Když jsem nedávno publikoval příspěvek o proslulém pozdně křídovém teropodovi druhu Tyrannosaurus rex, objevil jsem jedinou mezeru ve zpracovaných údajích – chyběl článek o jednom z nejvýraznějších aspektů obřího dravce, kterým byl jeho takřka dokonalý čich. Přestože i sluch a zrak tyranosaurů byly značně vytříbené, právě čich byl pravděpodobně jeho nejlepším pomocníkem při vyhledávání kořisti, pátrání po jiných tyranosaurech a dalších nezbytných činnostech. Jednou z věcí, která nás na tvaru mozku tyranosaura (jehož podobu známe díky výlitkům mozkovny a snímkům z počítačové tomografie) okamžitě zaujme, je velikost čichových laloků.[1] Právě tyto lobi olfactori a s nimi spojené čichové nervy jsou vůči mozku proporcionálně značně velké a jasně ukazují, že čich byl u tyranosaurů extrémně výkonný a vytříbený. I tento fakt podporoval u některých paleontologů v dřívějších dobách přesvědčení, že tyranosauři mohli být spíše pojídači zdechlin, než aktivní lovci.[2] Skvělý čich jim totiž měl umožnit objev mršin na mnohakilometrové vzdálenosti. Dnes víme, že tato hypotéza, jejímž zastáncem byl po dlouhou dobu například proslulý paleontolog John R. Horner, rozhodně neplatí.[3] Tyranosauři si nejspíš svůj jídelníček zpestřovali mršinami, zároveň ale byli i aktivními predátory. Jejich famózní čich se přitom uplatnil v obou případech – jak při vyhledávání zdechlin, tak i při pátrání po dosud živé kořisti. Někteří vědci se domnívají, že čich tyranosaurů byl svojí kvalitou plně srovnatelný s čichem mysliveckých psů nebo třeba kondorů, kteří za jeho pomoci vyhledávají zdechliny uhynulých zvířat hluboko pod sebou. Není divu, že při detailním výzkumu mozkoven různých dinosauřích druhů byl právě u druhu Tyrannosaurus rex konstatován nejlepší čich. Ostatně v roce 2008 byla publikována studie, která potvrdila, že tyranosauridi skutečně „věnovali“ velkou část svého mozkového objemu právě analýze pachových podnětů.[4]
Tento výsledek byl dále podpořen vědeckou studií, publikovanou v loňském roce v periodiku Proceedings of the Royal Society B.[5] V této práci se autoři zaměřili na odhad množství genů, které se pravděpodobně podílely na analýze čichových vjemů u tyranosaura. Vědci porovnávali velikosti olaktorických laloků v poměru k celkové velikosti mozku u 42 druhů žijících ptáků, dvou vyhynulých ptačích druhů, u aligátora severoamerického a konečně u 28 druhů neptačích druhohorních dinosaurů. Na základě znalosti genomu současných ptáků potom odhadli, že tyranosauři měli 620 až 645 genů zodpovědných za vyhodnocení čichových vjemů z olfaktorických receptorů. Další tyranosauridi, jako byl Albertosaurus sarcophagus, měli rovněž vysoký počet těchto genů. T. rex měl sice méně „olfaktorických“ genů než kur domácí, kočka domácí nebo slon africký, přesto je mezi zkoumanými druhohorními dinosaury jasnou jedničkou. Co všechno konkrétně obří teropod cítil, jak pachy zpracovával a jakým způsobem příchozí pachové podněty měnily jeho chování, o tom samozřejmě nic bližšího nevíme. Jisté ale je, že tito kolosální, až devět tun vážící dravci disponovali čichem, který dalece překonával schopnosti čichu lidského. Mimo jiné je také jisté, že slavná scéna z prvního Jurského parku, kde dospělý jedinec tyranosaura „nevidí“ vyděšeného paleontologa Alana Granta a dívku Alexis, je nereálná. Nejen, že by dravý dinosaurus obě nehýbající se osoby dobře viděl, výborně by je i cítil a jako potenciální potravu rychle vyhodnotil. Scénáristé tuto situaci vysvětlili přítomností „žabích“ genů v DNA naklonovaného teropoda, ale o to nám nyní nejde. Podstatné je, že největší známí suchozemští dravci všech dob[6] nebyli jen nesmírně silní a poměrně pohybliví – byli také vybavení na poměry dinosaurů značně výkonným mozkem s vlastním „termostatem“[7], který jim umožňoval dobrou orientaci v jejich životním prostředí[8] a poskytoval jim schopnost skvělého zraku, dobrého sluchu a evidentně i výborného čichu.
Napsáno pro DinosaurusBlog a Osel.cz
---
Short Summary in English: According to almost all recent studies, a giant theropod Tyrannosaurus rex likely had a great sense of smell, much better than that of most other non-avian dinosaurs.
---
Odkazy:
https://www.discovermagazine.com/planet-earth/catching-a-whiff-of-t-rexs-sense-of-smell
https://blogs.scientificamerican.com/laelaps/what-did-dinosaurs-smell-like/
https://www.nature.com/articles/news.2008.1192
[1] Witmer, L. M.; Ridgely, R. C. (2009). „New Insights into the Brain, Braincase, and Ear Region of Tyrannosaurs (Dinosauria, Theropoda), with Implications for Sensory Organization and Behavior“. The Anatomical Record. 292 (9): 1266–1296. doi: 10.1002/ar.20983
[2] Horner, J. R. (1994). „Steak knives, beady eyes, and tiny little arms (a portrait of Tyrannosaurus as a scavenger)“. The Paleontological Society Special Publication. 7: 157–164. doi: 10.1017/S2475262200009497
[3] Holtz, Thomas R. (2008). „Chapter 20: A critical re-appraisal of the obligate scavenging hypothesis for Tyrannosaurus rex and other tyrant dinosaurs“. In Larson, Peter; Carpenter, Kenneth (eds.). Tyrannosaurus rex: The Tyrant King. Book Publishers. pp. 371–394. ISBN 978-0-253-35087-9.
[4] Kaplan, M. (2008). How does your dinosaur smell? Nature. doi: https://doi.org/10.1038/news.2008.1192
[5] Hughes, G. M.; Finarelli, J. A. (2019). Olfacotry receptor repertoire size in dinosaurs. Proc. R. Soc. B., 286: 2090909. doi: http://doi.org/10.1098/rspb.2019.0909
[6] W. Scott Persons, Philip J. Currie & Gregory M. Erickson (2019). An Older and Exceptionally Large Adult Specimen of Tyrannosaurus rex. The Anatomical Record. doi: https://doi.org/10.1002/ar.24118
[7] Casey M. Holliday, William Ruger Porter, Kent A. Vliet, Lawrence M. Witmer (2019). The Frontoparietal Fossa and Dorsotemporal Fenestra of Archosaurs and Their Significance for Interpretations of Vascular and Muscular Anatomy in Dinosaurs. The Anatomical Record. doi: 10.1002/ar.24218
[8] Hurlburt, G. S.; Ridgely, R. C.; Witmer, L. M. (2013). „Relative size of brain and cerebrum in Tyrannosaurid dinosaurs: an analysis using brain-endocast quantitative relationships in extant alligators“. In Parrish, M. J.; Molnar, R. E.; Currie, P. J.; Koppelhus, E. B. (eds.). Tyrannosaurid Paleobiology. Indiana University Press. pp. 134–154. ISBN 978-0-253-00947-0.
Diskuze:
