Křesťanství v 1. století – Texty  
Kdo by chtěl vědět, „jak to opravdu bylo“, bude zklamán. Zatím to bude hlavně o textech: o jejich žánrech, okolnostech vzniku i doprovodných legendách. O tom, co bylo před texty, se můžeme jen dohadovat.

Křesťanství patří mezi ta náboženství, která mají posvátné texty. Teď se nebudeme zabývat jejich náboženským významem, ale ryze civilní stránkou, hlavně datací a okolnostmi vzniku, jako kdyby šlo o jakékoli antické texty. Je to řádná a docela tradiční věda, dokonce i v popperovském smyslu slova. Takový postup je na místě u každé aspoň trochu vlivné literární památky. V tomto případě dokonce není kolizní ani s většinou proudů křesťanství (krom fundamentalistů), protože i křesťané běžně mluví o čistě historických okolnostech sepsání oněch textů. Jiná věc je, co si kdo myslí o obsahu těchto textů.


Ježíšovo kázaní a křesťanská tradice

Ježíšovo veřejné působení se nejspíš odehrávalo koncem dvacátých let 1. století, plus přibližně roku 30. Žádný vědec ani dokumentarista u toho nebyl, všechny textové prameny jsou křesťanské a o 25 až 70 let pozdější. Jejich cíl i žánr je až na drobné výjimky zásadně jiný než dokumentaristický. Co si s tím počít? Nezbývá než se omezit na zkoumání těchto textů samotných. Jedinou racionální jistotou nezávislou na míněních a názorech jsou určení žánrů, stylů a datace textů. Právě proto se v průběhu generací mění a upřesňují, jako stav každého poznání.

Jeden směr pohledu hledá v těchto památkách stopy autentického Ježíšova odkazu. Druhý směr pohledu v nich hledá spíše zárodky pozdějšího vývoje křesťanství. Řečeno dobovou křesťanskou terminologií: První hledá „Ježíšovu zvěst“ (kázání náboženského reformátora), druhý „zvěst o Ježíšovi“ (jako o Spasiteli, Synu božím…). Každopádně je třeba nejprve zkoumat ony texty, abychom někde nesedli na lep, ani se naopak občas nerozčilovali zbytečně. Jejich obsah i formování křesťanské nauky a institucí (církví) nechám na jindy. (Ježíšova života a souvisejících legend se týkaly už články Půjdem spolu do Bletléma? a Velikonoce.)

 

P 4 alias „Papyrus Merellus“. Fragment s opisem Evangelia podle Lukáše z 2. století. Kredit: Leszek Jańczuk, Wikimedia Commons.
P 4 alias „Papyrus Merellus“. Fragment s opisem Evangelia podle Lukáše z 2. století. Kredit: Leszek Jańczuk, Wikimedia Commons.

Nový zákon

Velkou většinu nejstarších křesťanských textů najdeme ve sbírce nazývané Nový zákon. Stačí si pamatovat, že tyto spisy pochází z 2. poloviny 1. století. Přesněji: z let 55 až 120, ale když vynecháme několik menších a méně důležitých epištol, tak se vejdeme před rok 100. Sbírka obsahuje 27 „knih“ v antickém smyslu slova. Nejdůležitější a nejznámější položkou jsou čtyři evangelia, z let asi 75 až 95. Nejstarší položkou je 1. List do Thessaloniky od Pavla z Tarsu, z poloviny padesátých let.

Zásadní je, v jakém režimu vztahu k textu tyto spisy kdo čte. Sbírka vznikala tak, že zahrnuje texty, ze kterých se četlo při bohoslužbě, nejspíš už v 1. století, dokumentovatelně v 2. století. Četba těchto textů při liturgii je tedy původní režim, vyvinul se v návaznosti na judaistický zvyk čtení úryvků ze Starého zákona (pro Židy ovšem Tanachu či Tenaku) při synagogální bohoslužbě. V podobném duchu k nim většina křesťanů přistupuje i při soukromé četbě. Samozřejmě, že i křesťané mohou (stejně jako nekřesťané) číst Nový zákon taky v jiném režimu vztahu k textu, třeba jako literaturu, nebo filologicky. Rizikem zbožného čtení je přílišné zglajchšaltování v reálu dost pestrých spisů a poplatnost pohledu té či oné církve a doby. Rizikem studijního čtení je atomizace významů. Většina lidí čte v překladu, takže část těchto problémů za ně a bez jejich vědomí řešili už překladatelé.

Všechny novozákonní spisy jsou psané řecky, přestože jazykem Ježíšova kázání i mateřským jazykem učedníků byla aramejština, s výjimkami občasných hovorů s cizinci v lidové řečtině a hebrejských citátů. Řečtina novozákonních spisů je specifický dialekt, který vychází z lidové řečtiny té doby (něco jako czenglish) a z jazyka řeckého překladu hebrejských posvátných knih (Starého zákona) z 3. století před n. l. Nevinným příkladem zvláštností tohoto dialektu je nadužívání zdrobnělin, všechny ty drobečky a pejskové, protože se mnohem jednodušeji skloňují. Překlady bohužel sjednocují velmi různou úroveň a míru hovorovosti jazyka jednotlivých spisů do unifikované důstojnosti.


Žánry novozákonních spisů

Typickým a svérázným žánrem (ne pouze titulem) je evangelium. Řecké slovo euangelion se často překládá jako „radostná zvěst“. To není špatně, ale doslovněji je to „dobré poselství“ nebo „důležité poselství“. Specifikum žánru je, že pojednává Ježíšův život i kázání už od začátku z hlediska víry v jeho vzkříšení, plus se zohledněním judaistických tradic, zvláště prorockých. (Ještě to zkusím okomentovat v závěru.) Evangelia jsou v Novém zákoně hnedle čtyři. To jsou tzv. „kanonická evangelia“.

Jediným kandidátem na alespoň formálně vzato historický spis jsou Skutky apoštolů, které popisují vývoj křesťanského prostředí v 30. až 60. letech, s hlavním důrazem na působení Pavla z Tarsu. Při přesnějším pohledu nás překvapí, že osnovou většiny dílka je žánr cestopisu, formálně vzato dokonce lodní deník. Na tuto osnovu jsou navlékány promluvy Pavla z Tarzu na jednotlivých místech. Obsahují i skryté narážky na řeckou klasickou literaturu. Např. při líčení Pavlova klíčového zážitku promluví Bůh slovy Dionýsa z Eurípidových Bakchantek!

Hojně zastoupeny jsou listy (epištoly), tedy otevřené dopisy, často adresované křesťanské obci v tom či onom městě, v souvislosti s konkrétními problémy. Zvláštní místo mezi nimi mají listy Pavla z Tarzu. Na ně navazuje řada pozdějších listů pod jeho jménem, některé od jeho žáků (Deutero-Pavel), další, dokonce ještě začátkem 2. století, jsou spíše prostomyslnější (Pseudo-Pavel).

Naprostý svéráz, žánrem, stylem i obsahem představuje Apokalypsa. Navazuje na judaistickou apokalyptiku, formálně na pozdní prorocké knihy, dnešní čtenář ale zná analogie spíše v surrealistických textech. Mytickým autorem je Evangelista Jan, prý na ostrově Patmu, reálného autora neznáme. V řeckých křesťanských obcích Apokalypsa dlouho nebyla součástí kánonu Nového zákona.


Novozákonní evangelia

Jednotlivá evangelia představím v pořadí podle literární i myšlenkové složitosti, což při troše optimismu ladí s historickým pořadím. Hodí se i mnemotechnická pomůcka: Čím pozdější ten spis je, tím dřív začíná děj. V edicích Nového zákona je obvykle jiné pořadí: Matouš, Marek, Lukáš, Jan. Nejstarší rukopisy bývají nadepsané tituly typu Evangelium podle Marka, atd. Zkráceně se jim pak říká podle těchto legendárních jmen, i když v akademickém prostředí si nikdo nemyslí, že (možná krom Lukáše?) známe reálné autory.

Evangelium podle Marka začíná setkáním dospělého Ježíše s Janem Křtitelem, což je začátek Ježíšova veřejného působení. Je nejkratší a nejjednodušší, psané vyloženě lidovou řečtinou, kupodivu s občasnými latinismy. Je to jeden z jazykově nejprostších řeckých textů (krom vět v úvodních pasážích učebnic, které jsou však spisovně). Jazyk evokuje nepříliš kulturní vrstvu velkoměsta, v němž se lidé moha národů něčím takovýmhle navzájem dorozumívají. I při své stručnosti obsahuje nejvíc zázraků, to je další lidový rys. Tradice je datuje do 60. let a za místo vzniku považuje Řím. Dá se vyšťourat i legenda, podle níž římští křesťané prosili apoštola Petra, aby jim napsal o Ježíšovi, ale ten se k tomu neměl, protože nebyl literát, původně byl něco jako šéf rybářského kibucu v severním Izraeli. Tak uprosili jeho syna Marka. Ten vyhověl a nenápadně se tam zvěčnil jako ten asi čtrnáctiletý kluk, který při nočním zatýkání stačil utéct. Legendy pak další Markovo působení situují do Alexandrie i jinam. Akademická datace sází na neznámého autora v 70. letech, možná v Římě.

Evangelium podle Matouše začíná betlémskou scénou. Je orientované výrazně žido-křesťansky. Jazyk je plný arameismů, takže koncem antiky se objevila i mylná představa, že jde o překlad z aramejského originálu. Neřekne „nikdo tam nebyl“, ale „nebyl, kdo by vcházel, ani vycházel“. Nechodí se tam spát jen tak, ale „spát spánkem“, něco jako werichovská čeština. Judaistické reálie nevysvětluje, naopak jimi vysvětluje Ježíšovy novinky. Legendy kladou vznik spisu do Palestiny 60. let. Akademicky: 70. nebo spíš 80. léta, Syro-Palestina, možná Antiochie.

P 75 Bodmer. Závěr Lukášova evangelia a incipit Evangelia podle Jana. Část obsáhlého papyru, kolem roku 200. Kredit: legacy.earlham.edu via Wikimedia Commons.
P 75 Bodmer. Závěr Lukášova evangelia a incipit Evangelia podle Jana. Část obsáhlého papyru, kolem roku 200. Kredit: legacy.earlham.edu via Wikimedia Commons.

 

Evangelium podle Lukáše začíná víc než rok před Ježíšovým narozením. Snaží se konat misii úsilím o literární úspěch v řeckém světě. Jazyk je bohatý a složitý, postrach studentů. Pracuje s narážkami na obecné dějiny i na řeckou a římskou literaturu, známé je zvláště začlenění tehdy módní Vergiliovy IV. Eklogy do betlémského příběhu. Jako lidovější motiv zařazuje legendy o ženách v Ježíšově okolí. Judaistické reálie čtenářům vysvětluje, protože nepředpokládá, že by je znali. Překlad by si koledoval o vančurovskou češtinu. Tradice považuje Lukáše za průvodce Pavla z Tarzu (možná jeho osobní lékař) a vznik spisu klade do Efesu 60. let. Ukazuje se tam i jeho údajný hrob. Akademicky to vypadá na 80. léta a na „řecké prostředí Středomoří“, nejspíš západní Malou Asii.

Evangelium podle Jana je velice specifické. Předchozí tři evangelia byla tzv. „synoptická“ (souhledná). Od 3. století se tím myslí jev, že jimi můžeme souběžně listovat, byť různě rychle, a sledovat děj. Občas některé z nich něco víc rozvine nebo přidá, a naopak, i když akcenty výkladů jsou různé. „Čtvrté“ evangelium má dost jinou povahu. Začíná stvořením světa (hymnem, který parafrázuje řecký překlad hebrejské knihy Genesis), pak rovnou skočí k setkání dospělého Ježíše s Janem Křitelem. Předpokládá už znalost předchozích evangelií. Dějovou osnovu synoptiků stáhne na necelou první půlku spisu, proloží ji specifickými scénami a úvahami, a pak v rámci pašijového příběhu rozvine docela složitou teologii. Nikdo soudný si nikdy nemyslel, že dlouhé pasáže těchto Ježíšových promluv jsou přímými citacemi. Už antičtí teoretici užívali metaforu, že „synoptická evangelia jsou pokusem o zápis hlasu Ježíšových úst, zato Janovo evangelium zachycuje hlas Ježíšova srdce“. Dávného data jsou spory, zda jde spíše o dodatečný komentář, nebo naopak o mystické jádro Ježíšova odkazu, zprostředkované jeho „nejmilejším učedníkem“. Toho za autora díla považují četné legendy, a kladou vznik do 90. let, a to do Efesu. Tam se ctí i jeho hrob. Jiné legendy ovšem odkazují na řeckou Sýrii, někdy až na Edessu (dnes Sanli Urfa v Turecku), nebo i na Jeruzalém. Akademicky: Sýrie nebo Malá Asie, 90. léta, neznámý autor „janovského okruhu“. (Dokonce se našel jeden filuta, Claude Tresmontant, který brojil za 60. léta, ale neuspěl.) Ten „janovský okruh“ je akademickou transpozicí jedné legendy z 2. století, která za autora považuje Jana Presbytera z Efesu, žáka nejmladšího z apoštolů, Jana, Ježíšova nejmilejšího učedníka (ten prý ve vysokém stáří žil v Efesu a Jan presbyter mu měl dělat něco jako redaktora). I v akademickém prostředí se občas pracuje s možností, že toto evangelium napsal mladší redaktor ve službách letitého apoštola, jenž k němu stařeckou rukou připsal 1. Janův list, který redaktor ponechal bez úprav. V Efesu však i na křesťanské památky platí místní pohanské přísloví: Máme přímo před očima, že tajemství zůstává skryto.

 

P 52 Rylands. Fragment papyru s opisem Evangelia podle Jana. Egypt, kolem roku 125. Kredit: John Rylands Library via Wikimedia Commons.
P 52 Rylands. Fragment papyru s opisem Evangelia podle Jana. Egypt, kolem roku 125. Kredit: John Rylands Library via Wikimedia Commons.

(Nechávám stranou absurdní snahu fundamentalistů stlačit dataci Matouše a Lukáše před rok 70. Krom řady jiných nepravděpodobných věcí musí např. popisované zboření chrámu Římany roku 70 chápat jako zázračnou předpověď.)

 


Křesťanské texty z 1. století mimo Nový zákon

Nejdůstojnější památkou tohoto typu je Učení dvanácti apoštolů (Didaché). V řeckých obcích často bývalo přímo součástí Nového zákona. Nejspíš ale nebylo určené k bohoslužebnému čtení v tom smyslu jako spisy Nového zákona, protože některé pasáže jsou spíše přímo liturgickým textem, předstupněm pozdějších mešních kánonů. Tato převážně liturgická památka vznikala dost cibulovitě v letech 40 až 140 (podle jiných autorit 80 až 130), každopádně obsahuje i doklady křesťanské bohoslužby z 1. století. Dnes ji najdeme ve sbírce, která se trochu zmatečně nazývá Spisy apoštolských Otců.

Překvapením jsou listy Klementa Římského z posledních let 1. století, dnes dostupné v téže sbírce. Předbíhají totiž dobu ve smyslu centralizace křesťanských obcí, jednotné kázně a role Říma, a přesto nebyly a nejsou součástí Nového zákona. (Navazuje na ně i rozsáhlejší pseudo-klemetinská literatura.)

Kléméns z Alexandrie píše koncem 2. století, že v alexandrijské obci bylo při křestní liturgii používané prastaré Alexandrijské Markovo evangelium, jiné než to kanonické.

Je také velká otázka, zda slavná éra gnostických evangelií v 2. století neměla nějakou předehru už v 1. století. Je pro to několik náznaků (pár malých a nejednoznačných fragmentů), ale chybí jasné doklady. Zato na lidové verze apokryfních evangelií je určitě ještě brzo.

Mezi nejasnými drobnými fragmenty papyrů je díky statistice znaků i několik kandidátů na text hypotetické sbírky Ježíšových výroků (Logia, alias Pramen Q), spíše jakési svodky Ježíšových kázání, se kterou pak pracují přinejmenším dvě kanonická evangelia, a dokonce i gnostické Tomášovo evangelium (v letech 130 až 150).


Existoval Pramen Q?

Název hledané památky působí málem mysticky, ale jde o úspěšný formální konstrukt literární vědy. Vymýšleli jej většinou Němci, takže mu říkali Quelle. Problém je „jen“ v tom, zda jde o čistě teoretický objekt, nebo o reálný a dnes ztracený rukopis.

Leckdo by rád věděl, co vlastně Ježíš kázal, pokud možno doslova! K tomuto cíli se už 18 století upínají mnohá bádání. Hledají „vlastní (skutečné) výroky Ježíšovy“ (latinsky ipsissima verba Jesu), samozřejmě hlavně v synoptických evangeliích. K výdobytkům literární vědy 19. a 20. století patří i rekonstrukce tohoto pramene. Je to až podezřele jednoduchý úkol s průnikem množin: Synoptická evangelia nasekáme na jednotlivá větná témata, pak provedeme průnik textů evangelií podle Matouše a podle Lukáše. Nakonec z toho dáme pryč to, co obsahuje i Marek. A máme Q, tedy hledanou sbírku Ježíšových výroků!

Postup souvisí s určitou hypotézou o vzniku synoptických evangelií: Napřed stručný Marek. Po něm Matouš a Lukáš, s využitím textu Marka a hlavně onoho Q. Zpětnou kontrolou tohoto přístupu je, že nalezené Q lze podezřele snadno překládat do aramejštiny; nejspíš proto, že původně šlo o převod z aramejštiny. Někteří ve výsledku spatřují i rytmus vět, jaký prý byl typický pro židovské kazatele, totiž aby byli slyšet bez mikrofonu: aby frázování slov respektovalo možnosti dechu, vyhýbalo se zkreslení ozvěnou, umožňovalo snadné zapamatování. K tomu patří opakování v malinko jiném pořadí slov a občas něco jako refrén. Vážnými kandidáty na původní Ježíšovy výroky jsou četná podobenství a modlitba Otče náš.

Pokud by pramen Q byl reálným písemným pramenem, svodkou Ježíšových výroků kolující někdy v 30. až 60. letech 1. století, tak proč se nezachoval? Na to jsou dvě rozumné odpovědi. První: Byl přece zapracovaný do textů Matouše a Lukáše, zachoval se v této podobě (tak např. Petr Pokorný). Druhá: Nikdy nebyl zapsaný; dokonce je otázka, zda není jen artefaktem našich metod, byť asi blízkým reálnému vývoji ústní tradice v 30. až 60. letech.


Textologie

Nový zákon je nejlépe prozkoumaným textem vůbec. Už křesťané pozdní antiky na něj aplikovali výdobytky helénistické literární vědy, původně zaměřené na Homéra, tragiky, Platóna… Nový impuls přišel v renesanci a další od 19. století, také v souvislosti s novými objevy papyrů, které kulminovaly v 20. století.

Nejdůležitější je, jak z množství starých opisů, mnohdy zlomkovitých, vybrat nejpravděpodobnější původní čtení. (Metoda je docela podobná kladistice.) V tomhle si už desítky let stojí kritické filologické edice hodně dobře. Co bychom za to dali, kdybychom aspoň trochu podobně spolehlivě znali větší část řecké literatury.

Dalším úkolem je sledovat na chronologické a geografické diverzitě drobných odchylek také šíření verzí textu, navíc přispět ke stanovení limitu pro dataci jeho vzniku. Slavným rekordmanem je papyrus P 52 ze sbírky Rylands. Fragment opisu Janova evangelia byl nalezen Egyptě a pochází z doby kolem roku 125, tedy 30 let po předpokládaném sepsání originálu někde dost daleko na sever nebo severovýchod. Prakticky celý Nový zákon známe ze zdrojů z raného 3. století, v řadě důležitých případů můžeme jít do 2. století. To je nesrovnatelně menší rozdíl mezi napsáním originálu a zachovanými opisy než u skoro všech titulů řecké literatury. Pozoruhodné také je, že zavedení radiouhlíkové datace nijak moc nezasáhlo do chronologie postavené na znalosti materiálů a rukopisných stylů. (Tyto úžasné výsledky ovšem fundamentalisté zaměňují za „objektivní“ věcnou pravdivost textů a tím je v očích veřejnosti diskreditují natolik, že jejich prezentace málem zavání „bráněním bible“.)

Velký počet papyrů nalezených v Egyptě je důsledkem výběrového efektu, který je způsobený tamním klimatem. Papyrus tam ne vždy shnije. Kromě toho je i řada ucelených rukopisů z 4. a 5. století, které byly kontinuálně chované v některých centrech, a byly pak „objeveny“ pouze ve smyslu jejich zpřístupnění akademické vědě, někdy za dost romantických okolností. (Jako když prý v 19. století spouštěl prof. Tischendorf v noci koš na laně z vysoké zdi kláštera sv. Kateřiny na Sinaji.)


Na objev škudlivě, ale zvesela!

Neodpustím si popis jednoho nečekaného nálezu hodně starého papyru. Krátce před 2. světovou válkou Jan Merell, tehdy doktorand přes Nový zákon, nějaký čas velel skupinu pařížských studentů, kteří měli za úkol šetrně rozřezávat vazby renesančních a barokních tisků, vyfutrované vším možným, včetně středověkých rukopisů. Oni to byli středověkáři, takže takové věci měli poznat. Ještě i mnohem později, jako profesor, byl Merell známý svou přehnanou šetrností, ale i smyslem pro humor, se kterým si dělal srandu ze své škudlivosti. Tenkrát se projevila tak, že večer prohledával veliké odpadkové koše, jestli by se z nich něco nehodilo. A našel fragment papyru s kouskem Lukášova evangelia, z 2. století! Dostal označení P 4 (v nomenklatuře Gregory-Aland), ale v Čechách se mu říkalo Papyrus Merellus. Nikdo neví, jak se do té futráže zatoulal. Když šťastný objevitel na Sorboně referoval svůj nález, tak po chvilce rozpaků prohlásil (jak později sám vyprávěl): „Já mám povahu somráka, co se prohrabuje v odpadu, a měl jsem takové štěstí, že jsem si je nejspíš vyčerpal na zbytek života.“


Závěrečná poznámka o žánru evangelií

Evangelia jsou psaná z pozice křesťanského pochopení Ježíše a v kontextu judaistických prorockých spisů. Formálně to připomíná řecké tragédie: Divák už má vědět, „jak to dopadne“, nevzdělancům to před začátkem představení pro jistotu deklamuje hlasatel, protože tahat pozornost diváků na napětí, se považovalo za nekulturní. Místo na Starý zákon odkazují na homérské verše a na věštby, ať už Teiresiovy nebo přímo Apollónovy. V křesťanském církevním prostředí ilustruje žánr evangelií starý farářský vtip:

Pan farář s hrůzou zjistil, že jeho nový kaplan nikdy nečetl evangelia. Tak mu to dal úkolem a odešel za svými povinnostmi, posléze do hospody. Když se pozdě večer vrátil, všimnul si, že mladý kaplan ještě svítí. Šel se podívat, co tam páše, a zjistil, že pilně čte Nový zákon. Pochválil ho, ale řekl mu, že to nemusí takhle naráz. Dostal však odpověď: Nerušte mě pane faráři, to je strašně napínavý, já jsem moc zvědavý, jak to dopadne!“


Literatura

Kurt Aland et al.: The Greek New testament. Stuttgart 1968, 1996; California: Schwabe Books 2001. (Kritická filologická edice řeckého textu.)

Petr Pokorný: Literární a teologický úvod do Nového zákona. Praha: Vyšehrad 1993. (Kritický literární úvod plus interpretace liberální teologie, celkem lhostejno, že v tomto případě protestantské.)

Tabulky k textologii Nového zákona na mém starém webu.

Kategorie Novozákonní papyry na Wikimedia Commons

Datum: 17.04.2020
Tisk článku


Diskuze:


Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce







Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace