Nemáme tvrdit, že žádná skutečnost neexistuje, to by bylo dogma, navíc zatraceně divné. Stačí, že své výpovědi omezíme na to, co vidíme, slyšíme atd., tedy na jevy.

 

Jak s tím může skeptik žít? To je prosté, jako každý jiný. Vždyť ani Platón netvrdil, že k všednímu životu člověk potřebuje vědění (epistémé), k tomu naštěstí stačí pouhé mínění (doxa), aspoň pokud není na hlavu padlé, tedy škodlivě nepravdivé. Většinu mínění už trochu profiltrovala nějaká přírodní nebo společenská selekce. K tomu, abych se najedl nebo trefil domů, za obvyklých okolností žádnou filosofii ani vědu nepotřebuju. Jinak tomu bůže být po úraze, nebo když zrovna nejezdí metro, pak se trocha úvah může zatraceně hodit. A ve filosofii i vědě stojíme o silnější jistotu než o pouhá mínění. Skeptici ji nacházejí v jevech. „Uzávorkují“ platnost každého tvrzení a soustředí se na popis jevů.

Výpověď o tom, jak z mého hlediska a v určitém kontextu něco vypadá, přece platí i v případě, že by šlo o sen nebo divadlo. Skeptická tradice zná iluzi snu, iluzi divadla a další znamenité iluze. Jsou to příklady toho, jak málo spolehlivé jsou naše jistoty, když nedokážeme skutečnost ostře odlišit např. ani od snu nebo divadla. Ale pozor! Skeptik není ten, kdo si myslí, že všechno je jenom sen nebo divadlo, nýbrž ten, kdo ví o těchto problémech, a proto se vyjadřuje opatrně. A nepleťme to s nějakými smyslovými klamy, ty sem patří jenom zcela okrajově.

 

Iluze snu

Nemohu si být úplně jistý, že vše, co smyslově vnímám i myslím, se neděje pouze v mém snu. Sice si pamatuji, že jsem se předtím probudil, ale taková zkušenost je možná i uvnitř snu. Z toho neplyne, že opravdu spím, ale že nemám jistotu o ničem jiném, než o jevech. Ty můžu nějak popisovat i v tom snu.

Metafora spánku a probuzení patří k tradiční výbavě mudrců různých kultur, např. Hérakleita a Buddhy. Kupodivu to jsou přibližně současníci, ale to je nejspíš jenom zajímavá náhoda. Samo označení Buddha znamená „Probuzený“, vlastním jménem to byl Siddhártha Gautama. Hérakleitos přirovnal naše každodenní úsilí k drobným cukavým pohybům, které doprovázejí živý sen o naději na úspěch, zatímco probuzený člověk vidí svět a může mluvit s ostatními. Skeptik usiluje jenom o poznání, které jde napříč tímto problémem. Užívá metodu popisu, která má být nezávislá na tom, zda žijeme ve snu nebo v bdělém stavu. Svým rozchodem s dogmaty je však oběma zmíněným mudrcům nečekaně blízko.

 

Iluze divadla

Co když je všechno jenom divadlem? Opět to neznamená, že všechno je jen inscenací pro mé oklamání (Matrix), ale jenom to, že jistý si mohu být pouze tím, co vidím, slyším atd., nikoli výroky o tom, co to je, ba ani, že to opravdu je. Předpokládat, že všechno je jen Matrix, by ovšem bylo stejně dogmatické, jako předpokládat existenci podstat a platnost neempirických tvrzení o nich.

Například ve škole vidím naše studenty sedící v posluchárně. Skeptičtěji řečeno: Vidím cosi, co určitým typickým způsobem vypadá, dokonce bych mohl popisovat vzhled tváří a barvu oblečení. Skeptik si nemyslí, že jsou promítaní, nebo že to jsou antropoidní roboti, ale úplnou jistotu o tom nemá. Proč je takové pozdržení (epoché) tvrzení o existenci našich studentů v posluchárně rozumné? Například mezi nimi mohou být lidi zvenku, které to baví, třeba gymnasisti, kteří si testují, jak by se v tom prostředí cítili. V krajním případě by tu mohli být studenti Divadelní fakulty, kteří tím skládají zkoušku z úkolu „Etuda sehrát posluchače Přírodovědecké fakulty“. A co kdyby to byli maskovaní ufoni? Připustit existenci ufonů v posluchárně je samozřejmě mnohem větší pitomost než připustit existenci studentů, ale kde vzít úplnou jistotu? Naštěstí ji většinou nepotřebujeme. Se všemi výše zmíněnými individui totiž při přednášce jednám stejně jako s našimi studenty, to patří k pravidlům hry na školu, tedy k celkem užitečnému a mnohokrát vyzkoušenému mínění, byť plnému dogmat, naštěstí uzávorkovatelných.

Pyrhón, nehistorická podoba z roku 1580, Girolamo Olgiati. Kredit: Google books via Wikimedia Commons.
Pyrhón, nehistorická podoba z roku 1580, Girolamo Olgiati. Kredit: Google books via Wikimedia Commons.

 

Heslovité dějiny skeptické filosofie

Vzdáleným předchůdcem skepse byl možná už Xenofanés.

Textová svědectví o skepticích helénistické doby se bohužel zachovala jen zoufale zlomkovitě. Přesto vidíme rozličné proudy skepse.

Nejméně zajímavá je „životní“ skepse, kterou pod dojmem z jakýchsi indických „nahých mudrců“ představil Pyrrhón z Élidy, asi kolem roku 300 před n. l. (Prý je to začátek evropského nepochopení Indie, ale tomu nerozumím). Ozvěny pyrrhónské skepse potkáváme v novověké literatuře i v hospodských výrocích o smyslu života.

 

Onačejší je skepse „akademická“. S tou přišel Arkesiláos (315-241 před n. l.), který se dokonce stal 6. scholarchou původně platónské Akadémie v Athénách. Cesta k vědění prý předpokládá důvěryhodné smyslové vnímání a vyhýbání se unáhleným nebo bezdůvodně přejímaným tvrzením. To bude už v helénistické době velkou inspirací pro řadu vědních oborů. Arkesiláos ovšem nepsal a referáty jsou chatrné. Možná to však je hlavní autor základních motivů filosofické i vědecké skeptické metody.

 

Asi to má být Arkesiláos, nehistorická podoba z roku 1493. Kredit: Hartmann Schedel, Wikimedia Commons.
Asi to má být Arkesiláos, nehistorická podoba z roku 1493. Kredit: Hartmann Schedel, Wikimedia Commons.

Karneadés (214-129 před n. l.) byl taky scholarchou Akadémie, ve své době to prý byl dost vlivný člověk. Ještě po jeho smrti vyprovokovaly polemiky s ním obnovu platonismu, tzv. „středního“.

 

Už v průběhu helénistické doby se skepse etablovala jako dominantní metoda vědy, což vedlo přímo k „vědecké revoluci“. (Kupodivu tehdy ne k vědeckotechnické.) Středověk v tom bohužel nepokračuje.

Karneadés, římská kopie sochy z athénské agory. Glyptothek Munich. Kredit: Bibi Saint-Pol, Wikimedia Commons.
Karneadés, římská kopie sochy z athénské agory. Glyptothek Munich. Kredit: Bibi Saint-Pol, Wikimedia Commons.

 

Rub skeptické vědy: přežití geocentrismu

I mistr tesař se utne. Kdo by chtěl skeptickou vědu pomlouvat, může poukázat na skeptickou kritiku antického heliocentrismu. Problém antické verze heliocentrismu byl v kruhových drahách a v rovnoměrném pohybu planet, takže skeptici hlásili větší rozdíl pozorovaných hodnot od vypočtených, nejen nad odhad chyb měření (i tohle uměli), ale taky ve srovnání s konkurenčním epicyklovým geocentrickým modelem. Na to musel přijít až Kepler, na jemnosti až Newton, Einstein... Skeptici použili náležitou metodu testování teorie pozorováním, ale v situaci té doby to dalo výsledek, který na dlouhou dobu zablokoval vývoj astronomie. Heliocentrismus pochopili jako další nenáležitou inherenci filosofie a náboženství do vědy. Tím se nečekaně ocitli „na stejné straně barikády“ se stoiky, kteří v heliocentrismu spatřovali bezbožnost, ba i s aristoteliky, kteří v něm spatřovali nerozumný rozchod s empirií východů a západů Slunce. Dějiny filosofie ani vědy by ale snad neměly být dějinami barikád a stran.

Novodobá skepse opět nesouvisí jen s kritikou dogmatických filosofických nauk („metafyziky“), ale pozitivně také s vědou. K výrazným postavám patří např. Bertrand Russell (1872-1970). Sympatická je zvláště jeho snaha chápat filosofii v kontextu přírodních věd, rozhodně ne v kontextu morálním. (Teď možná vypadám jako nemrava, ale zkušenost mi říká, že o morálce se nejvíc mluví tam, kde už je stejně všechno v háji. Tam, kde nefunguje smysl pro poctivost a lidská vzájemnost, se formálním popisem lidského jednání mnoho nenapraví, spíš se vytvoří pokrytecká iluze. Naopak tam, kde něco funguje, občas nějakého mimoně napadne prudit s „etickým hlediskem“, aby si přivydělal, nebo aspoň udržel jakýsi význam.)

Bassano Ltd: Bertrand Russell roku 1923. Kredit: National Portrait Gallery (London) via Wikimedia Commons.
Bassano Ltd: Bertrand Russell roku 1923. Kredit: National Portrait Gallery (London) via Wikimedia Commons.

 

Problémy výkladů skeptické filosofie

Je zvláštní, jak velká část referátů o skepticích hledá spíš morální nebo dokonce náboženské problémy, nebo zase rozličné hádanky, než rozumné úvahy o jádru věci. Asi to považují za filosofii. Kdo hledá, najde, takže nějaké etické úvahy nebo zase hádanky vydupe. Třeba životní postoj Pyrrhónův nebo hádanky u Karneada. Jiní zase předstírají, že se v problému vyznáme zavedením složité terminologie četných „ismusů“ (skloňuju podle „vzoru“ autobus nebo spíš funus). Jeden z centrálních pojmů staré skepse, iluze, se často neutralizuje převedením na smyslové iluze, tedy smyslové klamy; navzdory tomu, že staří skeptici se chápali jako empirici, takže svým smyslům důvěřovali více než čemu jinému. O řadě důležitých pojmů, třeba o epoché („uzávorkování“ tvrzení), se často pomlčí. Málo si uvědomujeme, jak velká část vědy helenistické a římské doby byla vedená právě skeptickým stylem myšlení. K dovršení zmatku pak někteří tzv. skeptici překvapivě dobře vědí, nejen jak něco není, ale taky jak to je; aspoň to tvrdí, i když skeptik se měl každého tvrzení o skutečnosti zdržet a vypovídat pouze o jevech.

 

Varování

Nejpozději v římské době se skepsí občas rozumí i její přesný opak, tedy dogmatické lpění na zdánlivě skeptické „nauce“, zatímco skepse je hledisko a postup. Příkladem mohou být výklady předsokratiků v díle Sexta Empeirika (1. polovina 3. století n. l.). Tam, kde jeho výklad můžeme porovnat se zachovaným textem, vidíme, že je ve stejné míře předpojatý jako interpretace Aristotelovy, jenom v odlišném jazyce. Takový skeptik už dobře ví, jak to není, občas dokonce i jak to je. Mnozí současní skeptici si v tomto ohledu se Sextem nijak nezadají. Škoda, skepse je velice zajímavé a plodné stanovisko.

 

Podařilo se někomu „překonat skepsi“?

Bohužel ano, alespoň z hlediska jakési pomyslné scientometrie společenské úspěšnosti. Např. Augustinovi a Descartovi. To první zásadně ovlivnilo středověk, to druhé novověk. Přitom by to Agustinovo „řešení“ vlastně mohlo být docela zajímavé, kdyby se s ním ovšem zacházelo rozumně. „Překonání“ skepse většinou vede k novému typu dogmatismu. Tohle by bylo na jiné říkání.

 

Poslední memento (nezávazně)

A co s těmi dogmaty, kterým už asi 360 let říkáme přírodní zákony? Skeptik je samozřejmě uzávorkuje. Není to krok k pavědě? Není, naopak. Vždyť rozumní vědci vědí, že to je „jen“ nejlepší dosud známá aproximace určité (převážně kvantitativní) stránky chodu světa. Někteří se přímo třesou na to, kdy se objeví možnost/potřeba to či ono zpřesnit nebo dokonce revidovat. Do té doby je každá formulace toho či onoho přírodního zákona bernou mincí, poté se může přesunout mezi odložená mínění. Naštěstí ty nové formulace dost často ukazují, v jakých mezích stačily ty starší, takže se většinou nemusí mnoho bourat.

Snadno ovšem zapomínáme třeba na statistickou povahu velké části našeho vědění. Když je nějaká sada dat s určitým výkladem konzistentní na hladině významnosti 99 %, tak to současně znamená, že s pravděpodobností 1 % to je jakkoli jinak, třeba právě opačně. (Jinou otázkou je, jak se došlo k onomu číslu, to je problém adekvátnosti použití určité statistické metody vůči povaze oněch dat.) Tím nechci otvírat vrátka „pavědě“, ale není část jejích motivů právě reakcí na přeháněnou jistotu řady vědeckých tvrzení? V oblasti vědy se to většinou časem vyvine k větší míře jistoty, výjimečně se naopak ukáže potřeba jiného výkladu. Jenže my lidé se často špatně smiřujeme s jakoukoli mírou nejistoty. Kdysi to kompenzovalo náboženství, dneska spíš ukvapeně popularizovaná věda nebo její nápodoba. Další problém je, že statisticky vzato je většina zajímavých událostí v mém životě nejspíš nevýznamná, zatímco „významné“ jsou ty nezajímavé, protože jsou obvyklejší, častější. Statistická signifikance a reálný význam spolu korelují právě a „jen“ ve vědě. Aspoň někde! Ale se vzácnými výjimkami (singularitami) si nevíme rady tak jako tak.

 

Literatura

Z. Kratochvíl, Filosofie mezi mýtem a vědou. Od Homéra po Descarta. Praha: Academia 2009.

Datum: 24.01.2020
Tisk článku

Související články:

Použité mýty     Autor: Zdeněk Kratochvíl (15.08.2019)
Byly všechny Sókratovy nápady moudré?     Autor: Zdeněk Kratochvíl (06.09.2019)
Symposium     Autor: Zdeněk Kratochvíl (02.10.2019)
Mélský dialog     Autor: Zdeněk Kratochvíl (20.11.2019)
Dražba filosofů     Autor: Zdeněk Kratochvíl (29.11.2019)



Diskuze:


Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku








Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace